Soumrak stranické demokracie: Konec ideologie a přímá volba

25. 04. 2011 | 22:36
Přečteno 16922 krát
Stranická demokracie se přežívá. Politické strany ztrácejí své opodstatnění v době všeobecné informovanosti, internetu a globálních komunikací. Strany samy dnes a denně dokazují svoji neschopnost, zastaralost a nevhodnost nejen v ČR, ale i ve většině měnícího se světa. V USA se dnes v mediích i v ulicích vášnivě debatuje vhodnost systému politických stran pro 21. století.
Uvažte jako příklad ten stranický slepenec a nesourodou sebranku krajánků, taškářů, kmocháčků a barvitých postaviček, která dnes „vládne“ v Česku. Neodbornost, nafoukanost, vyjadřovací deficity, komunikační neschopnost a bezostyšné příživnictví charakterizují patetickou skupinku, kterou nemí nikdo rád, které se mnozí smějí, a někteří nad ní pláčí.
Jediným světlým bodem zbývá osoba současného prezidenta, který vlastním úsilím a pílí, bez jakékoliv pomoci své strany, pronikl do světových medií v míře historicky nepoznané a rozšířil tak jméno Česka a lásku Čechů k "propiskám" do globálního povědomí. Straníci již nabízejí soudržnost a rektoři čestné doktoráty – každý hledá tu svoji špetku odlesku po právu zasloužené internetové slávy.
Problém je, že politické strany někdo opakovaně a tvrdohlavě volí. Menšina zatvrzelých „voličů“ dodnes volí strany namísto nezávislých odborníků a osobností. Namísto stran nám pak vyrůstají veřejné sekty. Volit menší zlo je posledním hřebem do rakve demokracie - menší zlo již prostým aktem volby nutně přerůstá ve zlo velké.


****


Konec ideologie

Podobně obnošená ideologie ztratila svoji moc a tradiční roli v politice. Pro nové generace je politická ideologie prázdná, přestávají se identifikovat jako „levice“ či „pravice“, nechápou podobné štěpící nálepky. Důraz přechází od toho, co nás rozděluje k tomu co je nám společné. Moderní svět informací, znalostí a sebeuvědomění nepotřebuje podpůrné berličky ideologií k plnému a produktivnímu životu. Mladí lidé po celém světě sdílejí potřebu svobody, přímé demokracie, pragmatického řešení problémů, osobní nezávislosti, autonomie myšlení a osobní zodpovědnosti.

Současná vlna odporu proti zastaralým režimům není motivována ideologicky a už vůbec ne touhou po ideologicky motivované stranické demokracii. Jde o odmítnutí stranických hierarchií vlivu a korupce a jejich nahrazení přímými sítěmi komunikace a sdílení společných potřeb, preferencí, znalostí a snů. Vytrácí se tradičně znehybňující strach z vládnoucích „elit“, dokonce i v Česku: moc bezmocných odhaluje konečnou a fatální bezmocnost mocných.

Ošumělé ideologie nesjednocují, ale štěpí; staly se umělým a neefektivním nástrojem rozdělování a konfliktů tam, kde je třeba svobodného myšlení, převzetí zodpovědnosti a svobodné, demokratické debaty za účelem poučení a rozšíření obzorů – ne prosté osočování a ponižování stranických odpůrců. Nejde již o to, která ideologie zvítězí, ale zda zdravý rozum a svobodné myšlení převládne nad všemi ideologiemi a umožní tak jejich vytoužený zánik.

Jak nejlépe postavit silnici, vychovat zodpovědné občany, postarat se o staré lidi, připravit kvalitní odborníky, organizovat produkci potravin a rozvíjet národní kulturu a dědictví – to přece nejsou problémy politické ideologie, ale problémy odbornosti, znalostí, motivace, kreativity a schopnosti spolupracovat. Strany si již kupují nejen hlasy, ale i zdání odbornosti, ve skupinách ekonomů, jejichž doporučení sice ignorují, ale kteří dobrovolně dělají potřebné „křoví“ na rozpadající se politické scéně.

Co jsou politické strany?

Politické strany jsou skupiny lidí usilující o získání a udržení specifické reálné moci za účelem dobytí nadprůměrných výhod a privilegií pro své členy a vedoucí elity. Tyto skupiny fungují v širší společnosti, která rozhoduje o dočasném předání zodpovědnosti a moci těm uchazečům, kteří nabídnou přitažlivý „produkt“ (prostý příslib služby, výhod a privilegií). V konkurenci četných uchazečů o moc vítězí dočasně ti, kteří získají většinu zájemců, tj. hlasů ve volbách.

V Česku, nemá žádná strana více než 10 – 20 tisíc členů, kteří „vládnou“ deseti milionům, jen a jen díky svým voličům a odbornému „křoví“. Nejpočetnější stranou zůstává KSČM, také díky svým voličům.

Není náhodná podobnost s obchodními korporacemi, které se ucházejí o zisky a finanční výhody nabídkou produktů a služeb, které spotřebitelé zakoupí a tak finančně odmění adekvátní počet uchazečů ve „volbách“ svobodného (dnes již méně svobodného) trhu.

Politické strany, tak jako korporace, jsou tedy formou podnikání, tj. nabízení produktů a služeb za účelem získání privilegií moci, peněz nebo společenských výsad přesvědčením a získáním hlasů rozpolcené populace. Politické, obchodní, akademické a podobné skupiny mezi sebou soutěží o „přízeň“ voličů, zákazníků a spotřebitelů, ale i ostatních skupin, směrů, proudů a ideologií.

Sdružování do skupin je obvyklé tam, kde jedinci nemohou sami doručit potřebný „produkt“ k získání hlasů. Existuje však jeden velký rozdíl mezi Politickou stranou, s.r.v.o. a Obchodní korporací, s.r.o. Obchodní korporace, která vítězně prodává svůj produkt, nazamezuje zákazníkům zakoupení produktů ostatních podniků (nevytváří monopol, s výjimkou státu) a zákazník si tak zachovává možnost a právo volby. Vítězná politická strana (nebo koalice stran) vždy vytváří dočasný monopol, vylučuje další strany a omezuje uspokojování voličů na jedinou stranu (koalici, ideologii). Nespokojení občané nemohou „koupit jinde“ a musí počkat na nové kolo voleb, vedoucí k podobně monopolizující straně.

Vláda jedné strany (nebo koalice), jakkoliv dočasná, je tudíž nutností stranické demokracie. Podniky se mohou anebo nemusí diferencovat, ale strany se diferencovat musí, většinou ideologicky. Ideologicky totožné strany nejsou politicky a konkurenčně vitální. Navíc se musí strany adapatovat a odlišovat kontinuálně – v politické konkurenci nemůže žádná strana zůstat neměnná. Toto vzájemné, politicky pragmatické vymezování vede ke konzervaci ideologicky neměnného jádra principů a strany se tak dostávají do ideologické opozice, i když žádná ideologie neexistuje nebo není nutná (např. v lokální a regionální politice či samosprávě).

Politické strany jsou ve své podstatě oportunistické: vznikají a zanikají, ideologicky a programově se tříbí, diferencují a populisticky přizpůsobují měnícím se preferencím a náladám občanů. Dvě relativně stejně silné strany se navzájem blokují a střídavě vytvářejí a zase boří ideologicky založené změny a zákony. V systému více stran pak vznikají koalice, nutně vnitřně nestabilní, které se strategicky vymezují vůči ostatním stranám či koalicím.

Politické strany jsou tedy prostředníkem (zastupitelem) a mezičlánkem mezi individuálním politikem či osobností a veřejností občanů a voličů. Jsou tedy překážkou přímé demokracie a jako prostředník jsou i zdrojem korupce, plýtvání, korytářství, sítí vlivu, lobbismu, zpronevěry, machinací, jakož i kupčení s hlasy a sférami vlivu. Je smutné, že v ČR kvůli přirozené přímé volbě, třeba i starostů, bude třeba měnit ústavu. Jak se asi strany rozhodnou?

Aby mohli strany plnit tuto svoji roli v zajišťování výhod pro své členy, musí přežívat co nejdéle, přesahujíce mandáty a termíny individuálních politiků. Aby mohla strana přežívat dlouhodobě i přes neustálou změnu v členstvu, musí zajišťovat stranickou disciplínu, volení en bloc, a vylučování rebelů a „odpadlíků“. Individuální politici musí podřídit své myšlení a rozhodování, svoji politickou identitu, zájmům a identitě strany. Tato služba straně musí mít vždy přednost před službou veřejnosti, před službou občanům a národu. Bez této podmínky by strany nemohly přežít a stranická zastupitelská demokracie by nebyla možná.

Z historie stranickosti

Není tedy překvapující, že antické řecké a římské demokracie nebyly založeny na politických stranách. V Aténách občané volili nejen zástupce, ale i řešení (referenda), v Římě volili své zástupce vždy jako jedince, nikdy ne „strany“. Stejně tak v americké Ústavě není ani zmínka o politických stranách; ani Články Konfederace nezmiňují žádné strany. První vláda G. Washingtona nebyla založená na politických stranách. Teprvé vlády Jacksona a Van Burena povstaly z orgnizovaných skupin-stran. Původní, autentická demokracie byla nestranická. (V USA dodnes přežívá v Louisianě, která má primárky bez udání stranické příslušnosti, anebo v jednokomorové legislatuře státu Nebraska.)

Autentická demokracie je politický systém, který je schopen zajistit osobní, společenskou a politickou svobodu. Politickou svobodu lze zajistit pouze, když je politický systém svěřen do zodpovědnosti občanské společnosti a ne státu. Občanská společnost kontroluje stát, ne naopak. Z těchto důvodů musí být občanská společnost ústavně uspořádána jako obec zodpovědná za věškerou politickou autoritu a pravomoce.

Autentická demokracie je odlišná od tzv. zastupitelské demokracie.
V zastupitelská (nepřímé) demokracii je občanská společnost sice uspořádána jako obec, ale přejímá zodpovědnost pouze jako primární subjekt, který deleguje roli agenta (zástupce) autonomním politckým útvarům či skupinám.

Politický systém tudíž nemůže být současně demokratický a zastupitelský: jde o dva zcela odlišné systémy. Moderní, převládající systém navíc není ani zastupitelský, ani demokratický, ale polyarchický. Polyarchie (mnohovláda, vláda mnohých), tedy moderní zastupitelská demokracie se všeobecným volebním právem, není „demokracie“ autentická, tj. přímá, s plnou účastí všech občanů tak, jak byla provozována v klasické polis (obci).

Strany jsou charakteristické tím, že přežívají své členy bez ohledu na jejich chyby či úspěchy. Jen občas se chyby nahromadí natolik, že strana ztratí moc a dočasně ustoupí z veřejného života (málokdy zanikne úplně). Z neúspěšného členstva se často vymezí skupina, která se reorganizuje a regeneruje pod jiným jménem nebo v upraveném ideologickém balení. Tato „nová strana“ se pak uchází o přízeň voličů a určitá část členstva se tak může recyklovat (rekorytarizovat) v politice vlastně nepřetržitě, po dobu trvání svých přirozených životů. Bez této schopnosti dlouhodobého přežívání a ideologického přebalování stran by se její členové museli rozptýlit a ucházet o přízeň voličů přímo, pouze jako jedinci, jen na základě svých vlastních schopností, odbornosti, charakteru a talentu (paniku straníků si jistě umíte představit).

Proto zájmy stranické, zájmy přežití a přetrvání strany mají vždy přednost před zájmy veřejnosti, voličů a národa.
Všechny strany vznikají seskupením několika politiků, kteří využijí příležitosti k protestu vůči vhodnému politickému opatření jiné strany či skupiny. Ideologické a programové balení přichází až později, pro konzumaci veřejnosti v dané době. Toto „balení“se pak periodicky upravuje a obrušuje za účelem přežití. I slavné americké strany vznikly z osobního vymezování mezi zastánci Hamiltona a Jeffersona. Žádná ideologie, žádné rušení otroctví, atp., jen dvě strany, aby se co nejvíce politiků „uživilo“ ve svém úsilí o moc. Ideologická diferenciace a vymezení přicházejí až následně, při tvorbě „produktu“ pro veřejnost. George Washington před politickými stranami varoval ve své Farewell Address.

Funkce stran

Strany jsou adaptivní organizace, které reagují na své okoli oportunistickými posuny v ideologickém prostoru podle stupně a intenzity konkurence v daném období. Čím větší je konkurence, tím silnější je ideologické hledání a tápání. Ideologická turbulence vyžaduje silnější vnitrostranickou disciplinu a stabilitu. Jakmile konkurenční boj poleví, dominantní strany přestávají reagovat na své okolí a fixují se ideologicky. Vstupují nové strany, které vyhledávají nové problémy (nebo záminky problémů) a diferencují se od dominantních stran. Dominantní strany jsou pak přístupné ke koalicím, štěpení a opozičním dohodám. V konečném důsledku strany přežívají na úkor potřeb a zájmů veřejnosti, která houfně opouští politický proces. (Strany je pak přesvědčují o svaté občanské povinnosti – volit strany.)

Systém jedné strany nefunguje: politický monopol fixuje ideologii a garantuje přežití bez konkurence a úsilí. Systém dvo stran funguje periodicky, ale v dobách zvýšené konkurence (díky rostoucí informovanosti a sebevědomí veřejnosti) vede ke vzájemné blokaci úsilí, ideologickému ustrnutí, kosmetickému populismu a oportunistickým (vcelku nefunkčním) koalicím. Občasné úřednické vlády nestranických odborníků sice fungují, ale jejich životnost je systémově omezená a veřejnost je neschopná je volit či udržovat.

V systému jedné strany jde obvykle o frakci vedení strany, která se identifikuje jako samotná strana. Členové získávají výhody, které jsou nedostupné nečlenům. U členů vlády se vyžaduje členství ve straně, bez ohledu na odbornost: hlavní kritérium je dlouhodobě udržitelné přežití strany, ne členů samotných.

Stranická hierarchie je klíčem k udržení stranické disciplíny a vystupování a volbě en bloc. Problém spočívá v tom, že lidské vlastnosti potřebné k postupu v hierarchii – jako bezpáteřnost, bezohlednost, jánabráchysmus, politikaření, atp. – jsou vlastností nejméně vhodné pro funkce řízení státu a inspirace národa (kde je třeba odbornosti, zásadovosti, pravdomluvnosti a orientace na činy spíše než slova). Ti „nejschopnější“ vůdci stran pak jsou nejméně úspěšnými politiky v očích informovaného a sebevědomého národa. Čtyřnásobný úspěch T. Bati jako starosty Zlína nebyl postaven na straně nebo ideologii, ale na službě veřejnosti, postavené na odbornosti, soucítění a činech – tedy na výsledcích akce spíše než slovech.

Problémy systému dvou dominantních stran neřeší příchod strany třetí (snadno koaličně absorbované) a už vůbec ne stran čtvrtých a dalších. Řešení problémů stranické demokracie poskytuje demokracie nestranická, tedy přímá demokracie nezávislých odborníků a osobností – bez stranické příslušnosti, na všech úrovních politického života.

Problém je, že politické strany nelze prostě zakázat a tak vyloučit jejich roli mezičlánků a zprostředkovatelů (tedy zdrojů korupce, plýtvání a stranických privilegií) z politického života. Přímou demokracii nelze přivést k životu nedemokratickou likvidací demokracie stranické, tj. politických stran. Stranická demokracie je dnes dominantní po celém světě (až na místní a regionální výjimky); Strany jsou dokonce schopné převzít a dominovat i systém tzv. přímé demokracie (stranické) tím, že kandiduje své, stranické kandidáty s výhodami aparátů, financí a širokých sítí zájmů. Nestranická demokracie vyžaduje kandidáty soutěžící pouze na základě svých osobních schopností, vlastností a charakteru.

Fenomén americké „Tea Party“

Je to právě v prostředí dominance dnešní stranické demokracie, kdy narůstá nespokojenost s politickými systémy a touha po nezávislých, autonomních kandidátech. Většina občanů se voleb neúčastní, protože odmítají volit strany, jejich ideologie a jejich kandidáty. Většinová část společnosti je však ochotná a schopná se účastnit aktivně a intenzivně, jak ukazují zkušenosti tzv. Tea Party v USA (dnes silnější podpora veřejnosti než kterákoliv strana), tj. občanského hnutí, které se vymezuje proti oběma dominantním stranám tím, že podporuje kandidaturu nezávislých osobností, které staví zájmy veřejnosti nad zájmy stran. Stavět osobní zájmy nad zájmy veřejnosti je u jedinců bez stranického zázemí kmotrů a státních intervencí v podstatě vyloučeno.

Do systému dvou dominantních stran tedy nevstupuje strana třetí, ale třetí síla či stav, který není definován ideologií, ale samostatně myslícími bytostmi, které se přiklánějí k předkládaným řešením na základě debaty mezi svobodnými, stranicky nesvázanými, přímo volenými zástupci zájmů veřejnosti. I když v počátcích ještě v menšině, tento stav nezávislých již zamezuje stranické blokády, oslabuje stranické sféry zájmů, a tak dává do pohybu stagnující demokratický proces. Na úrovni obcí vzniká tento stav již i v Česku.

Demokracie je jistě debata svobodných a nezávislých, ale nikdy ne vzájemné osočování protichůdných a sjednocených táborů nesvobodných, svázaných a straně poplatných ideologů a přisluhovačů. Rozdíl mezi demokracií a fraškou vymezuje opravdu tenká dělící čára.

Nestranická demokracie

V nestranické demokracii nelze volit stranu, ale pouze kandidáta. Zvolení představitelé nejsou zodpovědní straně a nepodléhají stranickým omezením svého hlasování, nemusí pózovat své politické machismo vůči opozičním stranám, ale mohou se plně soustředit na hledání nejlepších řešení pro své voliče. Kvalitní kandidáti tak mají mnohem větší šanci se do politiky dostat, vstoupit nebo se udržet. Nepodléhají jednotě a soudržnosti strany, nemusí volit prázdné platformy proti svým vlastním principům. Nemusí zbytečně zveličovat své osobnosti a plýtvat časem a trpělivostí občanů v masivní politické Slibotechně. Demokracie bez svobody je prázdná a impotentní.

Kandidáti s velkými schopnostmi, znalostmi a charakterem, ale bez zájmu o zákulisní handrkování a mediální maškarády, tak získávají možnost vstupovat na pole služby veřejnosti. Také více žen, mladých lidí, minorit, podnikatelů a odborníků by se dostalo do politiky služby. Účelové štěpení národa podle ideologických stereotypů je omezeno, protože nelze obecně napadat členy opoziční strany, ale pouze jednotlivé specifické jedince.
Nekonečné a prázdné hry na pravici a levici, zatímco společnost chřadne od nedostatku řešení a akce, jsou podobně omezeny. Lokální a regionální politika je tak osvobozena od intervencí z ideologického centra strany, myšlení občanů a politiků není třeba škatulkovat do „stranických názorů“.
Nestranická demokracie zvyšuje nároky na voliče, vyžaduje jejich informovanost, učení se a nabývání zkušeností. Výsledkem může být produktivní souhra mezi volenými a voliči, ne jejich obvyklé vzdalování se. Voliči se musí naučit vyhodnocovat osobnosti a jejich myšlenky a vzdát se jednoduchosti a degradující prostoty stranických sloganů a programů. Strategie „Necháme to koňovi, ten má větší hlavu“ do moderní společnosti 21. století nepatří.

Je samozřejmé, že i nezávislí zástupitelé budou vytvářet skupiny, koalice a dohody za účelem prosazování jistých řešení. Tato seskupení však jsou nutně dočasná, nepřerůstají v politické strany, a rozpadají se po skončeném hlasování anebo po ukončení volebního období, které by mělo být vždy jen jedno, aby se zamezilo tvorbě dlouhodobých sítí vlivu a nevkusnosti pohledu na dřímající kmety.

Řešení spočívá v lokalizaci politiky

Američané tvrdí, že „All politics is local“ (Veškerá politika je místní). Je v tom hluboká pravda, ale v praxi se díky stranám prosazuje jen pomalu. Přitom jde o řešení velmi prosté: stačí volit známé, důvěryhodné místní osobnosti a odborníky na úrovni obce, kraje a regionu, lidí bez stranické identifikace, na základě veřejných konkurzů. Nedovolit export, imigraci a výsadky straníků podle instrukcí stranického centra. Ohlídat si autonomii a nezávislost obce, města i regionu.

Volbou nestraníků jsou politické strany odříznuty od své podstaty: od přístupu k občanům, podnikům, pozemkům a vlastnictví dané lokality. Ztrácejí tak možnost krást, rozprodávat a plýtvat prostředky, které jim nepatří.

Hodnotné diskuze se již objevují v regionálním tisku. Na příklad, Blatenské listy z 22. dubna 2011 (str. 7–8) uvádějí kvalitní debatu o politických stranách a dostávají se až na úrovně řešení. Je třeba si uvědomit, že stranická demokracie není „klasická“, ale pouze temporální odchylka, která v historii napáchala více zla než dobra. Vše dobré v politice pochází od osobností, které se povznesly nad stranickou politiku a staly se šampiony všech občanů. Vše zlé ve společnosti pochází od politických stran nebo od osobností, které se od stranické ideologie odloučit nedokázaly a zůstaly jí podřízeni.

Poučme se z chyb druhých, nejen vlastních

Zodpovědnost nelze delegovat nezodpovědným, tj. politickým stranám s ručením velmi omezeným (s.r.v.o.). Nové generace jsou informované, propojené a vědí, co chtějí; nejsou již ochotny svoji demokracii a svobodu lehkomyslně odevzdávat do nepovolaných rukou. Největší překážky a bariéry demokracie jsou korupce, stranické aparáty a přežité ideologické fasády, které přinášejí pouze rozkrádání a plýtvání, stavění stranických zájmů nad zájmy společnosti a národa, a blokování spolupráce a řešení problému ve jménu pochybných a dnes již zcela nefunkčních ideologií.

Bylo dost stranických kmotrů. Lidé jsou unaveni z jejich vyjevených bilbordů a planých slibů. Nepodporují jejich blokové zvedání rukou: nepotřebují, aby je zastupovali bezmyšlenkovití robotí, ale myslící a zodpovědní jedinci, jako jsou oni sami. Nemohou nás zastupovat lidé, kteří postaví zájmy strany nad zájmy národa.
Je třeba identifikovat, nominovat, prosazovat a kontrolovat nezávislé zástupce, myslící jedince a zodpovědné odborníky, kteří nebudou skládat účty své straně, ale občanům své obce, svého regionu a své země.

I malé procento úspěšných, nezávislých odborníků a respektovaných osobností ovlivní kulturu a výsledky parlamentních debat, rozbije ideologické blokování akce a přinese nové návyky a tendence ke spolupráci v zájmu občanů, ne jen degradující koalice v zájmu politických stran.

Nezávislí jedinci nejsou poplatní stranám, namají za sebou sítě a kmotry, kterým musí být zavázáni, mohou přemýšlet, ne jen zvedat ruce a držet krok. Mohou tedy sloužit národu a ne jen sobě. Mohou spolupracovat, protože musí. Musí hledat řešení, která přesvědčí většinu. Nemohou se skrývat do bloků politických stran a vzdávat se tak zodpovědnosti svým voličům. Nemají za sebou zázemí a podhoubí pro korupci a lobbismus. Jsou viditelní, zodpovědní a odvolatelní jako jedinci.

Mohou sice vytvářet dočasné koalice a přesvědčovat své kolegy, ale nemohou vytvářet strany: ztratili by svou nezávislost a důvěru svých voličů. Nemohou bezdůvodně prodlužovat svá volební období, ani své mandáty sloužit – od obce a regionu až po celou zem. Nesmí sloužit jiným zájmům, než zájmům těch, kteří je zvolili. Dohlédneme si na ně sami.

Podnikatel Tomáš Baťa ukázal, jak přímá demokracie funguje a k jakým výsledkům vede, když byl čtyřikrát za sebou zvolen starostou Zlína, aniž by jakákoliv z tehdejších stran sehrála sebemenší roli. Občané Zlína tehdy volili starostu, ne stranu, ne ideologii. Postavit kvalitní silnici levně není věcí ideologie, ale odbornosti a služby veřejnosti. Je tomu tak ve všech oblastech veřejného života.

S demokracií jedné strany má celý svět své zkušenosti. S demokracií dvou stran má své zkušenosti USA: jedna strana bezvýchodně blokuje druhou. S demokracií více stran máme zkušenosti v Česku: koalice, opoziční smlouvy a tajné „gentlemanské dohody“ jsou pokusy o tvorbu jedné strany de facto, i když vnitřně nestabilní. Do systému dvou dominantních stran je třeba přivést ne třetí stranu, ale skupinu nezávislých osobností, které nelze kooptovat jako celek, ale kteří jsou schopni eliminovat blokace a tak vést systém ke spolupráci a řešení problémů, ke službě veřejnosti.

Svoji zem chceme zpět. Uděláme si to sami. Dohlédneme si na ně. Prosadíme si vládu věcí svých…

(Volně upraveno z knihy
Všechno bude jinak: Z nového světa podnikání,
KNA Praha, květen 2011)

Váš,
Milan Zelený

Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví




Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy