Začalo to kuřimským případem týraných dětí a pokračovalo Krakaticí. Z dobrého úmyslu chránit před médii nezletilé, účelovými dodatky vznikl zákon Lex Kmenta, se kterým se novináři – alespoň přechodně – budou muset naučit žít. Poslanecká sněmovna v pátek 5. února odmítla senátní návrh, aby se z návrhu novely trestního řádu (sněmovní tisk 443) vypustil paragraf 8c ve znění:

„Pokud tento zákon nebo zvláštní právní předpis nestanoví jinak, nikdo nesmí bez souhlasu osoby, které se takové informace týkají, zveřejnit informace o nařízení či provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 nebo informace z něj získané, údaje o telekomunikačním provozu zjištěné na základě příkazu podle § 88a, nebo informace získané sledováním osob a věcí podle § 158d odst. 2 a 3, umožňují-li zjištění totožnosti této osoby a nebyly-li použity jako důkaz v řízení před soudem.“

Kdo tento paragraf poruší, může očekávat sankci ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů, který to posoudí jako správní delikt porušení zákazu zveřejnění osobních údajů „stanoveného jiným právním předpisem“. Na konci správního řízení ÚOOÚ pak může být pokuta do výše 5 milionů Kč v případě, že se odposlechy zveřejní „tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.“

A nejen to, když státní zástupce nebo policie zveřejnění odposlechů posoudí jako „neoprávněné nakládání s osobními údaji“, pak redaktoři mohou očekávat podle platného trestního zákona trest v rozsahu jednoho až pěti let vězení, jak to uvádí paragraf 178.

Nikde v médiích jsem se však nedočetl, že schválená novela změnila i uvedený paragraf v trestním zákoníku, když do něj přidává ještě jednu podmínku spáchání trestného činu neoprávněném nakládání s osobními údaji, a to, že přisvojením či zveřejněním osobních údajů byla způsobena „vážná újma na právech nebo oprávněných zájmech osoby.“ Nejsem právník a proto mne napadá: Kdyby k této újmě nedošlo, pak soud novináře může osvobodit? Odpověď na tuto otázku by mě docela zajímala.

Nicméně i kdyby tahle odpověď byla kladná, stále neodstraňuje nebezpečí správního řízení a miliónových pokut ÚOOÚ, a to nejen v případě odposlechů, ale také při plnění podmínek trestního řádu, který nově stanoví, že „v přípravném řízení nesmějí zveřejnit (orgány činné v trestním řízení) informace umožňující zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka; takové informace mohou v nezbytném rozsahu zveřejnit pouze pro účely pátrání po osobách nebo pro dosažení účelu trestního řízení.“

Zde skutečně zůstává trochu rozum stát, neboť při doslovné aplikaci může docházet k situacím, které novináři už dostatečně v médiích probrali (veřejnost by například nesměla vědět z oficiálních zdrojů, kdo střílel na Václava Kočku, ani jak se Kočka jmenuje). Jakoby nestačila úprava dosavadní, která stručně a jasně stanovila pravidla poskytování informací médiím. Proto se nedivím, že Syndikát novinář proti novele trestního řádu protestuje a hodlá podat stížnost Ústavnímu soudu.



I když si myslím, že to novináři z MF Dnes v pátek s kampaní proti zákonu a s těmi náhubky pro investigativní reportéry trochu přehnali, souhlasím s tím, že schválený zákon není dobrý, a že dobré mravy se stále přísnějšími zákony vynutit nedají. Natvrdo to řekl v MF Dnes Vojtěch Cepl: „Primitivové v našem parlamentu bohužel všechno řeší normativně. Myslí si, že se vydá zákon, a tím se to vyřeší.“

Na druhé straně je třeba si přiznat, že přijetí náhubkového zákona si novináři způsobili také trochu sami. S úniky policejních odposlechů nehospodařili jako se šafránem, který bylo třeba využívat jen pro mimořádné a závažné případy. Na základě policejních odposlechů někdy vytvářeli uměle nafouklé senzace, kterým chyběla závažnost důkazního materiálu. Nehledě na to, že ochota publikovat téměř všechny indiskrece, které přistávají na redakčních stolech, skrývá v sobě nebezpečí, že se média stanou nikoli užitečnou zpětnou vazbou pro veřejnost (oblíbeným hlídacím psem demokracie), ale nástrojem v rukou těch, kteří si prostřednictvím médií vyřizují své politické a ekonomické spory.