O vzdělávání v Čechách: krize nebo transformace?
Již 22 let probíhají debaty o strategickém nasměrování českého vysokého školství, o základním a středním ani nemluvě. Neschopní a nekvalifikovaní ministři, akreditační barikády konzervátorů status quo, nesprávně nastavená kriteria výkonu a kvality, rdoušení inovací a vůbec všeho nového ve struktuře i obsahu vzdělávání, nepochopení klíčových trendů 21. století, propad české konkurenceschopnosti, rostoucí nezaměstnanost absolventů, pokles zájmu o státní vysoké školství, atp. – to vše jsou důsledky hyperaktivního tápání v identifikaci příčin a konzervačních řešení neradostného stavu.
2012: Jak dál?
Skončila jedna éra rozvoje české společnosti – komplikovaná a dlouhá éra post-komunismu, která vyústila v hospodářský, politický, vzdělanostní i morální pokles. Víme to všichni: nastává boj o budoucnost, ne úsilí o rehabilitaci minulosti. Po 22. leté éře rozprodávání, rekorytarizace a rozkrádání starého státu přichází fáze budování státu nového – pokud o to budeme stát, a hlavně to chtít.
Zvítězit v boji o budoucnost vyžaduje zásadní změny v myšlení, konání i způsobu života nás všech. Změny v hospodáření a podnikání, vzdělávání a znalostech, v politice i samosprávě, v mediálních a kulturních komunikacích, vnímání světa a hlavně: vnímání sebe samých ve světě. Co jsou naše cíle? Jaká je naše role? O co usilujeme? Čím se chceme stát? O čem sníme? Jaká je naše strategie? Jinými slovy: Jak dál?
Demokracie není na prodej. Peníze do politiky nepatří.
Současná krize není pouhou krizí, ale řinčivou předehrou k dlouhodobé transformaci politiky, ekonomiky a společnosti. Všechno bude jinak. Hospodářskou krizi způsobili politici a jejich banky – zadlužováním obyvatelstva. I průběh krize zhoršovali dalším zadlužováním: nejdříve za účelem záchrany svých bank, pak pro záchranu velkých podniků. Nic nefungovalo: nezaměstnanost roste spolu se zadlužeností jedinců, rodin, regionů i států. Růst i nadále stagnuje, přes zmatené potlesky v mediích. Nyní již politici zachraňují jen sami sebe a své předlužené státy – dalším zadlužováním daňových poplatníků, nyní již nejen svých, ale i cizích a vzdálených, třeba i z druhého konce světa. Za krizi a její prodlužování a šíření jsou zodpovědní politici, za očistnou transformaci už ne. Současnou krizi politiky a demokracie je třeba řešit nejdříve.
Soumrak demokracie? Nejsme jako oni!
Dluhy mají držitele, dlužníci zas věřitele
V každém procesu zadlužení figurují vždy dvě strany; stejně tak i v každé korupční transakci. Vždy existuje ten, kdo půjčuje (za účelem) zadlužení a ten kdo se zadlužuje. Vždy existuje ten, kdo korupční úplatek iniciuje a ten, kdo na korupční výzvu reaguje, tj platí. Zadlužování a korupce jsou v korelačním vztahu: zkorumpovaná země se bude zadlužovat a v zadlužené zemi poroste korupce (podle podmínek a zřízení v zemi, ne v absolutním smyslu). V obou případech jde ale o správu peněz druhých lidí: spořitelů a daňových poplatníků. V případě bank jde o snahu klienty zadlužit za účelem úroku, v případě státu o snahu extrahovat nadbytečné platby přímo, pro tzv. „správce“ veřejných prostředků.
Tyto, pro demokracii a hospodářství devastující fenomény, je třeba vnímat z pohledů obou stran: iniciátor a žadatel úplatků je hlavním ničitelem podnikatelského prostředí; iniciátor a prodejce zadlužování je hlavním ničitelem prostředí společenského.
(Viz také titulní stránku časopisu Euro: "I ty si půjčíš? Bankéři hodlají ždímat z vašich domácností daleko více." z 13.6.2011)
Soumrak stranické demokracie: Konec ideologie a přímá volba
Stranická demokracie se přežívá. Politické strany ztrácejí své opodstatnění v době všeobecné informovanosti, internetu a globálních komunikací. Strany samy dnes a denně dokazují svoji neschopnost, zastaralost a nevhodnost nejen v ČR, ale i ve většině měnícího se světa. V USA se dnes v mediích i v ulicích vášnivě debatuje vhodnost systému politických stran pro 21. století.
Uvažte jako příklad ten stranický slepenec a nesourodou sebranku krajánků, taškářů, kmocháčků a barvitých postaviček, která dnes „vládne“ v Česku. Neodbornost, nafoukanost, vyjadřovací deficity, komunikační neschopnost a bezostyšné příživnictví charakterizují patetickou skupinku, kterou nemí nikdo rád, které se mnozí smějí, a někteří nad ní pláčí.
Jediným světlým bodem zbývá osoba současného prezidenta, který vlastním úsilím a pílí, bez jakékoliv pomoci své strany, pronikl do světových medií v míře historicky nepoznané a rozšířil tak jméno Česka a lásku Čechů k "propiskám" do globálního povědomí. Straníci již nabízejí soudržnost a rektoři čestné doktoráty – každý hledá tu svoji špetku odlesku po právu zasloužené internetové slávy.
Problém je, že politické strany někdo opakovaně a tvrdohlavě volí. Menšina zatvrzelých „voličů“ dodnes volí strany namísto nezávislých odborníků a osobností. Namísto stran nám pak vyrůstají veřejné sekty. Volit menší zlo je posledním hřebem do rakve demokracie - menší zlo již prostým aktem volby nutně přerůstá ve zlo velké.
Císař je nahý: Ekonomika a ekonomie světové i naší krize
To je ale nádhera! Nikdo nechtěl dát znát, že je nevidí.
Až najednou zvolalo jedno malé dítě: Císař je nahý!
Pak se přidali i ostatní, staří i mladí a volali: nahý, nahý, císař je úplně nahý! Díky těmto prostým slovům, vyřknutým z úst, která se ještě nenaučila přetvářce, se v Andersenově pohádce zhroutí celý systém založený na klamu a předstírání.
Je možné, že pravda Císařových nových šatů není jen to dětské vykřičení pravdy, bez dospělého strachu, korupce, přetvářky a sebeklamu, ale možná jde o to, že slova, která užíváme k zastírání a odívání svých obav a pochybností, že tento diskrétní materiál z chatrných slovních štůčků, nás již nechrání a nezakryje naši nahotu, ani před sebou samými.
Hrdinové z našich pohádek? Honzové za pecí, marnivé princezny a moudré babky s roštím na zádech...
Naši rozprávkoví hrdinovia? Zápecníci, márnivci a nepodnikavci (Rozhovor Zelený-Košturiak o úspěchu, životě a výhledech)
Můj rok s Obamou: Kdo propíchl jeho bublinu? On sám.
Když politik žádá „Dejte mi moc a já prosadím potřebnou změnu“ – a lidé mu tu moc propůjčí – pak je chybná interpretace, že vy, voliči, přijmete moji změnu, a ne že já, prezident, přijmu změnu vaši. Obama nepochopil touhu národa po změně, ale použil staré politické mechanismy k prosazování změny své vlastní. V Americe tohle nemohlo a nebude fungovat.
Všichni čekáme na Obamovu středeční adresu Kongresu. Řekne „Yes, I hear you, yes, I get it“ (Slyším vás a rozumím vám) – anebo bude i nadále řečnit o sobě? Když se politici stáhnou do svého útulného příšeří a nastalé světlo osvětlí národ jako celek, pak můžeme sdílet Obamovo You are not foresaken (Nejste opuštěni) jako i naše vlastní poslání trpce zkoušenému lidu Haiti. Spontánní skandování trpících: USA!USA! je odměnou nejen Obamovi, ale i nám všem. Ale to je Haiti. Jakpak je dnes asi doma? Tam již skandování Obama! Obama! utichlo, pravděpodobně navždy.
Dva tisíce a deset slov k Novému roku 2010
Již dvacet let fungujeme bez jakékoliv hospodářské nebo politické vize. Jako stát přežíváme ze dne na den, vracíme se z Evropy a stáváme se bezdomovci v EU. Musí tomu tak být i dalších dvacet let? Máme vlády a politická zastoupení, která si sami, dobrovolně a opětovaně volíme. Každý politik se může chovat pouze tak, jak mu jeho voliči dovolí, jak to od něho očekávají a jak jej za to svými hlasy opakovaně odměňují. Potřebujeme euro i EU velmi urgentně; jinak zůstaneme pouhou bárkou na moři Evropy, se spekulativní měnou a rozháranou legislativou. Nejsme a nebudeme Švýcarsko, vzdali jsme se toho modelu již lehkomyslným rozbitím Československa. Svým vzdorovitým isolacionismem se bráníme vzniku právního státu a vymýcení korupce s pomocí EU. Přitom spoléháme na druhé, neujímáme se iniciativy, nevyužíváme nabízených příležitostí, čekáme, že za nás vše udělají druzí - přežíváme. Namísto chytrosti odměňujeme a i obdivujeme chytračení. Musí to tak být i pro příštích dvacet let? Následující text „2010 slov“ je příspěvkem k hledání vlastní cesty k lepší budoucnosti.
