Chová se Miloš Zeman podobně jako Václav Havel?

Čekání na prezidentovu reakci na návrh složení nové vlády si média a odborníci krátí bezbřehými a zbytečnými spekulacemi i kladením důležitých otázek o povaze našeho politického systému. Zajímavé srovnání prezidentů Havla a Zemana například nedávno přinesl bývalý ministr a předseda lidovců Cyril Svoboda.

Svoboda v České televizi vzpomínal na sestavování Špidlovy vlády v roce 2002, v níž byl ministrem zahraničí a místopředsedou vlády. Prezidentem byl tehdy Václav Havel a ten se podle Svobody choval podobně, jako se – zdá se – chová či bude chovat Miloš Zeman.

Havel jako Zeman?
Svoboda zdůrazňuje, že při sestavování vlády jsou dvě zásadně odlišné fáze. V té první pověří prezident vybraného politika jednáním o sestavení vlády. „Dokud prezident nejmenuje nikoho premiérem, má to pevně v ruce,“ říká Svoboda. Nebo-li: Může s pověřeným kandidátem na premiéra jednat o navrhovaných ministrech a netlačí ho žádná lhůta. Může jednat tak dlouho, dokud nevznikne seznam jmen, který mu bude vyhovovat.

„Takhle to udělal i Václav Havel Vladimíru Špidlovi,“ dodává Svoboda. Nejprve musel Špidla přinést vyhovující seznam lidí a pak ho teprve Havel jmenoval premiérem. O tom, že vyjednávání o jménech proběhla před definitivním jmenováním vlády, jasně svědčí i termíny: Havel Špidlu pověřil sestaveném vlády 17. června 2002, premiérem ho jmenoval 12. července a už 15. července byla jmenována celá vláda.

Jistě, ty termíny byly tehdy výrazně kratší než tentokrát, ale průtahy alespoň zatím nelze klást za vinu prezidentovi. Nejprve řešili po volbách svoji vnitrostranickou krizi sociální demokraté, pak jednání o rezortech blokoval desetidenní pobyt předsedy lidovců v USA. Zeman pověřil Sobotku sestavením vlády 21. listopadu a šéf ČSSD mu návrh na obsazení ministerských postů přivezl 3. ledna. A teprve včera podepsal spolu s Andrejem Babišem a Pavlem Bělobrádkem koaliční smlouvu.

Zeman jako monstrum?
Druhá fáze nastává podle Svobody až tehdy, když prezident jmenuje premiéra: pak by měl návrhy na ministry akceptovat. V tom, že v našem politickém systému je pozice premiéra výrazně silnější, se shoduje i většina ústavních právníků a komentátorů, byt´zcela jednoznačný výklad ústavy neexistuje - podle komentáře profesora Dušana Hendrycha k ústavě z roku 1997 totiž není dáno, že by prezident nemohl návrhy premiéra odmítnout.

Pokusme se to shrnout: Miloš Zeman zřejmě bude chtít do sestavování vlády mluvit. Dal to už několikrát v médiích najevo. Tím se ostatně asi nejvíc liší dnešní situace od jednání mezi Havlem a Špidlou – hlavní aktéři už několik týdnů testují svoje síly a nervy přes média. Zeman vyhrožuje, že některé kandidáty prostě nejmenuje, Sobotka hovoří o kompetenční žalobě na prezidenta, někteří odborníci varují před bojem o kompetence a někteří politici před ohrožením svobody a demokracie...

Nicméně, dosud se zjevně prezident pohybuje v mantinelech nejenom ústavy, ale i ústavních zvyklostí a do značné míry i očekávání: Před jmenováním premiéra se snaží uplatnit svůj vliv na složení budoucí vlády.

Bude se snažit prosadit prezidentský vliv v nové podobě i po jmenování premiéra? Bude jednání neúnosně protahovat? Bude se snažit prosadit na úkor parlamentu? To zatím nevíme. Ale podle některých odborníků a komentátorů je už dnes Zeman „monstrem“, které ohýbá ústavu a prosazuje prezidentský systém a ohrožuje demokracii. Přitom zatím zřejmě postupuje víceméně stejně jako jeho předchůdci.

Pravděpodobně tu ale platí „quod licet Iovi non licet bovi“...

Prezident jako pojistka?
Diskuse o vlivu prezidenta očištěné od hrůzy některých diskutujících z konkrétního prezidenta jsou nicméně důležité. Zdá se, že si nadále nevíme příliš rady s ústavou a rolí přímo voleného prezidenta.

O ústavu se tu vedou spory dlouhodobě – pro někoho je v některých pasážích příliš vágní, pro jiné by bylo největším prohřeškem ji často měnit a riskovat, že bude využita v úzkém momentálním politickém zájmu. Jisté je, že vznikala po listopadu ´89 narychlo a hned si také prožila hlubokou krizi: Československo se rozpadlo, aniž by se někdo ptal občanů, zda si to přejí. Dohodli se politici a zda to byla ústavní cesta, je velký otazník...

A podobné otázky zůstávají i nadále: Zneužívají politici nedokonale napsanou ústavu pro svoje krátkodobé zájmy? Jsme schopni dodržovat „ducha“ ústavy, aniž bychom ji přepsali? A není její časté přepisování právě tím, co „ducha“ ústavy ničí nejvíc? Není lepší ji ochraňovat byť s nedostatky a věřit, že se zvýší politická kultura v zemi?

Na této výbušné půdě máme nový prvek: Přímo voleného prezidenta, kterým se shodou okolností jako první stal Miloš Zeman, tedy jasně „aktivistický“ prezident. Za těchto okolností určitě není překvapením, že prezident se snaží hrát v politice výraznější roli, než jakou mu předepisuje tradiční pojetí „kladeče věnců“. Důležitá je otázka, zda ji hrát má: Kde je hranice, za níž už jde o snahu měnit parlamentní demokratický systém směrem k systému prezidentskému, ke koncentraci moci, k „putinizaci“ české politiky?

Víme to? Nebo se jen bojíme toho, že by to politik kalibru Miloše Zemana mohl zkoušet? A nebylo by tedy lepší, aby se politici dohodli na tom, že volba prezidenta bude nepřímá a ještě trochu v ústavě zpřesnili a osekali prezidentské pravomoci? Nebo by to bylo účelové ohýbání ústavy? A není to tedy uzavřený kruh?

Je to uzavřený kruh. Pokud jsme si zvolili Miloše Zemana prezidentem, je jasné, že máme prezidenta, který se bude snažit mocensky prosazovat víc, než tu bylo zvykem. Pokud s ním ostatní politici neudrží krok a nechají se zatlačit do kouta, prohrají. Nic katastrofálního se pravděpodobně nestane, leč pro část politiků a občanů to bude velmi stresující.

Představme si ale jinou situaci. Nová koalice nebude fungovat, brzy se rozpadne. Budou předčasné volby a v nich bude ještě přežívat duch vzpoury proti tradičním politickým stranám. ČSSD bude následovat ODS na cestě do politického muzea. Drtivě zvítězí hnutí ANO Andreje Babiše a Úsvit Tomia Okamury. Budou mít dohromady pohodlnou ústavní většinu... Stresující?

Možná pak nebude od věci, aby prezident vykládal své pravomoci tak široce, aby nemusel jmenovat Víta Bártu ministrem vnitra a Tomia Okamuru ministrem práce a sociálních věcí...

Vyšlo na webu Literárních novin