Asi tak si lze rámcově vysvětlit ne vždy zřetelnou podstatu dosud pokračujícího způsobu evropské integrace od jeho počátků z období let 1950-1951, tedy Jeanem Monnetem inspirovaného vzniku Evropského společenství uhlí a oceli, do dnešních krizových dnů. Jeho nejnovějším cestovním příkazem, hlučně ohlášeným německou kancléřkou Merkelovou a nadšeně podporovaným francouzským prezidentem Sarkozym, je tzv. Pakt konkurenceschopnosti, jenž se má stát hlavním bodem jak březnového setkání představitelů států, jež přijaly Euro, tak i následného euro-summitu označovaného jako 17 plus, tedy rozšířeného o státy, jež euro nepřijaly, ale jejich reprezentace by pakt také, případně po důrazné domluvě Berlína či Paříže, nakonec chtěla podepsat.
Mnoho našinců přes stále četnější a varovnější fakta setrvale pokládá Evropskou unii za jakési mocné, tentokrát pro změnu západní dubisko, jež sice má své mouchy, ale hlavně nás konečně a jednou provždy spolehlivě ochrání před nástrahami dějin, tedy před dějinami jako takovými. Dá-li se něčím názorně a přesvědčivě doložit hluboce zakořeněné přetrvávání myšlenkových stereotypů nacistické a komunistické éry u lidí, kteří se s těmito totalitními režimy neztotožnili, je to právě tato slepá uhlířská víra v záchranný pás EU.