Mezigenerační Vánoce: Opice bez papíru
V tištěných novinách jsem pravidelně věnoval jeden z posledních sloupků roku čtenářům. Jejich dopisům. Ale tady hostuji okamžik, a tak musím tradici změnit. Zvu na svou stránku hosta, jenž vyhrál mou soukromou studentskou předvánoční soutěž:
Agáta M., studentka
Studentka: „Jak bylo, jak je?“
Mentor: „Špatně. Zdražili mi ruční papír.“
Studentka: „Jakej papír?“
Mentor: „Nevíte snad, co je ruční papír? Na vánoční přání. Takový ten hebounký papír s hutnou strukturou. Papír jako hedvábí.“
Studentka: „Chápu. Mě zase nezlevňují vysněný netbook. Vy si tedy libujete - vánoční přání na papíře! Nechcete, udělám vám nějakou pěknou animaci, a letos budete dnešní? Budete přát mailem…“
Mentor: „Anebo rovnou esemeskou, ne?“
Studentka: „No počkejte, vy jste nečetl, že někdo napsal esemeskama román?“
Mentor: „Nečetl, a popravdě ani nechci číst.“
Studentka: „Neříkejte, že jste na studiích nepsal esemesky holkám.“
Mentor: „To tedy nepsal. Tehdy mobily ještě neexistovaly, dámo.“
Studentka: „To si nedovedu představit. Jak jste mohli žít?“
Mentor: „Jaký jste vlastně ročník narození?“
Studentka: „1994.“
Mentor: „Stejný jako počítačová myš.“
Studentka: „Si děláte srandu.“
Mentor: „Těžko se to vysvětluje, ale je to tak.“
Studentka: „A co když jste nemohl přijít na schůzku, co jste dělal?“
Mentor: „Musel jsem přijít. Nebo byl konec. Představte si, že čekáte pod uličními hodinami, slyšíte rachot poskakující ručičky – a nic. Stojíte na jednom místě dvě hodiny, dáváte druhému šanci, třeba vykolejila tramvaj, říkáte si, a lidi jdou kolem vás na nákup a z nákupu, a na poštu a z pošty, a je jim to jasné: čeká tady úplně marně. To vás rozhodí, s mobilem i bez mobilu.“
Studentka: „S mobilem by se to nestalo.“
Mentor: „Ne? A co když to ten očekávaný nebo očekávaná nezvedne? Co když někomu z těch dvou dojde baterka? S mobilem je čekání mnohdy horší, protože člověk má pocit, že se mu nemůže nic stát. Že prostě nemůže zůstat sám.“
Studentka: „To je fakt.“
Mentor: „Copak, copak. Snad se vy necítíte být sama?“
Studentka: „Jo, teď jo. Martin… Ale nic, do toho vám nic není.“
Mentor: „Není, máte pravdu. Ale zkuste mu poslat přání na ručním papíře.“
Studentka: „To teda fakt pomůže. Bude se mi smát ještě příští Vánoce!“
Mentor: „Když myslíte. Není snad v módě retro?“
Studentka: „Tak se vsadíme! Já použiju papír, když vy pošlete svá přání mailem. A já vám je připravím.“
Mentor: „Elektronický Santa Klaus?“
Studentka: „Kde žijete? Žádný Santa! Ve škole jsou letos oblíbené opice.“
Mentor: „Vánoční opice?“
Studentka: „Jo, na webu si uděláte vánoční opici a ještě třeba vyhrajete tiskárnu HP. No tak, odvažte se! Já papír, vy opice.“
Mentor: „Já nevím…“
Studentka: „To jste celí vy! Hlavně, že víte, kdy se narodila počítačová myš. Ale trochu se uvolnit…“
Mentor: „Rezignuji, uznávám: vy papír, já opice.
O dva týdny později:
Studentka připravila pro svého profesora sadu elektronických opic. Profesor nakoupil ten nejlepší ruční papír. „Své“ komunikační nástroje si předali ve vestibulu školy. T.G.M. to ze své busty viděl.
Když přišli domů, ani jeden nepřemýšlel příliš dlouho. Studentka věnovala ruční papír své matce - a emaily rozeslala své opice takřka do celého světa. Mentor ani nezapnul počítač. Vylovil ze šuplíku poslední zásoby ručního papíru - a ručně na něj celý večer psal.
Nikdy si to nepřiznali. Ani to ne, že profesorovi přišla na dvacet ručně psaných dopisů jediná odpověď. Nebo snad to, že studentka se zase necítí být sama. Má Karla, co poslal opici. Ale Karel opice není.
Agáta M., studentka
Studentka: „Jak bylo, jak je?“
Mentor: „Špatně. Zdražili mi ruční papír.“
Studentka: „Jakej papír?“
Mentor: „Nevíte snad, co je ruční papír? Na vánoční přání. Takový ten hebounký papír s hutnou strukturou. Papír jako hedvábí.“
Studentka: „Chápu. Mě zase nezlevňují vysněný netbook. Vy si tedy libujete - vánoční přání na papíře! Nechcete, udělám vám nějakou pěknou animaci, a letos budete dnešní? Budete přát mailem…“
Mentor: „Anebo rovnou esemeskou, ne?“
Studentka: „No počkejte, vy jste nečetl, že někdo napsal esemeskama román?“
Mentor: „Nečetl, a popravdě ani nechci číst.“
Studentka: „Neříkejte, že jste na studiích nepsal esemesky holkám.“
Mentor: „To tedy nepsal. Tehdy mobily ještě neexistovaly, dámo.“
Studentka: „To si nedovedu představit. Jak jste mohli žít?“
Mentor: „Jaký jste vlastně ročník narození?“
Studentka: „1994.“
Mentor: „Stejný jako počítačová myš.“
Studentka: „Si děláte srandu.“
Mentor: „Těžko se to vysvětluje, ale je to tak.“
Studentka: „A co když jste nemohl přijít na schůzku, co jste dělal?“
Mentor: „Musel jsem přijít. Nebo byl konec. Představte si, že čekáte pod uličními hodinami, slyšíte rachot poskakující ručičky – a nic. Stojíte na jednom místě dvě hodiny, dáváte druhému šanci, třeba vykolejila tramvaj, říkáte si, a lidi jdou kolem vás na nákup a z nákupu, a na poštu a z pošty, a je jim to jasné: čeká tady úplně marně. To vás rozhodí, s mobilem i bez mobilu.“
Studentka: „S mobilem by se to nestalo.“
Mentor: „Ne? A co když to ten očekávaný nebo očekávaná nezvedne? Co když někomu z těch dvou dojde baterka? S mobilem je čekání mnohdy horší, protože člověk má pocit, že se mu nemůže nic stát. Že prostě nemůže zůstat sám.“
Studentka: „To je fakt.“
Mentor: „Copak, copak. Snad se vy necítíte být sama?“
Studentka: „Jo, teď jo. Martin… Ale nic, do toho vám nic není.“
Mentor: „Není, máte pravdu. Ale zkuste mu poslat přání na ručním papíře.“
Studentka: „To teda fakt pomůže. Bude se mi smát ještě příští Vánoce!“
Mentor: „Když myslíte. Není snad v módě retro?“
Studentka: „Tak se vsadíme! Já použiju papír, když vy pošlete svá přání mailem. A já vám je připravím.“
Mentor: „Elektronický Santa Klaus?“
Studentka: „Kde žijete? Žádný Santa! Ve škole jsou letos oblíbené opice.“
Mentor: „Vánoční opice?“
Studentka: „Jo, na webu si uděláte vánoční opici a ještě třeba vyhrajete tiskárnu HP. No tak, odvažte se! Já papír, vy opice.“
Mentor: „Já nevím…“
Studentka: „To jste celí vy! Hlavně, že víte, kdy se narodila počítačová myš. Ale trochu se uvolnit…“
Mentor: „Rezignuji, uznávám: vy papír, já opice.
O dva týdny později:
Studentka připravila pro svého profesora sadu elektronických opic. Profesor nakoupil ten nejlepší ruční papír. „Své“ komunikační nástroje si předali ve vestibulu školy. T.G.M. to ze své busty viděl.
Když přišli domů, ani jeden nepřemýšlel příliš dlouho. Studentka věnovala ruční papír své matce - a emaily rozeslala své opice takřka do celého světa. Mentor ani nezapnul počítač. Vylovil ze šuplíku poslední zásoby ručního papíru - a ručně na něj celý večer psal.
Nikdy si to nepřiznali. Ani to ne, že profesorovi přišla na dvacet ručně psaných dopisů jediná odpověď. Nebo snad to, že studentka se zase necítí být sama. Má Karla, co poslal opici. Ale Karel opice není.