15.08.2008: Moje ráno 21. 8. 1968
Ze spaní mne probraly dávky ze samopalu. Vylezl jsem ze stanu, rozhlédl se a viděl své kluky, jak se celí rozespalí podobně nechápavě jako já rozhlížejí kolem sebe. Výstřely najednou ustaly a z táborového rozhlasu zazněl hlas hlavního vedoucího: „Vojska Varšavské smlouvy vstoupila bez souhlasu vedoucích představitelů státu a komunistické strany na území Československa. Znovu přepojuji na živé vysílání pražského rozhlasu.“
Tak jsme měli, brzy ráno 21. srpna, z první ruky informace o tom, co se stalo a co se děje - v Praze i jinde v republice. Sami jsme viděli na vlastní oči bachratá zelená sovětská vojenská transportní letedla, jak se v krátkých intervalech snášejí jedno za druhým na nedaleké letiště.
Po krátké poradě s hlavním vedoucím jsem od něj dostal povolení opustit náš pionýrský tábor – měl jsem totiž strach o svoji matku, která se v průběhu jara a léta 1968 politicky velmi angažovala, především v K 231. Ještě jsem ale stihnul svolat svůj oddíl. Moji hoši byli tenkrát ve věku devět, deset let. I když jsem nebyl o moc starší, myslím, že byla špetka jasnozřivosti v tom, co jsem jim tenkrát říkal: to, co teď prožívají, jim budou později ve škole a v novinách vykládat jako nutné osvobozování země od škůdců a nepřátel socialismu. Několikrát jsem jim opakoval: Nevěřte! Pamatujte si, že jde o okupaci, o bezostyšné vnucování vůle vůdců Sovětského Svazu naší zemi.
Z těch kluků jsou dnes padesátníci – jejich jména si už nevybavuji, s žádným z nich jsem se později nesetkal. Tak ani nevím, zda se mým tehdejším slovům alespoň u některých z nich podařilo zasít semínko odhodlání vzdorovat v následujících dvaceti letech režimem tisíckrát omílané oficiální lži vydávané za jedinou pravdu.
Tak jsme měli, brzy ráno 21. srpna, z první ruky informace o tom, co se stalo a co se děje - v Praze i jinde v republice. Sami jsme viděli na vlastní oči bachratá zelená sovětská vojenská transportní letedla, jak se v krátkých intervalech snášejí jedno za druhým na nedaleké letiště.
Po krátké poradě s hlavním vedoucím jsem od něj dostal povolení opustit náš pionýrský tábor – měl jsem totiž strach o svoji matku, která se v průběhu jara a léta 1968 politicky velmi angažovala, především v K 231. Ještě jsem ale stihnul svolat svůj oddíl. Moji hoši byli tenkrát ve věku devět, deset let. I když jsem nebyl o moc starší, myslím, že byla špetka jasnozřivosti v tom, co jsem jim tenkrát říkal: to, co teď prožívají, jim budou později ve škole a v novinách vykládat jako nutné osvobozování země od škůdců a nepřátel socialismu. Několikrát jsem jim opakoval: Nevěřte! Pamatujte si, že jde o okupaci, o bezostyšné vnucování vůle vůdců Sovětského Svazu naší zemi.
Z těch kluků jsou dnes padesátníci – jejich jména si už nevybavuji, s žádným z nich jsem se později nesetkal. Tak ani nevím, zda se mým tehdejším slovům alespoň u některých z nich podařilo zasít semínko odhodlání vzdorovat v následujících dvaceti letech režimem tisíckrát omílané oficiální lži vydávané za jedinou pravdu.
Lukáš Kraus napsal(a):
Mrkněte na:
http://www.dagbladet.no/ska...
http://www.norden.org/pub/o...
:-)
Hezký den z Norska
Lukáš Kraus