Den po Angele Merkelové přijede na Pražský hrad další státník. Nenápadný a ne moc známý, ale důležitý.

Ilham Alijev. Prezident Ázerbájdžánu. Potomek „slavného“ otce. Hejdar Alijev byl dlouholetým prvním tajemníkem Komunistické strany Ázerbájdžánu v době, kdy v Kremlu vládl Brežněv. Po jeho smrti se Alijev dokonce dostal do moskevského politbyra, ale pak z něj Gorbačovova perestrojka a následný rozpad Sovětského svazu udělaly řadového člověka.

Ale v roce 1993, kdy se už nezávislý Ázerbájdžán zmítal v občanské válce, hospodářské krizi a chaosu kvůli konfliktu s Arménií, vrátil se jako spasitel a zůstal prezidentem kavkazské republiky až do své smrti v roce 2003. Jeho syn funkci zdědil, takže se republika stala de facto monarchií.

V Baku jsem byl před sedmi lety a co mě zaujalo: docela hezké domy z počátku dvacátého století, velké množství luxusních a předražených hotelů, restaurací a obchodů se značkovým zboží a mozaika v hotelové recepci, na které se usmívaly obří tváře Alijeva otce i Alijeva syna. Prostě královská rodina, ale rozhodně ne v konstituční monarchii.

S některými diktátory Evropa nejedná a uvaluje na ně sankce. S některými jedná a obchoduje, protože musí nebo protože je to prostě příliš výhodné. Ilham Alijev patří mezi ty druhé. Jeho země má bohatá naleziště ropy a po zprovoznění ropovodu Baku – Ceyhan představuje tato trasa důležitý zdroj suroviny.

Ázerbájdžánci nemají moc dobré vztahy s Ruskem a už vůbec ne s Íránem. Další důvod, proč je Alijev prospěšný. Diktátor to není o nic lepší než běloruský Lukašenko. Možná dokonce horší. Opozice je tvrdě pronásledována a nemá šanci se ani dostat do médií, natož do parlamentu.

Podle Rady Evropy se situace na poli lidských práv v Ázerbájdžánu spíše zhoršuje. Nezávislá média jsou postupně likvidována, v roce 2004 byl zavražděn známý novinář a kritik vlády Elmar Husejnov. Viník nebyl vypátrán.

Obzvláště vysazený je Alijev na blogery. Několik už jich skončilo ve vězení kvůli obsahu blogů. Dva z nich byli u soudu obvinění za „chuligánství.“
Novináři, aktivisté bojující za lidská práva i opoziční politici jsou často zatýkáni na základě obvinění z protistátní činnosti, pokusu o převrat nebo podněcování k násilí. Zadržovaní kritici jsou podrobováni mučení.

V únoru 2007 navštívila Baku německá kancléřka Angela Merkelová, předtím přijal Alijeva v Paříži Jacques Chirac. Ve Washingtonu se ázerbájdžánský vůdce sešel s Georgem Bushem. I šéf české diplomacie Karel Schwarzenberg, který se jinak prezentuje jako diplomat, který zohledňuje lidská práva, Baku navštívil.

Zásoby v Kaspickém moři se odhadují až na 110 miliard barelů a sedí na nich Ázerbájdžán a Kazachstán. Kazašský lídr Nursultan Nazarbajev je rovněž oblíbencem Západu.

Když byl ještě viceprezidentem USA Dick Cheney, před cestou do Střední Asie nejprve vyplísnil Rusko za tamní stav lidských práv. Několik dní poté přijel do Kazachstánu, chválil americko-kazašské vztahy a o Nazarbajevovi hovořil jako o příteli.

Uzbecký despota Islam Karimov byl dlouho hýčkán kvůli tomu, že USA potřebovaly jeho základny kvůli operaci v nedalekém Afghánistánu. Teď už je nepotřebují, tak se s Karimovem západní politici přestávají stýkat a dostává se do izolace.

Alijevovi to nehrozí, druhým Lukašenkem ani Karimovem se nestane. Samozřejmě že se s ním nějakým způsobem musí jednat, ale s tlakem nebo výtkami by se při těch jednáních od evropských politiků setkat měl.

Václav Klaus tradici v tomto směru nemá, takže v Praze to Ázerbájdžánec asi neuslyší. Ale alespoň to nebude trapné divadlo, jaké předvedl před třinácti lety v Pekingu Miloš Zeman, kde jsem byl tehdy přítomen jako člen novinářského doprovodu.

Po jednání s čínskými nejvyššími řekl českým žurnalistům, že v debatě vyzval k propuštění politických vězňů a zmínil se o lidských právech. Jedna spolupracovnice z jeho týmu pak ale mě a ještě jednomu novináři v soukromém rozhovoru přiznala, že to není pravda. Že nic takového tam nezaznělo a premiér si to vymyslel.