Havel versus Klaus: volba společnosti
V rozhodujících chvílích historie se nestává příliš často, aby se vynořili dva rivalové usilující o ovlivnění myšlenkového světa svých současníků, myslitelé a zároveň politici, jejichž ideje a činy mají sílu orientovat společnost určitým směrem, a ovlivnit tím to, čemu se říká volba společnosti. Pokud se takové osobnosti vyskytnou, dochází zpravidla k tomu, že se prosadí pouze jedna z nich - alespoň v horizontu života jedné generace.
Vývoj v České republice od roku 1989 do současnosti byl pozoruhodný tím, že jej trvale ovlivňovaly dvě silné osobnosti s rozdílným viděním světa a postavení člověka v něm: Václav Havel – dříve disident a později prezident, a Václav Klaus - dříve bankovní úředník, později předseda vlády, významné politické strany, Poslanecké sněmovny a posléze také prezident. Že v tomto ideovém soupeření žádný z nich nedosáhl rozhodující převahy, je založeno hlouběji než pouze jejich mocenským postavením v politické struktuře země. Zdá se totiž, že neslučitelnost některých jejich stanovisek vyjadřuje zároveň základní dilema soudobé společnosti, které již před lety vyjádřil Erich Fromm - být, nebo mít. Oba pronášeli zásadní projevy na různých mezinárodních fórech, kde jim bylo pozorně nasloucháno, a zařadili se tak do obecnějšího kontextu uvažování o problémech civilizace v planetární dimenzi. Tím se jejich střet stal i zajímavým sporem obecně lidským. Skonem Václava Havla budou svět i Česká republika ochuzeny o jednoho aktéra tohoto sporu. Nastal čas vrátit se k představám obou o dobré společnosti, a nakonec i ke kondici české společnosti jako takové.
IDEOVÝ ZÁPAS O VOLBU ČESKÉ SPOLEČNOSTI
Byť byli oba myslitele původně na stejné lodi rezervovaných či otevřených kritiků reálně socialistického režimu, dostávali se v nové situaci do stále nevyhnutelnějšího vzájemného střetu. Ten byl vyvolán zásadními rozdíly v jejich obrazu světa, ve způsobu, jímž vnímali potřeby lidí, i ve směrech, které považovali za žádoucí pro budoucí vývoj nové československé a posléze i české státnosti.
Nelze ovšem říci, že by jejich myšlení bylo úplně protikladné. Oba věřili, každý svým způsobem, v demokracii. Oba měli hluboký vztah k české zemi a národu. Reflektovali také situaci České republiky v mezinárodním kontextu a rozumem i citem patřili oba, právě tak jako většina Čechů, k Západu. Tím však výčet podobností jejich ideových světů nejspíše končí. Ideové rozdíly mezi nimi jsou naopak četné a zásadní.
POJETÍ ČLOVĚKA
Klaus sice neredukuje rejstřík motivů lidského chování jen na sebestředný egoismus, nepochybuje však o tom, že koncept autonomního, racionálního individua sledujícího maximalizaci svých vlastních zájmů nabízí nejdůležitější klíč k porozumění lidskému chování, totiž jako řetězci voleb založených na srovnávání relativních výnosů a nákladů. Tento výklad člověka doplňuje Klaus poznámkou, že takto přece chápe člověka standardní sociální věda (rozuměj: ekonomie).
Havlovo pojetí člověka je mnohem bohatší - a také otevřenější. Život ve společenství a přebírání spoluodpovědnosti za osud druhých je Havlovi tím, co činí člověka člověkem. Člověk je schopen učení a vývoje. Kromě toho se Havlův člověk - ať vědomě či nevědomě - vztahuje i k transcendentnu, k čemusi „nad námi", co není nutno nazývat přímo Bohem, co však přesahuje jednotlivou lidskou existenci - a přitom na tom člověku záleží. Porozumění lidské spiritualitě, mravním a duchovním hodnotám, je v Havlově pojetí i cestou k porozumění lidským činům.
POJETÍ SVOBODY
Isaiah Berlin kdysi rozlišil dvojí koncept svobody - svobodu negativní a svobodu pozitivní. Užijeme-li tohoto rozlišení k vyjádření rozdílů mezi oběma mysliteli, pak Klaus patří k těm, kteří jsou přesvědčeni, že o svobodě má smysl uvažovat výlučně jako o svobodě negativní, svobodě od politického či občanského útlaku, doprovázené rovností lidí před zákonem.
Havlovi takový koncept nepostačuje: vnímá jej pouze jako nutnou, nikoli však postačující podmínku svobody. Je třeba ji doplnit uvědomělou společenskou činností, měnící poměry tak, aby všem lidem byly nabídnuty srovnatelné životní šance. (Zde ovšem spoléhá ani ne tak na stát, jako spíše na charitu a jiné občanské iniciativy.)
VÝZNAM OBECNĚ SDÍLENÝCH HODNOT
Klausův metodologický individualismus, jeho přesvědčení o nezbytnosti udržovat prostor pro svobodná rozhodnutí jednotlivců o tom, co je pro ně samotné dobré a co špatné, jej vede až k závěru, že snaha hledat a pojmenovat hodnoty, které mohou být platné pro celou společnost, je nejen neproduktivní, ale dokonce nebezpečná. Je mu nepřípustným rozmazáváním ostré hranice mezi pozitivními výroky (o tom, co existuje) a výroky normativními (o tom, co existovat má). Lidé, kteří se domnívají, že je přípustné, či dokonce potřebné hovořit o universálních hodnotách, jsou blízcí tomu vytvářet nová náboženství, a popírat tak ducha osvícenství. Vývojová orientace, pohyb společnosti vyplývá z nesčetného množství individuálních rozhodnutí jednotlivců a pokusy usměrňovat toto rozhodování nějakým způsobem shora, prostřednictvím společně sdílených hodnot, nelze označit jinak než jako škodlivé sociální inženýrství.
V Havlově konceptu společnosti se naopak dostává do popředí potřeba formovat společně sdílené hodnoty. Havel vyzdvihuje význam mravního řádu, přesahujícího právní řád, a potřebu obecně sdílené vize, která by vyjadřovala morální a duchovní hodnoty, na nichž je daná společnost budována a jejichž prostřednictvím hledá svoji cestu v proudech a proměnách
doby. Politika, má-li dostát závazku sloužit občanům, nemůže být chápána jen jako zprostředkovatelka dílčích zájmů, jež se střetávají na půdě demokratických institucí. Má být vedena právě oněmi hodnotami, hodnotami, které přesahují jakýkoli dílčí zájem už jenom proto, že berou v úvahu i zájmy těch, kteří přijdou po nás.
POJETÍ DEMOKRACIE
Klaus je zastáncem klasických mechanismů reprezentativní demokracie - voleb, zastupitelských orgánů a politických stran, které zprostředkují rozpoznávání a uplatnění zájmů svých členů, voličů a občanů vůbec. Prostředky přímé a participativní demokracie mu připadají v soudobé společnosti nefunkční. Sází na profesionalitu politiků a domnívá se, že většina lidí je spolu s ním nakloněna spoléhat na své zástupce v příslušných politických institucích.
Havel sice politické strany respektuje a uznává jejich roli v demokratickém systému, ale instinktivně jim příliš nedůvěřuje. V žádném případě se pak nedomnívá, že by měly zůstat jedinými kanály artikulace a uplatňování zájmů občanů. Upozorňuje na potřebu doplnit je rozsáhlou delegací odpovědnosti na samosprávné orgány a na další instituce, umožňující rozšířit prostor pro aktivní účast občanů na životě země a převzetí příslušného dílu spoluodpovědnosti za ni: činnost občanských sdružení, iniciativ a dalších projevů občanského
aktivismu. Politická společnost je mu bohatým předivem zájmů, jež se formují a uplatňují prostřednictvím demokracie reprezentativní, participativní i přímé.
POSTOJ K OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI A K OBČANSKÉMU SEKTORU
Klaus dává jednoznačně přednost společnosti svobodných občanů před „zavádějící myšlenkou takzvané občanské společnosti". Obává se, že pod pojmem občanské společnosti se skrývá jakási kolektivita, chápaná jako cosi víc nežli společenství svobodných individuí; že to má být jakési vylepšení a doplnění výchozího občanského principu. S tím je spojena jeho nechuť k institucím občanského sektoru, které jsou ztělesněním této kolektivní identity, v roli mediátorů politického vlivu.
Havlovi je naopak pojem občanské společnosti obzvláště drahý. Občanský sektor vnímá jako výraz pozitivního zájmu občanů o věci veřejné. Kolektivní občanský aktivismus - promítající se do činnosti nejrůznějších spolků a jiných nevládních či neziskových organizací - nejen že posiluje občanské sebevědomí, ale podporuje i takové hodnoty, jako je ohled na bližní. Ve stabilní demokracii jsou lidé ochotni se aktivně a z vlastní vůle účastnit díla, které směřuje k blahu jiných i k obecnému blahu. Tím, že tak lidé činí, přebírají část úkolů, o něž by se jinak musel postarat stát. (Zde je Havel velmi blízko Masarykovu a Čapkovu konceptu drobné práce.)
POSTOJ KE STÁTU
Václav Klaus, postupně předseda vlády, poslanecké sněmovny a nakonec i prezident, je jako teoretik zastáncem minimálního státu. Jeho představa funkčního státu se příliš neliší od Nozicková konceptu státu jakožto ponocného, střežícího klidný spánek občanů: kromě vnější a vnitřní bezpečnosti je toho už jen velmi málo, co by nemohlo být přenecháno - trhu. Průvodním znakem tohoto Klausova přístupu je podceňování regulačních funkcí práva; jeho důsledkem pak důraz na exekutivní moc centra a podcenění role veřejného a občanského sektoru.
Václav Havel má ke státu mnohem vlídnější postoj. Ne že by byl etatistou. Vidí však stát, a zvláště mladý stát, budovaný na troskách totalitárního režimu, jako cosi životně důležitého pro zprostředkování těch hodnot, které umožní, aby jej občané nakonec vzali za svůj. Vnímá stát jako živý organismus, který se vyvíjí a může a má být měněn. Je mu nástrojem služby veřejnosti. Všímá si například toho, jak výrazně může přispívat ke zlepšení komunikace mezi občany a jejich politickou reprezentací - a naopak, jak ji na druhé straně může, nefunguje-li dobře, účinně blokovat.
VOLBA SPOLEČNOSTI
Klaus, chladný technolog moci a zprostředkování zájmů ekonomikou a politikou, je nepřítelem vizí. Vize jsou cosi, co neladí s jeho představou, že vývoj společnosti je vyústěním
nesčetného množství rozhodnutí jedinců, plynoucích z uplatnění jejich individuálních preferencí a na ně navazujících voleb - samozřejmě podle dohodnutých a demokraticky přijatých pravidel. Úsilí o koordinaci tohoto směřování, o formulaci cílů překračujících horizont takových konkrétních voleb, se Klausovi jeví jako ohrožení svobody, jež může vyústit až do té či oné podoby totalitarismu.
Havlův život (občanský i politický) je životem vizionáře. Každodennost totalitárně spravovaného Československa nedávala prakticky žádnou naději na zásadní změnu poměrů. Téměř všichni se proto těmto poměrům tak či onak přizpůsobovali, i když jim byly vesměs z duše protivné (pokud z nich ovšem přímo neprofitovali). Bez silné ideje, že komunismus je špatným uspořádáním lidských záležitostí, a proto musí být odstraněn, a bez vůle tuto ideu prosadit by nemohla vzniknout ani Charta 77, ani následující aktivity malého kroužku disidentů. Tato Havlova životní zkušenost, která vyvrcholila koncem roku 1989 náhlým přeskokem z postavení pronásledovaného nepřítele režimu do pozice prezidenta patnáctimilionové země, jej zřejmě definitivně utvrdila ve víře, že ideje, přetavené do odhodlaných činů, mohou zásadním způsobem měnit svět. Je si tudíž jist, že národní společenství (ale nakonec i lidstvo jako celek) potřebuje hledat a nalézat vize žádoucích budoucností, rozvojové programy či strategie jako jakési integrující svorníky jinak bohatě strukturovaných sociálních zájmů. Ty pak představují konkrétní volbu společnosti, vytvářející obecný rámec, v němž se mohou uplatňovat různorodé motivy a činy jednotlivců, skupin a institucí.
PŘEHLED ROZDÍLŮ V POJETÍ ČLOVĚKA A SPOLEČNOSTI MEZI OBĚMA MYSLITELI
TÉMA: Václav KLAUS - Václav HAVEL
Pojetí člověka: sobecké individuum - individuum v komunitě
Pojetí svobody: negativní - pozitivní
Význam obecně sdílených hodnot: omezený - klíčový
Pojetí demokracie: úzké - široké
Postoj k občanské společnosti a k občanskému sektoru: rezervovaný - vřelý
Postoj ke státu: rezervovaný - kladný
Volba společnosti: scestná - důležitá
CO SCHÁZELO KLAUSOVI, CO HAVLOVI - A CO OBĚMA
Hlavní deficit Klausova způsobu uvažování o společnosti tkví v ekonomickém redukcionismu. Omezení poznávacího záběru na „pozitivní" vědu vede k tomu, že analytikovi
uniká jeden z významných regulátorů lidského usilování - jeho poznání je ochuzeno o rozměr bohatě strukturovaných hodnot světa lidí. Omezení na výklad ekonomických jevů prostřednictvím mechanismů tržní směny pak oslabuje analytikovu reflexi role institucí v ekonomickém a politickém životě. Uplatňování takovýchto reduktivních poznávacích přístupů na bohatou sociální skutečnost potom vyvolává nebezpečí vážných zkreslení ve výkladu této skutečnosti - a riziko formulace falešných návodů pro politickou praxi.
Hlavní slabinu Havlova uvažování o společnosti je možno spatřovat v přecenění potenciálu občanského aktivismu. Zde je u Havla nejspíše přání otcem myšlenky. Zneklidňují jej všechna smrtelně vážná ohrožení soudobé civilizace, a soudí, že podobný nepokoj, vybízející k bezprostřední záchranné akci, panuje i v duši jeho současníků. Tak tomu ovšem není - ani v České republice, ani kdekoli jinde've světě. I když otevřeme stavidla tradičních i netradičních politických mechanismů demokracie a správy státu občanské veřejnosti dokořán, stále bude převažující tíha odpovědnosti za chod věcí veřejných ležet z povahy věci na bedrech profesionálů - politiků a úředníků. Jinými slovy řečeno, étos boje se zlem vede Havla k jistému podcenění významu běžné politiky i běžného státního života.
Ani Klaus, ani Havel nepromýšleli do důsledků výzvu, kterou pro demokratický kapitalismus představuje řešení otázky sociální. Klaus vychází z představy, že ekonomická prosperita je hlavním předpokladem řešení sociálních problémů - nejlepší sociální politikou je silná tržní ekonomika. Tím ignoruje odstředivý účinek neregulovaného (byť z hlediska ekonomické efektivnosti nezávadně fungujícího) trhu na rozdělení statků: bohatí se za jinak stejných okolností stávají ještě bohatšími - a chudí ještě chudšími. Havel nemůže být sice obviněn z nedostatku sociálního cítění, nicméně řešení sociálních problémů vidí (na rozdíl od svého předchůdce na prezidentském stolci T. G. Masaryka) spíše v rozvíjení dobrovolných a svépomocných aktivit v rámci charitativních sdružení, respektive rodin a obcí. Ty jsou však často příliš slabé na to, aby se dokázaly samy, bez účinné a nákladné veřejné pomoci organizované státem, vyrovnat se sociálními dopady tržních mechanismů.
GLOBÁLNÍ KONTEXT SPORU
Frontová linie sporu neoliberála Klause a aktivního humanisty - občana Havla neprobíhala jen napříč Českou republikou. Obdobné dilema doprovázelo například i formování politiky Evropské unie. Na straně jedné prosazování liberálního konceptu jednotného trhu, zprostředkujícího volný pohyb osob, zboží a kapitálu, na straně druhé Sociální charta a v ní explicitně deklarovaný cíl sociální koheze, zajišťovaný vyvinutými institucemi sociální politiky a přerozdělováním jak mezi jednotlivými členskými zeměmi a regiony, tak i uvnitř zemí samotných. Pokračující komercionalizace všech stránek života americké společnosti, ostře kontrastující s mravními základy americké demokracie, promítající se i do poruch ve fungování amerických demokratických politických institucí. Omračující rychlost globalizace, ignorující tradiční hranice národních států i regionálních uskupení podobných Evropské unii, generující analogický problém pro celé lidstvo: zůstane ve vleku tohoto procesu, nebo si vytvoří nástroje, které jej zkrotí, využijí jeho světlých stránek a zároveň omezí jeho potenciálně a často i aktuálně zničující vliv na život? Prosadí se idea a instituce aktivního humanismu a občanství v rámci celé planety, nebo se lidstvo stane pouhou hříčkou neosobních mechanismů, maximalizujících prospěch jedněch za cenu ohrožení či ničení života jiných, a masové mediální manipulace, proti nimž budou bezmocné i celé země a regiony?
Před jedenácti lety, kdy tento text vyšel poprvé, jsem jej ukončil těmito slovy: „Shodou historických okolností se Česká republika stala jednou z arén, v nichž se tento střet odehrával v obzvláště názorné, vyostřené a artikulované podobě. Arénou, která se může stát pro okolní svět buď inspirací (vyvolá-li konflikt úsilí o nalezení vyváženého pozitivního řešení), či naopak odstrašujícím příkladem (povede-li k neproduktivnímu zauzlování politického života země)!“ A skutečnost? Posuďte sami…
Vyšlo v Literárních novinách, roč. XXII, 22. prosince 2011, s. 6-7 jako aktualizovaná a zkrácená verze stejnojmenné kapitoly v Havel, I. M., Třeštík, D. (eds.). Co daly naše země Evropě a lidstvu. Praha, ELK 2000, III. část, s. 186-196. Anglická verze byla publikována v Journal of Comparative Policy Analysis: Research and Practice, 1, 1999, No. 2, pp. 163-176 pod názvem Havel versus Klaus: Public Policy Making in the Czech Republic.
Vývoj v České republice od roku 1989 do současnosti byl pozoruhodný tím, že jej trvale ovlivňovaly dvě silné osobnosti s rozdílným viděním světa a postavení člověka v něm: Václav Havel – dříve disident a později prezident, a Václav Klaus - dříve bankovní úředník, později předseda vlády, významné politické strany, Poslanecké sněmovny a posléze také prezident. Že v tomto ideovém soupeření žádný z nich nedosáhl rozhodující převahy, je založeno hlouběji než pouze jejich mocenským postavením v politické struktuře země. Zdá se totiž, že neslučitelnost některých jejich stanovisek vyjadřuje zároveň základní dilema soudobé společnosti, které již před lety vyjádřil Erich Fromm - být, nebo mít. Oba pronášeli zásadní projevy na různých mezinárodních fórech, kde jim bylo pozorně nasloucháno, a zařadili se tak do obecnějšího kontextu uvažování o problémech civilizace v planetární dimenzi. Tím se jejich střet stal i zajímavým sporem obecně lidským. Skonem Václava Havla budou svět i Česká republika ochuzeny o jednoho aktéra tohoto sporu. Nastal čas vrátit se k představám obou o dobré společnosti, a nakonec i ke kondici české společnosti jako takové.
IDEOVÝ ZÁPAS O VOLBU ČESKÉ SPOLEČNOSTI
Byť byli oba myslitele původně na stejné lodi rezervovaných či otevřených kritiků reálně socialistického režimu, dostávali se v nové situaci do stále nevyhnutelnějšího vzájemného střetu. Ten byl vyvolán zásadními rozdíly v jejich obrazu světa, ve způsobu, jímž vnímali potřeby lidí, i ve směrech, které považovali za žádoucí pro budoucí vývoj nové československé a posléze i české státnosti.
Nelze ovšem říci, že by jejich myšlení bylo úplně protikladné. Oba věřili, každý svým způsobem, v demokracii. Oba měli hluboký vztah k české zemi a národu. Reflektovali také situaci České republiky v mezinárodním kontextu a rozumem i citem patřili oba, právě tak jako většina Čechů, k Západu. Tím však výčet podobností jejich ideových světů nejspíše končí. Ideové rozdíly mezi nimi jsou naopak četné a zásadní.
POJETÍ ČLOVĚKA
Klaus sice neredukuje rejstřík motivů lidského chování jen na sebestředný egoismus, nepochybuje však o tom, že koncept autonomního, racionálního individua sledujícího maximalizaci svých vlastních zájmů nabízí nejdůležitější klíč k porozumění lidskému chování, totiž jako řetězci voleb založených na srovnávání relativních výnosů a nákladů. Tento výklad člověka doplňuje Klaus poznámkou, že takto přece chápe člověka standardní sociální věda (rozuměj: ekonomie).
Havlovo pojetí člověka je mnohem bohatší - a také otevřenější. Život ve společenství a přebírání spoluodpovědnosti za osud druhých je Havlovi tím, co činí člověka člověkem. Člověk je schopen učení a vývoje. Kromě toho se Havlův člověk - ať vědomě či nevědomě - vztahuje i k transcendentnu, k čemusi „nad námi", co není nutno nazývat přímo Bohem, co však přesahuje jednotlivou lidskou existenci - a přitom na tom člověku záleží. Porozumění lidské spiritualitě, mravním a duchovním hodnotám, je v Havlově pojetí i cestou k porozumění lidským činům.
POJETÍ SVOBODY
Isaiah Berlin kdysi rozlišil dvojí koncept svobody - svobodu negativní a svobodu pozitivní. Užijeme-li tohoto rozlišení k vyjádření rozdílů mezi oběma mysliteli, pak Klaus patří k těm, kteří jsou přesvědčeni, že o svobodě má smysl uvažovat výlučně jako o svobodě negativní, svobodě od politického či občanského útlaku, doprovázené rovností lidí před zákonem.
Havlovi takový koncept nepostačuje: vnímá jej pouze jako nutnou, nikoli však postačující podmínku svobody. Je třeba ji doplnit uvědomělou společenskou činností, měnící poměry tak, aby všem lidem byly nabídnuty srovnatelné životní šance. (Zde ovšem spoléhá ani ne tak na stát, jako spíše na charitu a jiné občanské iniciativy.)
VÝZNAM OBECNĚ SDÍLENÝCH HODNOT
Klausův metodologický individualismus, jeho přesvědčení o nezbytnosti udržovat prostor pro svobodná rozhodnutí jednotlivců o tom, co je pro ně samotné dobré a co špatné, jej vede až k závěru, že snaha hledat a pojmenovat hodnoty, které mohou být platné pro celou společnost, je nejen neproduktivní, ale dokonce nebezpečná. Je mu nepřípustným rozmazáváním ostré hranice mezi pozitivními výroky (o tom, co existuje) a výroky normativními (o tom, co existovat má). Lidé, kteří se domnívají, že je přípustné, či dokonce potřebné hovořit o universálních hodnotách, jsou blízcí tomu vytvářet nová náboženství, a popírat tak ducha osvícenství. Vývojová orientace, pohyb společnosti vyplývá z nesčetného množství individuálních rozhodnutí jednotlivců a pokusy usměrňovat toto rozhodování nějakým způsobem shora, prostřednictvím společně sdílených hodnot, nelze označit jinak než jako škodlivé sociální inženýrství.
V Havlově konceptu společnosti se naopak dostává do popředí potřeba formovat společně sdílené hodnoty. Havel vyzdvihuje význam mravního řádu, přesahujícího právní řád, a potřebu obecně sdílené vize, která by vyjadřovala morální a duchovní hodnoty, na nichž je daná společnost budována a jejichž prostřednictvím hledá svoji cestu v proudech a proměnách
doby. Politika, má-li dostát závazku sloužit občanům, nemůže být chápána jen jako zprostředkovatelka dílčích zájmů, jež se střetávají na půdě demokratických institucí. Má být vedena právě oněmi hodnotami, hodnotami, které přesahují jakýkoli dílčí zájem už jenom proto, že berou v úvahu i zájmy těch, kteří přijdou po nás.
POJETÍ DEMOKRACIE
Klaus je zastáncem klasických mechanismů reprezentativní demokracie - voleb, zastupitelských orgánů a politických stran, které zprostředkují rozpoznávání a uplatnění zájmů svých členů, voličů a občanů vůbec. Prostředky přímé a participativní demokracie mu připadají v soudobé společnosti nefunkční. Sází na profesionalitu politiků a domnívá se, že většina lidí je spolu s ním nakloněna spoléhat na své zástupce v příslušných politických institucích.
Havel sice politické strany respektuje a uznává jejich roli v demokratickém systému, ale instinktivně jim příliš nedůvěřuje. V žádném případě se pak nedomnívá, že by měly zůstat jedinými kanály artikulace a uplatňování zájmů občanů. Upozorňuje na potřebu doplnit je rozsáhlou delegací odpovědnosti na samosprávné orgány a na další instituce, umožňující rozšířit prostor pro aktivní účast občanů na životě země a převzetí příslušného dílu spoluodpovědnosti za ni: činnost občanských sdružení, iniciativ a dalších projevů občanského
aktivismu. Politická společnost je mu bohatým předivem zájmů, jež se formují a uplatňují prostřednictvím demokracie reprezentativní, participativní i přímé.
POSTOJ K OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI A K OBČANSKÉMU SEKTORU
Klaus dává jednoznačně přednost společnosti svobodných občanů před „zavádějící myšlenkou takzvané občanské společnosti". Obává se, že pod pojmem občanské společnosti se skrývá jakási kolektivita, chápaná jako cosi víc nežli společenství svobodných individuí; že to má být jakési vylepšení a doplnění výchozího občanského principu. S tím je spojena jeho nechuť k institucím občanského sektoru, které jsou ztělesněním této kolektivní identity, v roli mediátorů politického vlivu.
Havlovi je naopak pojem občanské společnosti obzvláště drahý. Občanský sektor vnímá jako výraz pozitivního zájmu občanů o věci veřejné. Kolektivní občanský aktivismus - promítající se do činnosti nejrůznějších spolků a jiných nevládních či neziskových organizací - nejen že posiluje občanské sebevědomí, ale podporuje i takové hodnoty, jako je ohled na bližní. Ve stabilní demokracii jsou lidé ochotni se aktivně a z vlastní vůle účastnit díla, které směřuje k blahu jiných i k obecnému blahu. Tím, že tak lidé činí, přebírají část úkolů, o něž by se jinak musel postarat stát. (Zde je Havel velmi blízko Masarykovu a Čapkovu konceptu drobné práce.)
POSTOJ KE STÁTU
Václav Klaus, postupně předseda vlády, poslanecké sněmovny a nakonec i prezident, je jako teoretik zastáncem minimálního státu. Jeho představa funkčního státu se příliš neliší od Nozicková konceptu státu jakožto ponocného, střežícího klidný spánek občanů: kromě vnější a vnitřní bezpečnosti je toho už jen velmi málo, co by nemohlo být přenecháno - trhu. Průvodním znakem tohoto Klausova přístupu je podceňování regulačních funkcí práva; jeho důsledkem pak důraz na exekutivní moc centra a podcenění role veřejného a občanského sektoru.
Václav Havel má ke státu mnohem vlídnější postoj. Ne že by byl etatistou. Vidí však stát, a zvláště mladý stát, budovaný na troskách totalitárního režimu, jako cosi životně důležitého pro zprostředkování těch hodnot, které umožní, aby jej občané nakonec vzali za svůj. Vnímá stát jako živý organismus, který se vyvíjí a může a má být měněn. Je mu nástrojem služby veřejnosti. Všímá si například toho, jak výrazně může přispívat ke zlepšení komunikace mezi občany a jejich politickou reprezentací - a naopak, jak ji na druhé straně může, nefunguje-li dobře, účinně blokovat.
VOLBA SPOLEČNOSTI
Klaus, chladný technolog moci a zprostředkování zájmů ekonomikou a politikou, je nepřítelem vizí. Vize jsou cosi, co neladí s jeho představou, že vývoj společnosti je vyústěním
nesčetného množství rozhodnutí jedinců, plynoucích z uplatnění jejich individuálních preferencí a na ně navazujících voleb - samozřejmě podle dohodnutých a demokraticky přijatých pravidel. Úsilí o koordinaci tohoto směřování, o formulaci cílů překračujících horizont takových konkrétních voleb, se Klausovi jeví jako ohrožení svobody, jež může vyústit až do té či oné podoby totalitarismu.
Havlův život (občanský i politický) je životem vizionáře. Každodennost totalitárně spravovaného Československa nedávala prakticky žádnou naději na zásadní změnu poměrů. Téměř všichni se proto těmto poměrům tak či onak přizpůsobovali, i když jim byly vesměs z duše protivné (pokud z nich ovšem přímo neprofitovali). Bez silné ideje, že komunismus je špatným uspořádáním lidských záležitostí, a proto musí být odstraněn, a bez vůle tuto ideu prosadit by nemohla vzniknout ani Charta 77, ani následující aktivity malého kroužku disidentů. Tato Havlova životní zkušenost, která vyvrcholila koncem roku 1989 náhlým přeskokem z postavení pronásledovaného nepřítele režimu do pozice prezidenta patnáctimilionové země, jej zřejmě definitivně utvrdila ve víře, že ideje, přetavené do odhodlaných činů, mohou zásadním způsobem měnit svět. Je si tudíž jist, že národní společenství (ale nakonec i lidstvo jako celek) potřebuje hledat a nalézat vize žádoucích budoucností, rozvojové programy či strategie jako jakési integrující svorníky jinak bohatě strukturovaných sociálních zájmů. Ty pak představují konkrétní volbu společnosti, vytvářející obecný rámec, v němž se mohou uplatňovat různorodé motivy a činy jednotlivců, skupin a institucí.
PŘEHLED ROZDÍLŮ V POJETÍ ČLOVĚKA A SPOLEČNOSTI MEZI OBĚMA MYSLITELI
TÉMA: Václav KLAUS - Václav HAVEL
Pojetí člověka: sobecké individuum - individuum v komunitě
Pojetí svobody: negativní - pozitivní
Význam obecně sdílených hodnot: omezený - klíčový
Pojetí demokracie: úzké - široké
Postoj k občanské společnosti a k občanskému sektoru: rezervovaný - vřelý
Postoj ke státu: rezervovaný - kladný
Volba společnosti: scestná - důležitá
CO SCHÁZELO KLAUSOVI, CO HAVLOVI - A CO OBĚMA
Hlavní deficit Klausova způsobu uvažování o společnosti tkví v ekonomickém redukcionismu. Omezení poznávacího záběru na „pozitivní" vědu vede k tomu, že analytikovi
uniká jeden z významných regulátorů lidského usilování - jeho poznání je ochuzeno o rozměr bohatě strukturovaných hodnot světa lidí. Omezení na výklad ekonomických jevů prostřednictvím mechanismů tržní směny pak oslabuje analytikovu reflexi role institucí v ekonomickém a politickém životě. Uplatňování takovýchto reduktivních poznávacích přístupů na bohatou sociální skutečnost potom vyvolává nebezpečí vážných zkreslení ve výkladu této skutečnosti - a riziko formulace falešných návodů pro politickou praxi.
Hlavní slabinu Havlova uvažování o společnosti je možno spatřovat v přecenění potenciálu občanského aktivismu. Zde je u Havla nejspíše přání otcem myšlenky. Zneklidňují jej všechna smrtelně vážná ohrožení soudobé civilizace, a soudí, že podobný nepokoj, vybízející k bezprostřední záchranné akci, panuje i v duši jeho současníků. Tak tomu ovšem není - ani v České republice, ani kdekoli jinde've světě. I když otevřeme stavidla tradičních i netradičních politických mechanismů demokracie a správy státu občanské veřejnosti dokořán, stále bude převažující tíha odpovědnosti za chod věcí veřejných ležet z povahy věci na bedrech profesionálů - politiků a úředníků. Jinými slovy řečeno, étos boje se zlem vede Havla k jistému podcenění významu běžné politiky i běžného státního života.
Ani Klaus, ani Havel nepromýšleli do důsledků výzvu, kterou pro demokratický kapitalismus představuje řešení otázky sociální. Klaus vychází z představy, že ekonomická prosperita je hlavním předpokladem řešení sociálních problémů - nejlepší sociální politikou je silná tržní ekonomika. Tím ignoruje odstředivý účinek neregulovaného (byť z hlediska ekonomické efektivnosti nezávadně fungujícího) trhu na rozdělení statků: bohatí se za jinak stejných okolností stávají ještě bohatšími - a chudí ještě chudšími. Havel nemůže být sice obviněn z nedostatku sociálního cítění, nicméně řešení sociálních problémů vidí (na rozdíl od svého předchůdce na prezidentském stolci T. G. Masaryka) spíše v rozvíjení dobrovolných a svépomocných aktivit v rámci charitativních sdružení, respektive rodin a obcí. Ty jsou však často příliš slabé na to, aby se dokázaly samy, bez účinné a nákladné veřejné pomoci organizované státem, vyrovnat se sociálními dopady tržních mechanismů.
GLOBÁLNÍ KONTEXT SPORU
Frontová linie sporu neoliberála Klause a aktivního humanisty - občana Havla neprobíhala jen napříč Českou republikou. Obdobné dilema doprovázelo například i formování politiky Evropské unie. Na straně jedné prosazování liberálního konceptu jednotného trhu, zprostředkujícího volný pohyb osob, zboží a kapitálu, na straně druhé Sociální charta a v ní explicitně deklarovaný cíl sociální koheze, zajišťovaný vyvinutými institucemi sociální politiky a přerozdělováním jak mezi jednotlivými členskými zeměmi a regiony, tak i uvnitř zemí samotných. Pokračující komercionalizace všech stránek života americké společnosti, ostře kontrastující s mravními základy americké demokracie, promítající se i do poruch ve fungování amerických demokratických politických institucí. Omračující rychlost globalizace, ignorující tradiční hranice národních států i regionálních uskupení podobných Evropské unii, generující analogický problém pro celé lidstvo: zůstane ve vleku tohoto procesu, nebo si vytvoří nástroje, které jej zkrotí, využijí jeho světlých stránek a zároveň omezí jeho potenciálně a často i aktuálně zničující vliv na život? Prosadí se idea a instituce aktivního humanismu a občanství v rámci celé planety, nebo se lidstvo stane pouhou hříčkou neosobních mechanismů, maximalizujících prospěch jedněch za cenu ohrožení či ničení života jiných, a masové mediální manipulace, proti nimž budou bezmocné i celé země a regiony?
Před jedenácti lety, kdy tento text vyšel poprvé, jsem jej ukončil těmito slovy: „Shodou historických okolností se Česká republika stala jednou z arén, v nichž se tento střet odehrával v obzvláště názorné, vyostřené a artikulované podobě. Arénou, která se může stát pro okolní svět buď inspirací (vyvolá-li konflikt úsilí o nalezení vyváženého pozitivního řešení), či naopak odstrašujícím příkladem (povede-li k neproduktivnímu zauzlování politického života země)!“ A skutečnost? Posuďte sami…
Vyšlo v Literárních novinách, roč. XXII, 22. prosince 2011, s. 6-7 jako aktualizovaná a zkrácená verze stejnojmenné kapitoly v Havel, I. M., Třeštík, D. (eds.). Co daly naše země Evropě a lidstvu. Praha, ELK 2000, III. část, s. 186-196. Anglická verze byla publikována v Journal of Comparative Policy Analysis: Research and Practice, 1, 1999, No. 2, pp. 163-176 pod názvem Havel versus Klaus: Public Policy Making in the Czech Republic.
Víťa z Vrať se do hrobu napsal(a):
Včera ráno přišel do školy můj syn, měli mít besídky a sportovní dopoledne, ale řekli jim, že umřel Havel. Nahnali je do místnosti s televizí a celé dopoledne sledovali přímý přenos pohřbu.
Lidstvo se za 25 let nikam neposunulo, doufám si říci, že vše zůstalo při starém, tudíž já žádné změny v jednání lidí i lidstva neočekávám.