Je to paradox. Na jednu stranu si většina lidí myslí, že změna režimu před dvaceti lety rozhodně stála za to, a na druhou stranu je o mnoho víc než polovina občanů znechucena nynějšími poměry. A co je nejhorší, nespokojenost se stále prohlubuje.

Na vině jsou podle lidí hlavně politici, kteří myslí jenom na sebe a nezaslouží si žádnou důvěru. Vnucuje se tedy otázka, proč už voliči nevyměnili svoje zástupce za nějaké důvěryhodnější. Odpověď je snadná: v tuzemsku pořád vládne pocit, že by to stejně k ničemu nevedlo. Dávat veřejně najevo svou nelibost nebo vyžadovat změnu se obyčejnému člověku nakonec stejně jenom vymstí, nejlepší je starat se jenom o to své. Zdá se, že navzdory raketovému vývoji, který naše společnost od roku 1989 prodělala, jsme občansky stále dost zastydlí.

Na vině jsme možná i my, historici. Málo píšeme a mluvíme o to, v čem byla podstata normalizačního komunismu a jakých vlastností či modelů chování by bylo dobré se v demokracii vyvarovat.

V uplynulých dvou desetiletích se tak postupně etablovaly dva hlavní příběhy pozdní socialistické diktatury, které jako by spolu vůbec nesouvisely. První nazvěme „lidový“ a druhý „totalitární“.

„Lidový“ příběh vypráví o poklidném čase, v němž se sice musela předstírat falešná loajalita k pitomé ideologii, na druhou stranu bylo celkem bezpečno, člověk se nebál projít večer parkem, měl dost času na výchovu dětí a na chatách nebo rekreacích ROH si společně s ostatními užil spoustu legrace. V takovém vypravování se nutně nejedná o obhajobu minulého režimu, je to prostě docela normální vzpomínání na minulost oproštěné od nepříjemných zážitků a ponižujících okamžiků. Je to vyprávění, kterého se většině dnešních dětí dostává od rodičů, pokud se doma o minulosti vůbec mluví.

„Totalitární“ příběh, prosazovaný částí naší historické obce možná také v reakci na příběh první, se snaží všeobecnou nekritickou nostalgii kompenzovat detailními popisy bezpráví, jeho obětí i pachatelů. Mluví o tom, jak si Stb na člověka vedla svazek, v němž bylo úplně všechno, o všeobjímající kontrole i moci Strany, o bytových prohlídkách, o tom, jak lidem ve vyšetřovnách típali cigarety o ruce nebo jak estébáci nutili lidi na sebe navzájem práskat.

Zdůrazňování brutality komunistické diktatury vůči jejím nepočetným odpůrcům je namístě, jedná se o jeden z pilířů tehdejší moci. Redukovat ale normalizační režim na příběhy disidentů, rejdy tajné policie, výslechy a sledování je nesmyslné. Takový přístup k našim nedávným dějinám vede nakonec k podobnému alibismu, jako nostalgické vzpomínání na báječnou atmosféru na pracovišti.

Proč? Pro všechny, kdo nepatřili k nejviditelnějším pachatelům násilí, skýtá totiž jednoduchou možnost: situovat se do pozice nezúčastněných, kteří s režimem neměli nic společného – a vlastně byli tak trochu také jeho oběti. Vyprávění o společnosti, která byla v podstatě dobrá, ale trpěla pod terorem okupantů a jejich domácích přisluhovačů až nakonec v roce 1989 zase povstala jako Fénix z popela, ovšem vysvětlí pramálo.

A možná ještě podstatnější slabinou uvedeného příběhu o komunistickém teroru je ta, že se v něm většina lidí, kteří tu dobu prožili, vůbec nenajde.

Vysvětlení, proč v Česku mohla tak dlouho vydržet diktatura, je třeba hledat spíše v tom, čím vlastně žila společnost, jejíž převážná část nepatřila ani k pachatelům bezpráví ani k jeho přímým obětem.

Normalizačnímu režimu se totiž podařil geniální tah: vytvořil v lidech zdání, že vše podstatné, co člověk potřebuje, se odehrává výhradně v soukromé sféře a veřejný život jsou jen jakési kulisy, o které není nutné se nijak zvlášť zajímat. Ve všem veřejném museli občané přistoupit na Stranou určovaná pravidla, v soukromí měli ale nárok na jakousi sice omezenou, ale přesto svobodu. Mnozí potom únik do soukromí začali považovat dokonce za odpor vůči režimu, když si v kruhu přátel nebo na chatě navzdory vládnoucí ideologii dělali, co chtěli.

Ve skutečnosti byl takový postoj tím nejvlastnějším zdrojem legitimity normalizačního systému. Dá se to dobře zkoumat na fenoménu chat a chalup, různých nepolitických spolků, prázdninových aktivit, zkrátka v různých dílčích sférách společenského života, které ve skutečnosti tvoří to, čemu říkáme „normalizační režim“.

Právě přesné pojmenování adaptace na tento způsob života, který nalézá realizaci jen v tom „soukromém“, je centrální pro pochopení problémů a procesů, o které se normalizace opírala a které zdaleka nezmizely s listopadem 1989.

Pseudoliberálnímu mýtu o tom, že každý si má jít především za svými cíli a že veřejné angažmá se má přenechat politikům, se jeho současní hlasatelé naučili právě v dobách svého normalizovaného mládí. Jako etablovaným politikům jim tenhle postoj pochopitelně vyhovuje. Nabádá „obyčejné lidi“ k chování, které dnes stejně jako tehdy přispívá ke stabilizaci poměrů a uvolňuje mocným ruce.

Nakonec je třeba si položit otázku, jestli takový postoj vyhovuje i nám občanům. Všeobecně rozšířená nespokojenost doložená i sociologickými průzkumy myslím ukazuje, že nakonec vlastně ne. Možná lze vzít dvacet let od listopadu 1989 jako výzvu, jak naštvanost ze současných poměrů přetavit v pozitivní energii, zbavit se normalizační uzavřenosti do svých vlastních zájmů a začít se konečně chovat jako sebevědomí občané svobodné země. Už by bylo na čase.