Takto abstraktně byla nazývána novela zákona o veřejných zakázkách, protože byla prvním hmatatelným výsledkem protikorupční rétoriky bývalé Nečasovy vlády na jaře roku 2012. Z hlediska vládního protikorupčního tažení byly veřejné zakázky logickou volbou, jelikož tehdejší zákon obsahoval řadu institutů, které značně ulehčovaly korupci a vyvádění peněz z veřejných rozpočtů. Jednalo se zejména o slavné losování, omezování soutěže absurdními požadavky na kvalifikaci a zneužívání vysokých limitů pro tzv. zakázky malého rozsahu. Ty byly v porovnání s ostatními státy značně vysoké. Právě snížení limitů pro malé zakázky bylo prubířským kamenem, který měl zprůhlednit značnou část trhu veřejných zakázek, dostat je pod zákonnou regulaci a kontrolu, a tím znesnadnit realizaci korupčních transakcí.

Nyní, po hlasování na 14. schůzi Senátu ČR, je jasné, že pomyslná „vlajková loď proti korupci“ schytala několik zásahů pod čarou ponoru a není jasné, zda se ještě udrží na hladině. Do Senátu totiž doputoval na poslední chvíli vládní návrh další novely zákona o veřejných zakázkách.

Sledoval několik více či méně relevantních cílů. Za prvé měl řešit problémy zadavatelů s povinností rušit soutěže při jedné nabídce, což se ukázalo jako drakonické pravidlo pro specifické druhy poptávek (např. pořizování úvěrů, nákupy speciálních přístrojů atp.). Za druhé měl návrh zmírnit, odložit nebo zrušit některé instituty, které měly být účinné od 1. 1. 2014. Za zmínku stojí zejména zmrazení limitů pro zakázky malého rozsahu na současných limitech (1 mil. Kč pro dodávky a služby, 3 mil. Kč na stavební práce). Dále odložení povinnosti zřizovat seznamu hodnotitelů, zrušení povinnosti vzdělávat zadavatele, zavádět osoby se zvláštní způsobilostí a používat elektronické aukce.

Původní vládní návrh novely však doznal při projednávání v Senátu v režimu zákonného opatření podstatných změn a díky schválení pozměňovacího návrhu senátora Pavla Eybrta (ODS) se limity pro zakázky malého rozsahu vrátily na původní hranici před rokem 2012, tj. 2 mil. Kč pro zakázky na dodávky a služby a 6 mil. Kč pro zakázky na stavební práce. Bude samozřejmě záležet na tom, zda nová poslanecká sněmovna zákonné opatření schválí nebo zamítne.

Upřímně řečeno projednávání zákonného opatření ze Senátu novým poslancům nezávidím. Jejich volbu lze přirovnat k příslovečnému „vyber si – smrt nebo smrt.“ Pokud poslanci zákonné opatření odmítnou, uvrhnou systém veřejných zakázek od ledna 2014 do chaosu, protože řada nových institutů díky pasivitě předchozí vlády zůstala jen na papíře a zadavatelé by byli nuceni porušovat zákon. Pokud naopak opatření schválí, otevřou znovu stavidla pro snadnější manipulaci a korupci ve veřejných zakázkách.

Jaké bude mít tento krok zpět důsledky pro možnosti podvodů a korupce ve veřejných zakázkách? Co to znamená pro aktéry veřejné kontroly včetně nás občanů a plátců daní?

1) Nebudeme mít souhrnný přehled o zhruba polovině veřejných výdajů alokovaných na veřejné zakázky. To může ročně činit 200 – 300 mld. Kč v závislosti na ochotě veřejného sektoru utrácet. Před novelou z r. 2012 byla každá druhá koruna utracena na zakázky malého rozsahu.

2) Nebudeme mít snadný přístup k informacím a dokumentaci k zakázkám až do hodnoty 6 mil. Kč bez DPH. Při troše štěstí a základní informační gramotnosti jsme si doposavad mohli snadno stáhnout dokumentaci a hlavní informace o zakázkách od 1 mil. Kč, resp. 3 mil Kč z internetových profilů zadavatelů.

3) Opět se zvýší možnost oblíbeného podvodu nečestných zadavatelů dělit zakázky na menší a obcházet tak zákon. Bude znovu snazší „porcovat“ velké zakázky na menší tak, aby se zadavatel dostlal pod zákonné limity.

4) U většího počtu zadávacích řízení bude znovu snazší porušovat obecné zásady transparentnosti, rovnosti účastníků v řízení a zákazu diskriminace, protože u zakázek malého rozsahu uchazeči nemohou podávat žádné opravné prostředky a hájit svá práva u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

Je nutné si připomenout, že veřejné zakázky představují dominantní finanční transfer mezi veřejným a soukromým sektorem a jakékoli podstatné rozvolnění zavedených pravidel jen posílí zisky klientelistických a korupčních sítí.

Ačkoli se necítím být expertem na český legislativní proces, myslím, že v tomto případě bylo hrubě zneužito naprosto výjimečného institutu zákonného opatření, jelikož nedošlo ke schválení vládou navrhovaných limitů 1 a 3 mil. Kč. Přitom bylo po roce a půl jejich platnosti prokázáno, že je náš systém veřejných zakázek dovede administrovat a nehrozil by tak kolaps systému.

Proč se to stalo?

V obecné rovině jsou peripetie kolem politiky veřejných zakázek exemplárním případem neduhů a selhání typických pro český způsob utváření a realizaci veřejných politik. Tím prvním je přehnaný důraz na legislativní řešení problému, jakoby žádné další nástroje ani neexistovaly. Druhým pak absence strategického přístupu k problému a nedůsledná implementace nových pravidel a opatření. Celý proces pak logicky vyústí do většího či menšího selhání, na které reagují politici a úředníci dalšími a dalšími legislativními „zlepšováky“.

Logickým výsledkem je častá novelizace zákonů, která způsobuje časté chyby v jejich implementaci, jelikož adresáti zákona nedostanou dostatečný čas, aby si pravidla osvojili. Řada pochybení tak není způsobena úmyslným obcházení zákonů.

Podtrženo a sečteno, za přítomnosti těchto neduhů a selhání se politika veřejných zakázek ocitá po dvou letech v bludném kruhu a celá snaha připomíná kafkovské putování k Zámku.

Novela z roku 2012 obsahovala řadu opatření, která nemusela být nutně řešena formou zákona, např. požadavek na vzdělávání zadavatelů, větší podpora používání e-aukcí nebo zkvalitnění předběžné kontroly zakázek. Největší překážkou se však ukázala snaha zákonodárce zajistit minimální úroveň soutěže zavedením povinnosti rušit soutěž, když v soutěži zůstane jediná nabídka.

Toto překombinování zákonné úpravy ve svém důsledku vedlo právě k tlakům na její další novelizaci, což má v naší politické kultuře vždy za následek pokusy o různé nesystémové zlepšováky.

V praktické rovině zde od počátku snah zprůhlednit systém veřejných zakázek bylo několik zájmových skupin, kterým novela zákona ležela v žaludku. První se hlasitě ozvala skupina formovaná kolem tehdejšího ministra průmyslu a obchodu Martina Kuby spolu s Komorou administrátorů veřejných zakázek, která prezentovala řadu polopravd a mýtů o negativních dopadech novely. Dále zde byla vcelku oprávněná kritika řady zadavatelů, týkající se praktické nemožnosti splnit povinnost minimálně 2 nabídek v soutěži. A konečně silně proti novele vystupovaly místní samosprávy, které si stěžovaly na nárůst administrativní zátěže při zadávání zakázek. Pomyslným vítězem na tomto poli se staly místní samosprávy, jejichž silný vliv v Senátu se při schvalování novely zákona naplno potvrdil. Nemyslím si však, že by samosprávy nebyly schopny zadministrovat větší počet zadávacích řízení podle zákona, což potvrzují roční statistiky, které nezaznamenaly podstatný propad v počtu zadávacích řízení. Spíše za změnou stojí snaha obcí a měst ulehčit si práci a nepodléhat tak detailní veřejné kontrole. Jistě se také silně projevila snaha místních politiků mít zpět v rukou účinný nástroj politické moci v podobě dostatečně vysokých, ale prakticky neregulovaných veřejných výdajů, které mohou snadno sloužit uspokojování soukromých nebo skupinových zájmů.