Každý nový mediální fenomén vyvolává fámy zastiňující podstatu. Sociální sítě mají rub a líc, ale je potřeba je střízlivě hodnotit v kontextu kulturního a technologického vývoje.

Čtyři námitky proti Facebooku a komentář k nim nejsou jeho obhajobou. Má jen ukázat, že není nebezpečnější než fenomény minulých dekád: film, punk, vodka, televize nebo masová turistika.

Námitka 1: Sociální média ohrožují soukromí.

Těžko může zneužívat někdo data, pokud mu je nedáte. Sociální síť sama o sobě není nebezpečná, stejně jako není sám o sobě nebezpečný granát. Nebezpečná je ruka, která jej hází. Nebo jinak: Může snad výrobce čokolády za to, že by nějaký narušený člověk na ni lákal v parku děti a pak jim ubližoval? Kdysi byli lidé ochotni tomu věřit, protože existovala „teorie hříchu“. Kdo produkoval věci svádějící druhé na cestu amorálnosti, nesl zodpovědnost za jejich osud a mohl být ze společnosti vyobcován.

Dnes ale každý zodpovídá sám za sebe a hodnoty, včetně soukromí, jsou individuální volbou a starostí.

Síť plníme informacemi osobně a nikdo nás k tomu nenutí. Záleží na každém, na jakou úroveň soukromí pustí ostatní uživatele. Najdou se jedinci, co vystaví nahou manželku, ke svému profilu na Facebooku přidají číslo mobilu a „zeď“ plní každodenními postřehy a touhami. Jiní lidé využívají sociální síť jako efektivní komunikaci a soukromí si schraňují pro své nejbližší nebo úplně pro sebe. Pokud někdo žije v iluzi, že mu sociální síť bere soukromí, nemusí na ní být a nic se nestane.

Námitka 2: Sociální média kradou data pro nekalý marketing.

Je pravdou, že sociální sítě se prostřednictvím chytrých softwarů mohou stát studnicí pro marketingová data o lidech. Mohou je roztřídit do sociálních nebo zájmových skupin a ty potom mohou dostávat reklamu nebo informace „ušité na míru“. Facebook prostřednictvím tlačítka „Líbí se mi“ vytváří virtuální skupiny. Známkujeme výrobce parfémů, filmy, knihy, akce, politické strany a hnutí, výroky nebo barvy a tak by se dalo pokračovat. Tyto skupiny jsou plné našich dat. Jenomže marketing spěje k personalizaci a interaktivitě i beztak. Jde o paralelní proces.

V Japonsku zkoušejí personalizované billboardy, které by na základě identifikace konkrétního člověka pustily zrovna tu reklamu, která jej má šanci „osobně“ oslovit. Čili: Mám rád pivo, parférmy nebo akční filmy? Kamera, která mě rozpozná podle tváře ve chvíli, kdy projdu kolem billboardu, promítne reklamu na pivo nebo nový akční snímek v kinech. Nejedná se ještě o reklamy, které jsme viděli ve futurologickém snímku Minority report s Tomem Cruisem, kde jej oslovily i jménem, ale podobá se jim. Že jde o Big Brother? V propojeném světě nejen sociálních sítí nic nečekaného. Sociální síť je efektivním nástrojem, jak data pro takovou reklamu sbírat. Není ale rozhodně jediným a nikdo nemůže člověka nenutí, aby podrobná data o sobě sděloval.

Interaktivní reklama se zkouší na billboardech v Dánsku na Mc´Donalds, televizní společnosti a poskytovatelé kabelového nebo jiného připojení se snaží do digitální televize připojit balíky „dodatečných informací“, které z reklamy dostaneme zastavením děje na obrazovce.

To, co nyní vnímáme jako nekalý marketing je bohužel marketing, který se na nás chystá, ať jsme na Facebooku nebo ne.

Námitka 3: Facebook krade lidem čas a snižuje pracovní morálku.

HN měly například na titulní straně tento týden zprávu, jak se někteří jednici léčí ze závislosti na Facebooku. Pamatuji si, jak mi můj děda (to se psala sedmdesátá léta) to samé říkal o televizi – že se na ní nesmím moc dívat, protože vzniká hrozná závislost a uvadá mozek.

Pravdou je, že závislost každý snáší jinak a je lhostejné, zda spadneme do závislosti na počítačových hrách, telefonování, sledování televize, konzumaci kaviáru nebo Facebooku. Sociální síť zcela určitě bere lidem čas, který by mohli strávit jinak, ale evidentně jej jinak trávit nechtějí. Radši hodiny klábosí s přáteli, přidávají fotky nebo komentují výroky druhých a píší vlastní. Je to nový druh odreagování, který lidi baví a zase přestane, až bude nahrazen něčím novým. Kdysi se říkalo „moc čteš“, pak moc ti hraje rádio, moc sleduješ televizi, jsi moc na počítači, moc tady a onde. Každý fenomén vzniká a masivně se rozšíří, protože „své době“ chyběl a je lidem blízký. Existovaly tisíce projektů, které neuspěly, protože lidská povaha je nevzala. Pokud někdo má závislost na Facebooku, je to nemilé, ale není to smrtelné.

A co se týče práce, je hloupé svádět lidský sklon k zevlování a lenosti, na škodlivý vliv sociálních sítí. To, že máte profil na Facebooku není důvodem tam trávit hodiny v práci. To je hloupá výmluva.

Námitka 4: Facebook odtahuje lidi od reality.

Kdysi mi napsala kamarádka: Je mi pětatřicet, nejsem na facebooku, mám skutečné kamarády. Za čtvrt roku tam byla a s těmi „skutečnými kamarády“ si psala tam. Nemá cenu rozebírat iracionálnost a demagogii ve větě: Facebook odtahuje lidi od reality. Realita není jen svět před epochou počítačů nebo sociálních sítí.

Virtuální svět v našich počítačích je stejně reálný jako hrnek, na který při pití sáhneme. Lidé odnepaměti řeší, co je a není přirozené. Přirozenost je největší filosofické téma hned po otázkách, co je bytí a jak jsme schopni svět poznávat. Přirozenost si bereme do úst ve chvíli, kdy se objeví nový společenský fenomén odporující našim zkušenostem a návykům. O „přirozenost“ se taky opíráme, když nám něco nevoní.

Jenomže sociální síť je jen variace na odvěkou lidskou komunikaci. Používáme jen jiné prostředky a máme dramaticky větší možnosti.

Měli bychom si už konečně přiznat, že život u počítače je přirozený. Bylo sice krásné, když staří Keltové seděli na zápraží domů, povídali si a popíjeli předchůdce dnešního piva, z čehož posléze vznikla potřeba veřejných krčem. Dnešní krčmou jiného druhu je mimo jiné taky sociální síť. Jsme prostě v „sociálním“ technologickém věku a máme i jiné potřeby, které vznikly splýváním světa hmotného a virtuálního.