Česká scéna potřebuje kultivaci, jak na straně novinářských pravidel, tak politické disciplíny.

Kdybychom mluvili anglicky a Kristýna Kočí byla americkou kongresmankou nebo britskou poslankyní, stala by se tento týden určitě hvězdou sociálních sítí. Lidé milují tajné nahrávky odhalující skutečné životy a chování politiků, jadrnou mluvu a komploty.

Je to v krátké době podruhé, co média pracovala s tajně nahraným materiálem. Nahrávání všeho druhu, zdá se, vstoupilo v České republice letos do módy.

Obě kauzy se od sebe liší. Kočí „naletěla“ spolustraníkovi, který si nahrál její povídání, Škárka novinářce. V prvním případě média nahrávku dostala, ve druhém ji vyrobila, aby měla námět na článek a po ruce důkaz, že text je pravdivý.

Obě kauzy vyvolaly diskusi o novinářské etice a vzniklo hodně nesprávných interpretací. Oba případy spíše otevírají otázky po politické etice a pravidlech komunikace politiků a novinářů.

Když jsem se v roce 1998 akreditoval v sídle NATO v Bruselu, pozval si mě na kus řeči mluvčí Aliance a vysvětlil mi pravidla hry. Citovat se dle něj smělo pouze z oficiálních prohlášení a tiskových konferencí, které jsou „on the record“, tedy s možností nahrávky. Vedle nich byly „off the record“ informace a brífinky, které v článcích musely být označeny pouze jako „zdroj z NATO“.

Tyto informace poskytoval většinou opět tiskový mluvčí. Novinář si mohl kvůli přesnosti informací rozhovor nahrát, ale nesměl citovat nebo jej pustit v rádiu či televizi.

Třetí variantou byl tzv. „background“, kdy novinář informace získal, ale nesměl říct, že je získal od někoho z NATO.„Porušení těchto pravidel je závažné a může vést k tomu, že novinář bude nežádoucí osoba v sídle NATO,“ dodal tehdy k mému překvapení, protože na nějaká striktní pravidla jsem nebyl z Česka zvyklý.

Podobná situace byla rovněž v evropských institucích s výjimkou Evropského parlamentu. „Každý poslanec ví, že kterýkoliv jeho výrok se může použít, tady žádná taková pravidla nejsou,“ řekl mi tehdy pracovník v kabinetu předsedy Evropského parlamentu a dodal: „To se ale týká budovy parlamentu. Pokud půjdete na pivo, je otázkou dohody a slušnosti, zda použijete i něco, co vám řekne po lahvi vína.“

Politik má v jistém smyslu menší právo na ochranu a měl by být ostražitý. V Praze nebo i Bruselu.

Proč evropské instituce a NATO tak limitují, které informace pustí, a proč novinář má tak striktní pravidla? Jsou to mezinárodní instituce, kde indiskrétnost může způsobit diplomatické problémy. Jde tam o hodně, mezinárodní vztahy jsou citlivější.

I vysocí představitelé si musejí nechávat svoje mediální výstupy schvalovat a mají po ruce neustále mluvčího nebo experta, který na ně dohlíží.

I tady existovaly samozřejmě výjimky, které známe z kauzy Škárka nebo z příspěvků Reportéři ČT nebo kauz Janka Kroupy nebo v minulosti ze zpracovaných odposlechů Jiřím Hynkem v Událostech na České televizi.

Třeba když se novinář vydává za lobbistu nebo podnikatele a někoho provokuje k nekalému jednání, ke korupci. I v striktním a přísném bruselském režimu se chápalo, že investigativní novinář může evropského komisaře nebo poslance provokovat a tajně nahrávat.

Překročit tuto hranici kvůli odhalení zneužívání moci se bralo jako přirozené. Nachytat komisaře nebo poslance, jak zneužívá náhrady nebo je ochoten za úplatu lobbovat za soukromé zájmy, byl veřejný zájem.

V tom není česká aféra Škárka ani Kočí nijak ojedinělá. Jsou to hraniční případy, kdy novinář ve veřejném zájmu publikuje nahrávku, která ukazuje na dění, které vrhá na oficiální politiku jiné světlo.

Obě kauzy mají ale vliv na vztahy médií a politiků a komunikační kulturu v českém veřejném prostoru.

Novinařina, zvláště ta politická, ale i investigativní, je z velké části postavená na neformálních vztazích. Abyste se vůbec něco dozvěděli, musí k vám mít nějaký politik, lobbista a poradce důvěru. Pokud dostane novinář nálepku toho, kdo někoho „propálil“, hůř se mu pracuje a stejně tak se hůř píše a točí jeho kolegům z daného média.

Lidé, kteří mají zákulisní informace, se začnou bát mluvit nejen s konkrétním novinářem, ale celkově se začne méně „práskat“. Nikdo si totiž nebude jistý, zda se pak druhý den neobjeví citace jeho názoru v novinách. Zda může důvěřovat slibu novináře.

Poškodit zdroj znamená poškodit informační kanály. A zasít nedůvěru mezi novináře a politiky.

Českým novinářům by se lépe orientovalo, co je a není vybočením z normálu a co je veřejný zájem, kdyby existoval opěrný systém, který znám z evropských institucí. Kdyby byla jasná pravidla komunikace a orgán, který sleduje jejich dodržování.

Českým politikům by zase pomohlo, kdyby si uvědomili, že novinář není „kamarád“ a pokud nemají s někým dlouhodobý vztah důvěry, nemají si pouštět pusu na špacír, dělat vtípky nebo „mystifikovat“. Může je to přijít draho. Chovají se tak v jiných parlamentech, proč to není běžné u nás?

Česká scéna potřebuje kultivaci, jak na straně novinářských pravidel, tak politické disciplíny.

Bohužel ale žijeme v zemi, která volá po pravidlech, ale prakticky se na žádných nedokáže shodnout. V oněch evropských institucích jsou například jasná pravidla pro lobbing. Kdy budou u nás?

Anebo nám skutečně vyhovuje svět bez pravidel?

Psáno pro mediální server Mediar.cz