Světová premiéra filmového dokumentu Občan Havel na letošním Berlinale v sekci Mezinárodní fórum v české verzi s anglickými titulky proběhla 11. února večer. Jako bývalý spolupracovník prezidenta Havla a jeden z těch, kteří byli u natáčení, jsem byl velmi zvědav, jak na film publikum v zahraničí zareaguje.




Dokument už jsem znal z Prahy, z jeho předpremiéry. Pro mě samotného bylo těžké film sledovat a hodnotit. Byl jsem svědkem stovek situací, během nichž režisér Pavel Koutecký s kameramanem Stanem Slušným natáčeli. Pavel Koutecký, jehož tvůrčí styl je podle mě nenapodobitelný, byl navíc můj kamarád (proto si dovolím psát o něm jako o Pavlovi). Ano, ve dvouhodinovém výběru filmových záběrů postrádám řadu událostí, které by tam z mého pohledu být měly. Nejvíce asi prezidentovu hospitalizaci v rakouském Innsbrucku, která naprosto změnila jeho život. Pavel sice v Innsbrucku netočil, ale dotáčel na to téma intimní rozhovor s prezidentem a jeho manželkou. Stejně tak je podle mého názoru škoda, že se do filmu nedostalo více prezidentových aktivit v zahraničí a jejich reflexe ze strany zahraničních médií, politiků a významných světových osobností. Také mám pocit, že by Pavlovo dílo mělo rychlejší spád a více zajímavých „zkratek“. Ale protože jako bývalý pracovník Hradu nebudu nikdy úplně nestranný a objektivní, musím smeknout klobouk před režisérem Miroslavem Jankem, který našel odvahu film dokončit a procházel desítek hodin natočeného materiálu s vědomím, že jen jejich zlomek bude moci použít.


(foto www.obcanhavel.cz)

Současná podoba filmu je podle mě nejvíce srozumitelná pro česko-slovenské publikum. Miroslav Janek vytvořil kompaktní, vtipné dílo, které prezidenta nestylizuje. A přesto bych se přimlouval za to, aby byla ještě jedna verze pro mezinárodní publikum. V té by podle mě měla být v úvodu filmu krátká kapitola o tom, kdo vlastně Václav Havel je a jak se stal prezidentem. Aby bylo jasné, že není a nechtěl být profesionálním politikem. Ve verzi pro zahraničí bych také volil méně rozhovorů prezidenta o vnitropolitických tématech a dal bych větší důraz na jeho zahraniční mise, státní návštěvy a na jeho setkávání s významnými osobnostmi ze zahraničí – od amerických prezidentů přes britskou královnu a japonského císaře až umělce světových jmen.

Berlínské premiérové publikum reagovalo na dokument velmi vstřícně. Seděl jsem v zadní řadě a během promítání bylo znát, že v sále Cine Staru na Postdamer Platzu jsou čeští a slovenští diváci a ti, kteří se na české politické scéně vyznají, a pak ti, kteří přišli „na“ Václava Havla. Bylo to cítit z reakcí publika. Tak z 50 % byly společné – u scén, kdy je prezident především sám sebou a kdy je před námi jako „běžný“ člověk ve všedních situacích. Kdy je rozverný, vtipný a roztomilý. U zbytku scén se publikum rozdělilo – podle toho, zda se vyznalo ve jménech českých politiků, které dokázalo přiřadit ke tvářím na plátně a k dialogům prezidenta a jeho spolupracovníků či politiků. Příkladem takové rozdílné reakce byla scéna z pražské Reduty, kdy se na Clintonově saxofonovém vystoupení objevil Václav Klaus, kterého Václav Havel nechtěl pozvat i přesto, že mu to přišlo ne zcela vhodné. A přece tam byl. Zahraniční diváci, kteří Václava Klause neznali, ho ale v záběru nepoznali a tak jim pointa vyzněla naprázdno. Škoda. Možná by stačilo občas přidat titulek vysvětlující, kdo je v obraze. Pak by takových scén a rozdílných reakcí publika bylo méně.

Po projekci se pár lidí přihlásilo při debatě s režisérem a ptali se na to, proč ve filmu nejsou například politická jednání celá a proč v něm chybí kritické momenty z života Václava Havla, kdy byl těžce nemocný a bojoval o život. Pravdou je, že ne vše mohl Pavel Koutecký na filmový pásek zaznamenat. Někdy to nechtěli protagonisté české politiky, jindy nechtěl či nemohl on. A pak, všechno do dvouhodinové verze nedostanete.

Najde-li se zahraniční distributor, má se čím inspirovat. A já bych si přál, aby se našel. Pavlův materiál by si to zasloužil. V Německu by tento dokument měl dle mého úsudku šanci na úspěch – jednak tu Česká republika není neznámým pojmem a Václav Havel je tu stále respektovanou osobností a uznávaným evropským politikem, a pak tu mezi německými politiky nenajdete paralelu. Už několik Němců mi říkalo, že by podle nich žádný zdejší politik nenašel odvahu tak dalece odkrýt své soukromí. A to je pro ně fascinující.