17.listopadu 1989 jsem byl ve studentském průvodu z Albertova na Národní třídu.

Nebojte se, nebudu líčit, jak to bylo strašné a jak se nám podařilo něco fantastického, co změnilo dějiny této země a snad i světa. Zkuste číst dál.

Nebyl jsem žádný hrdina ani disident a podobně jako řada dalších účastníků té demonstrace bych na ni možná nešel, kdybych tušil, co na jejím konci hrozí.

Ostatně v závěru té demonstrace jsem vůbec netušil, že jsme na Národní obklíčeni ze všech stran. Pokud jsem svojí maličkostí pomáhal ten večer dějiny psát, pak trochu nevědomky. Pochopitelně nikdo nemohl tušit, že zrovna 17.listopad bude začátkem konce.

Tehdy ve dvaceti mi to ovšem chvílema docela připadalo, že jsme na Národní a potom stávkami a dalšími demonstracemi přepisovali historii. Dnes samozřejmě vidím mnohé jinak. Hlavně to, že všude okolo ve střední a východní Evropě už se režimy dávno drolily a že ani naši komunisté už nemohli počítat s podporou Moskvy a jejích tanků, když by došlo na nejhorší

Že to vlastně byla spíš ostuda, že u nás vše trvalo tak dlouho (ano, kromě Poláků, Maďarů a východních Němců nás předběhli i Bulhaři) a že režim by se dříve nebo později stejně sesunul i bez 17.listopadu, patrně někdy v první polovině roku 1990.

Nemyslím, že by bylo zas tak co slavit, pokud nepovažujema za důvod ke slavení samotný fakt, že komunismus prostě skončil.

Ale zpět na to páteční odpoledne na Albertově před dvaceti lety. Šlo se hlavně proto, že ta demonstrace byla povolená. Odpadly obavy, že výsledkem účastí na podobném podniku bude zatčení a vyhození ze školy.

Představa, že budu muset zametat ulice nebo házet lopatou na stavbě dálnice kvůli tomu, že mě seberou na demonstraci, nebyla moc lákavá..

Krátce před 17.listopadem jsem byl poprvé a naposled na nepovolené demonstraci. 28.října na Václaváku. Policisté tehdy nikoho nebili, naopak jeden šel na nás po dobrém a nahoře u stánku s klobásami – pod vchodem do stanice metra – tvrdil, že máme jít radši domů, protože nic nezměníme a oni také ne.

Člověk měl ale pořád potřebu ohlížet se za sebe, na nepovolené demonstraci neměl nikdy nikdo nic jisté. Ale 17.listopadu se šlo beze strachu. Všechno bylo pod hlavičkou SSM, nikde žádný policista v uniformě.

Jít po Praze a volat hesla proti komunistům byl tehdy jedinečný pocit. Navíc jsme se dobře bavili, třeba voláním na lidi, kteří nás sledovali z otevřených oken: „Už to začalo!“

Skoro bych řekl, že kdyby to nezastavili na Národní, došli bychom až na ten Václavák a tam byli až do rána.

Na samotné Národní jsem měl štěstí. Nevím proč, ale ačkoliv jsem prošel tím pověstným podloubím, odkud tolik lidí vylezlo zkrvavených, na mě žádná rána nepřistála. Držel jsem se staré bráchovy rady hlavně si chránit hlavu, takže jsem ji měl skloněnou a na ní ruce.

Pamatuji si jen neuvěřitelně rychlý pohyby těch bijících policistů. Obzvláště jednoho velmi vysokého, který mydlil několik lidí hlava nehlava v rohu, kde je dnes ten pomníček s rukama a kam se chodí na výročí dávat květiny.

Měl jsem z těch policajtů dojem, jako když si starou vinylovou desku pustíte na gramofonu rychlosti 45 místo 33 nebo když se přetáčí film na videu dopředu. Prostě bili a kopali strašně rychle, jako kdyby někam spěchali.

A další věc, na který se nezapomíná, byl křik holek všude kolem. Prostě ženský řev z plných plic, strachu a šok..

Po podloubí následoval útěk Mikulandtskou ulicí. Později jsem četl, že jí policisté zavřeli a lidi mlátili i na chodbách a schodištích domů, kam se schovávali. Já jsem se dostal ven bez problémů.

O ulici dál ale už byli někteří lidi zranění, krváceli, sotva se drželi na nohou. Taxikáři je odmítali brát, několik jich radši vyrazilo rychle pryč.

Památkou na 17.listopad tak nakonec byl hlavně vosk, který jsem měl po celé bundě. Ze svíček, které jsem držel.

V noci se mi pak kupodivu o demonstraci nezdálo. Ale: když jsem pak už v týdnu okupačních stávek vyráželi takzvaně agitovat mimo Prahu, jel jsem do Karlových Varů.

V tehdejším Divadle Vítězslava Nezvala jsem řečnil o tom, jaké to bylo na Národní třídě, ovšem před poloprázdným hledištěm. V zákulisí jeden z místních herců – pán kolem pětašedesátky – předpovídal, že to stejně nevyjde. Že zvýší lidem platy a bude konec. „Neučte mne znát dělnickou třídu, já o ní vím své,“ mával rukou.

Na cestě zpět jsem jeli v noci vlakem s přestupem v Lysé nad Labem. Asi ve tři ráno jsme čekali na spoj do Prahy celý promrzlí a rozespalí. Pak jsem ve vlaku usnul, tamní špína mi ani nevadila a připadalo mi, že zdálky slyším velkou demonstraci, která něco skanduje. Asi za to mohlo to dunění vlaku, ale když jsem ráno vystoupil na Masaryčce (pardon: Nádraží Praha-Střed), nějak jsem si byl najednou jistý, že všechno dobře skončí.

Na další výjezd jsem jel už o něco později, když bylo jasné, že všechno skončí dobře, do Hradišťka u Štěchovic, kousek za Davlí u Prahy. Tady na nás přišla plná hospoda, ale sešlost vyvrcholila hádkou, kdy byl nebo nebyl ve straně a teď se snaží převléknout kabát.

První noci okupační stávky byly trochu vyplněné obavami, že režim ještě může zasáhnout. Ale čím dál víc bylo jasné, že prohrát už se asi nedá a společné večery a noci se měnily v happeningy a debatní kroužky o tom, co budeme dělat, až se vyhraje. Jaké má kdo plány. Vědomí, co všechno najednou můžeme a že se před námi otevírá svět, stálo za to.

Noční toulky Praho a vylepování revolučních plakátů po zdech se postupně měnil také spíš na zábavu, jak bylo stále jasnější, že se vyhrává. Vítaným zpestřením byl incident u Smíchovského pivovaru. Místní bdělý muž – patrně milicionář v civilu – hnal mě a mého kolegu od bran tyčí. Informací prý mají dost a od nás je nepotřebují.

Jak jsem napsal na začátku. 17.listopad nebyl podle mne žádným hrdinským odporem vůči totalitě, spíš ranou z milosti pro skomírající a shnilý režim. Patos a dramatická gesta mi k tomu ve vzpomínkách moc nesedí, jakkoliv na to postupné probourávání se do svobody vzpomínám docela rád.

Ale přijde mi to už strašně dávno. Když jdu dnes po Národní třídě, někdy si na to vůbec nevzpomenu a když ano, tak si říkám, že to snad ani nemohlo být tady, jak už je to dávno.