Kytička hubička dítě smrt...
…slyšela jsem kdysi oknem ze zahrady a zarazila jsem se, co to ty děti hrají. Hrály si se švihadlem na život: kdo si koho vezme, kdo bude mít dítě, jak chce či nechce umřít. Vrátila jsem se zpátky do kuchyně a dumala, kudy a proč k nám chodí rozpočítadla a dětské hry – Krvavé koleno, Hloupá kuchařka, Štěstí neštěstí…
Poslední den
Dnes je poslední den, pro většinu z nás jen poslední den v roce. Nikdo to sice nemáme jisté, ale většina z nás se zítra probudí a tak či onak vykročí do dalšího dne i do dalšího roku zároveň. Já si ale ten poslední den nenechám ujít, když už mám blog o té naší konečnosti…
Než rodiče „někam dáme“
V Respektu tohoto týdne vyšel článek o lidech, kteří se starají doma o své staré rodiče. Také vám to připadá na článek málo? Řeknete si: a co na tom, to je přece samozřejmé, pročpak to dávat do novin? Nebo vám to připadá divné a podumáte: to musejí být nějací podivíni, blázni či bohatci, kteří pohrdnou skvělými ústavy budovanými k tomu, aby táta mohl být až do konce nezávislý na nás a abychom i my mohli všichni naplno žít svoji autonomii jaksepatří. Přemýšlím, kolik lidí si asi řekne to a kolik to druhé a obávám se, že když o tom píší v novinách, že pravda je asi spíš na té druhé straně. Pro nás velmi nelichotivá.
Pospěšme milovat lidi, neboť tak rychle odcházejí
Venku se smráká, drobně mží, listy jsou krásně barevné, zase jeden rok pokročil. Hrabeme listí stromů, které zasadil někdo před námi, a učíme to děti, aby hrabaly, až tu nebudeme. Sháníme květiny nebo věnce, svíčky a červené bakelitové lucerničky a vydáváme se na hřbitov. Na hroby, jak říkala babička. Také vážu kytku s jalovcem a šípky, jak ji vázala máma, a vozím na hrob, kam ji vozila ona, jen v tom hrobě mám teď i ji. Jsou tu Dušičky – jaksi nepřípadně, plaše zjemnělý název pro svátek, který nám má postavit před oči naši konečnost, ale také naši tradici, tedy to, co jsme dostali a předáváme zase dál. To, jak nám naši blízcí jsou vlastně blízko. A jsou doopravdy?
Šijí ševci špatné boty? Uřežme si nohy!
Vždycky se trochu zdráhám, když dostanu otázku po euthanasii. Odpovídám: přijďte se k nám do hospice podívat a povídat si a udělejte si pak úsudek sami. Přemýšlejte o svých nejbližších a o tom, co chcete. Ne jen v okamžiku smrti, ale především v životě. Umírání totiž není něco, co se života netýká. Umírání je ještě úplně, ale úplně život. Náš život.
Umíráme smutně. Jak to změnit?
V naší zemi se, statisticky vzato, umírá povětšinou smutně. Patrně téměř každý by nerad umíral sám, bez blízkých lidí. A přesto více než tři čtvrtiny z nás takto svůj život končí. Jak se nám to stalo? A jde to nějak změnit k lepšímu?
Nezahazujte ohryzky aneb Čas umírání do života patří
Je konec léta a to se vždycky trochu ohlížím. Od jisté doby mi k tomu ohlížení patří vděčnost, taková něžná moudrá paní. Tiše přisedne, v rukou hrnek s čajem, trochu si pro sebe září a děkuje. Té vděčnosti mne učí jak život s mými nejbližšími, tak život s hospicem a jeho lidmi. Před osmi lety jsme založili Cestu domů, která si vytkla za cíl přispět ke zlepšení umírání v Čechách, které bylo (a pořád je) v té naší zemi dost smutné. Jak všude píšeme, tři čtvrtiny z nás by nechtěly umírat v institucích a přesně tolik z nás tam umírá. Tak se trošku snažíme, aby bylo líp.
Oblíbené
O autorovi
Narodila se v roce 1959, kreslí, maluje a píše. S mužem Štěpánem, který byl lékař a je filosof, má sedm dospělých dětí, s nimiž byla ráda a dlouho doma. V roce 2001 spolu s přáteli založila Cestu domů, kde pracuje jako ředitelka, a snaží se tak přispět k tomu, aby umírání v naší zemi bylo méně smutnou a osamělou událostí.
