Na obecné úrovni nesnášíme poplatky všichni. Čím jsme ale v diskusi konkrétnější, tím více se rozcházíme.

V posledních dnech se zde debatovalo o poplatcích. Platíme je od rána do večera. Státu, obcím, komerčním subjektům. Vyzval jsem, abychom jich našli sto. Platíme někdy sto poplatků za den? Asi ne, ale nějakých čtyřicet se jich dá z příspěvků diskutujících vypreparovat.

Zajímavé je, že většina mužů, žen a přezdívek se soustředila na poplatky státu a obcí. Přitom mediálně se zdají být nejslavnější poplatky bankovní.

S takovou preferencí se dá souhlasit: zatímco poplatkům obcí a státu se lze vyhnout jen stěží, v případě komerčních poplatků existuje volba: o firmu dál mají většinou poplatek nižší nebo dokonce vůbec žádný.

Co mne ovšem zajímá, je sémantika: nakolik je v případě komerčního vztahu mezi zákazníkem a poskytovatelem zboží nebo služby přesné mluvit o „poplatku“?

Rozumím tomu ve chvíli, kdy se do ceny mísí i regulace státu: zatímco některé obchody s ledničkami uvádějí jednu cenu zboží - a rozumí se samo sebou, že je v ní zahrnut i zákonný poplatek za recyklaci, jiní prodejci uvádějí sumy dvě: jednak „cenu“, a k ní i „poplatek“.

Ale jinak? Jinak tomu nerozumím: zatímco cena rohlíku jsou čtyři koruny (a nikoho nenapadne ptát se pekaře na poplatek), cena bankovního účtu neexistuje; místo ní je tu „poplatek“.

Otázka tedy zní: protestoval by kdo proti tomu, že i na bankovním účtu nebo úvěru visí cenovka?

Samozřejmě, že co firma nebo obor, to strategie. „Poplatek“ v případě bankovních služeb měl zřejmě na samém počátku vyvolat dojem, že „cena“ je nízká. Branže se chytila do jazykové pasti, a teď čelí protestům: „poplatek“, naučila nás praxe státu, je už hluboko v našem podvědomí platba nadbytečná, ba dokonce nespravedlivá.

Naštěstí – omlouvám se, ale je to refrén, takže je třeba ho opakovat – banku, prodejce ledniček nebo lazebníka je možné změnit. Stát ne; a tak je třeba ho hlídat: Má tu ještě někdo zajímavé zkušenosti s poplatky?