Místopředseda ČSSD Lubomír Zaorálek prohlásil v nedělní Partii televize Prima, kde mu sekundoval předseda lidovců Pavel Bělobrádek, že politický systém v České republice je v troskách jako výsledek sedmi let vlády pravice.

Člověk se po takových silných slovech zamyslí a řekne si, zda Lubomír Zaorálek přeci jen trochu nepřehání. Jenže když si provede skutečnou inventuru (ne)vládnutí u nás, byť jenom za poslední rok, musí mu dát za pravdu. Love story na Úřadu vlády se všemocnou šéfkou premiérova kabinetu a zároveň milenkou premiéra úkolující vojenské zpravodajství krach systému možná jen zvýraznila. Ve státě, kde se nedá příliš věřit zpravodajským službám, které se vymkly reálné kontrole je totiž skutečně zle. Nemůžeme se pak zlobit, že nás jeden hlas ze zahraničí ohodnotil jako banánovou republiku.

O několik hodin dříve než proběhla televizní partie promluvil na Valném shromáždění OSN premiér v demisi Jiří Rusnok. V závěru svého projevu věnovaném celé řadě globálních ekonomických, bezpečnostních a sociálních problémů pak pronesl zajímavou větu: „Česká republika jakožto země s historickou zkušeností s nedemokratickým režimem je připravena podělit se o své zkušenosti spojené s přechodem k demokracii a zemím procházejícím tímto procesem nabídnout svou pomoc, prostředky a know-how“.

V logice Zaorálkova vyjádření bychom ale možná měli být více opatrní v „předávání zkušeností“, když je náš politický systém v troskách. Ale jde to třeba pojmout i tak, že budeme potenciální klienty seznamovat i se špatným know-how, které vyplývá z nefunkčního politického systému: nefunkční státní správou kvůli „zmraženému“ zákonu o státní službě, politickým zasahováním do řady justičních kauz, rozdělováním politických trafik, skandální amnestií omilostňující kriminální jednání ničící životní osudy tisíců lidí jako v případě H –System nebo i neschopností státu zabraňovat distribuci smrtícího alkoholu. A jistě by se ve výčtu „nešvarů“ dalo pokračovat. A nádavkem bychom ještě mohli vysvětlit, proč se nikdo nemůže divit čtvrtstoletí po listopadu 1989, že má komunistická strana stále vysoké preference a že jedna zkušenost s „lovci politických dinosaurů“ lidem nestačila a že si tuto zkušenost zřejmě zopakujeme a to možná i dvojmo. Třeba ale i o negativní zkušenosti bude ve světě zájem. Pokud se ovšem rozhlédneme po Evropě, hlavně pak na jih, můžeme mít i konkurenci…

Nakonec snad můžeme předávat i dobrou zkušenost, když vidím u sociálně-demokratického a lidoveckého politika vůli k tomu, aby v se v české politice hledal konsensus. Bude to ale asi po volbách zatraceně těžké.