Kypr: eurozóna na cestě do pekel
Finanční stabilita eurozóny a samotná existence společné měny euro jsou kriticky podmíněné pravidly, která dostatečně ochrání úspory běžných vkladatelů. Pokud to eurozóna nedokáže zajistit, nemá budoucnost.
O problémech kyperského bankovního sektoru se ví a debatuje téměř rok. To je dostatečně dlouhá doba na to, aby představitelé eurozóny ve spolupráci s kyperskou vládou a centrální bankou našli ekonomicky smysluplné řešení. Nepodařilo se jim to. K záchranně kyperských bank je v tuto chvíli potřeba zhruba 17 miliard euro. V situaci v jaké Kypr byl existovaly z pohledu evropských lídrů tři možné přístupy a varianty řešení:
1. půjčit celých 17 miliard euro a smířit se s tím, že se de facto jedná o nevratnou půjčku
2. půjčit celých 17 miliard euro ale zároveň Kypr přimět k částečné restrukturalizaci existujících pohledávek, tím by došlo ke spoluúčasti kyperských věřitelů
3. půjčit méně než 17 miliard euro a nechat tak kyperské banky zbankrotovat, protože samy nejsou schopny svým závazkům dostát.
Žádná z těchto variant není příjemná, Eurozóna se rozhodla pro tu poslední. Situaci posléze kyperská vláda chtěla řešit uvalením daně na bankovní depozita tak, aby měla k dispozici celých 17 miliard euro, které banky urgentně potřebovaly. Kombinace rozhodnutí představitelů eurozóny a Kypru vyslalo dva mimořádně nešťastné a nebezpečné signály:
A. princip povinného pojištění vkladů nemusí vkladatele ochránit v případě, že se stát, z nějakého důvodu rozhodne, že si peníze prostě vezme
B. dluhopisy zemí na periférii eurozóny podle všeho skutečně nesou jakousi implicitní garanci ze strany ostatních členů měnové unie
Cesta přímo do pekel
Oznámení o zdanění všech vkladů na účtech kyperských bank oprávněně upoutalo okamžitou pozornost finančních trhů, médií a především depozitorů ostatních bank ohrožených zemí eurozóny. Nápad to byl vskutku šílený. Ignorovat pravidla hry, se kterými doslova a do písmene stojí a padá důvěra v celý bankovní systém eurozóny (povinné pojištění vkladů), je jednoznačným krokem do pekel. Nikdo z depozitorů v ostatních zemích eurozóny by totiž neměl důvod věřit tomu, že jeho vklady nepotká podobný osud a byli bychom na nejlepší cestě k panice a masivní bankovní krizi.
Evropští politici by se jistě zaklínali tím, že Kypr je jiný a jinde k podobnému kroku nemůže dojít a nedojde, ale nikdo by jim nevěřil. Důvěryhodnost politických prohlášení během řešení problémů eurozóny je ostatně dnes již dlouhodobě velmi nízká, to se opakovaně potvrdilo. Nemohu v této souvislosti nevzpomenout vytrvalá a zarputilá tvrzení evropských lídrů, že odepsání byť jednoho jediného eura z řeckého dluhu „prostě nenastane“. Samozřejmě k němu na podzim 2011 došlo. Podobně neochvějný byl kyperský ministr financí Sarris zhruba před týdnem když podrážděně reagoval na otázku ohledně možného dopadu kyperské krize na bankovní vklady. Prohlásil, že jakákoliv forma spoluúčasti vkladatelů je nepřijatelná a vůbec by ho ani nenapadla, pár dní po té s návrhem zdanit všechna kyperská bankovní depozita sám přišel. Jako téměř komické se bohužel může jevit také úterní prohlášení německé kancléřky Angela Merkelová po jednání s francouzským prezidentem Francoisem Hollandem a šéfem Evropské komise José Manuelem Barrosem. Merkelová se nechala slyšet, že budou i nadále pracovat na zajištění stability v eurozóně. Reálně mají poslední kroky evropských lídrů přesně opačný efekt
Pocit nespravedlnosti
Pro ekonoma také není lehké pochopit, co přesně motivovalo evropské a kyperské představitele k tomu, že se rozhodli situaci kyperských bank řešit návrhem bezprecedentní spoluúčasti vkladatelů namísto toho, aby se na nákladech řešení podíleli kyperští věřitelé (držitelé kyperských dluhopisů). Přístup, který eurozóna minulý týden zvolila, jednoduše upřednostňuje zájmy držitelů kyperských dluhopisů na úkor (pojištěných) vkladatelů. Priorita měla být stanovena přesně opačně.
Postup Evropy vůči Kypru také nepřímo zpochybňuje princip rovnosti před evropským právem. Tím, že eurozóna zvolila dramaticky jiný přístup při řešení problémů malého Kypru ve srovnání s přístupem, který aplikovala ve vztahu k větším zemím, dává najevo, že vkladatelé v různě významných členských státech měnové unie si nejsou před právem rovni. Ano, Kypr je specifický vysokým podílem ruských depozit, o jejichž původu mohou panovat asi oprávněné pochybnosti a chápu snahu toto téma diskutovat. Řešit ale tuto problematiku plošným zdaněním všech depozitorů, včetně těch, kteří svého majetku dosáhli zcela poctivě, popírá vlastnická práva a vyvolává oprávněný pocit frustrace a nespravedlnosti.
Obecně jsem hluboce přesvědčen, že finanční stabilita eurozóny a samotná existence společné měny je kriticky podmíněna a musí být úzce spojena s pravidly, která dostatečně ochrání úspory běžných vkladatelů. Pokud toto eurozóna nedokáže zajistit, tak nemá budoucnost.
Psáno pro ceskapozice.cz, publikováno dne 21.3. 2013
O problémech kyperského bankovního sektoru se ví a debatuje téměř rok. To je dostatečně dlouhá doba na to, aby představitelé eurozóny ve spolupráci s kyperskou vládou a centrální bankou našli ekonomicky smysluplné řešení. Nepodařilo se jim to. K záchranně kyperských bank je v tuto chvíli potřeba zhruba 17 miliard euro. V situaci v jaké Kypr byl existovaly z pohledu evropských lídrů tři možné přístupy a varianty řešení:
1. půjčit celých 17 miliard euro a smířit se s tím, že se de facto jedná o nevratnou půjčku
2. půjčit celých 17 miliard euro ale zároveň Kypr přimět k částečné restrukturalizaci existujících pohledávek, tím by došlo ke spoluúčasti kyperských věřitelů
3. půjčit méně než 17 miliard euro a nechat tak kyperské banky zbankrotovat, protože samy nejsou schopny svým závazkům dostát.
Žádná z těchto variant není příjemná, Eurozóna se rozhodla pro tu poslední. Situaci posléze kyperská vláda chtěla řešit uvalením daně na bankovní depozita tak, aby měla k dispozici celých 17 miliard euro, které banky urgentně potřebovaly. Kombinace rozhodnutí představitelů eurozóny a Kypru vyslalo dva mimořádně nešťastné a nebezpečné signály:
A. princip povinného pojištění vkladů nemusí vkladatele ochránit v případě, že se stát, z nějakého důvodu rozhodne, že si peníze prostě vezme
B. dluhopisy zemí na periférii eurozóny podle všeho skutečně nesou jakousi implicitní garanci ze strany ostatních členů měnové unie
Cesta přímo do pekel
Oznámení o zdanění všech vkladů na účtech kyperských bank oprávněně upoutalo okamžitou pozornost finančních trhů, médií a především depozitorů ostatních bank ohrožených zemí eurozóny. Nápad to byl vskutku šílený. Ignorovat pravidla hry, se kterými doslova a do písmene stojí a padá důvěra v celý bankovní systém eurozóny (povinné pojištění vkladů), je jednoznačným krokem do pekel. Nikdo z depozitorů v ostatních zemích eurozóny by totiž neměl důvod věřit tomu, že jeho vklady nepotká podobný osud a byli bychom na nejlepší cestě k panice a masivní bankovní krizi.
Evropští politici by se jistě zaklínali tím, že Kypr je jiný a jinde k podobnému kroku nemůže dojít a nedojde, ale nikdo by jim nevěřil. Důvěryhodnost politických prohlášení během řešení problémů eurozóny je ostatně dnes již dlouhodobě velmi nízká, to se opakovaně potvrdilo. Nemohu v této souvislosti nevzpomenout vytrvalá a zarputilá tvrzení evropských lídrů, že odepsání byť jednoho jediného eura z řeckého dluhu „prostě nenastane“. Samozřejmě k němu na podzim 2011 došlo. Podobně neochvějný byl kyperský ministr financí Sarris zhruba před týdnem když podrážděně reagoval na otázku ohledně možného dopadu kyperské krize na bankovní vklady. Prohlásil, že jakákoliv forma spoluúčasti vkladatelů je nepřijatelná a vůbec by ho ani nenapadla, pár dní po té s návrhem zdanit všechna kyperská bankovní depozita sám přišel. Jako téměř komické se bohužel může jevit také úterní prohlášení německé kancléřky Angela Merkelová po jednání s francouzským prezidentem Francoisem Hollandem a šéfem Evropské komise José Manuelem Barrosem. Merkelová se nechala slyšet, že budou i nadále pracovat na zajištění stability v eurozóně. Reálně mají poslední kroky evropských lídrů přesně opačný efekt
Pocit nespravedlnosti
Pro ekonoma také není lehké pochopit, co přesně motivovalo evropské a kyperské představitele k tomu, že se rozhodli situaci kyperských bank řešit návrhem bezprecedentní spoluúčasti vkladatelů namísto toho, aby se na nákladech řešení podíleli kyperští věřitelé (držitelé kyperských dluhopisů). Přístup, který eurozóna minulý týden zvolila, jednoduše upřednostňuje zájmy držitelů kyperských dluhopisů na úkor (pojištěných) vkladatelů. Priorita měla být stanovena přesně opačně.
Postup Evropy vůči Kypru také nepřímo zpochybňuje princip rovnosti před evropským právem. Tím, že eurozóna zvolila dramaticky jiný přístup při řešení problémů malého Kypru ve srovnání s přístupem, který aplikovala ve vztahu k větším zemím, dává najevo, že vkladatelé v různě významných členských státech měnové unie si nejsou před právem rovni. Ano, Kypr je specifický vysokým podílem ruských depozit, o jejichž původu mohou panovat asi oprávněné pochybnosti a chápu snahu toto téma diskutovat. Řešit ale tuto problematiku plošným zdaněním všech depozitorů, včetně těch, kteří svého majetku dosáhli zcela poctivě, popírá vlastnická práva a vyvolává oprávněný pocit frustrace a nespravedlnosti.
Obecně jsem hluboce přesvědčen, že finanční stabilita eurozóny a samotná existence společné měny je kriticky podmíněna a musí být úzce spojena s pravidly, která dostatečně ochrání úspory běžných vkladatelů. Pokud toto eurozóna nedokáže zajistit, tak nemá budoucnost.
Psáno pro ceskapozice.cz, publikováno dne 21.3. 2013