Dnes snad již nikdo nepochybuje o tom, že se o Evropské unii rozhoduje v Berlíně. Jinak řečeno, Evropu nyní ovládá německá kancléřka Angela Merkelová. Jak lze charakterizovat její evropskou politiku? Je německá, nebo evropská? Je svým způsobem obojí. Zde jde ale právě o povahu tohoto způsobu, směru a cílů.

Angela Merkelová v zásadě přejala hlavní ideologický a politický proud Evropské unie, o kterém jeho otec zakladatel Jean Monnet prohlásil, že nesmí připustit debatu o alternativách, tedy jiných evropských ideologiích a politikách, protože tím by mohl skončit. Monnetovo dogma zjevně patří k evropanské intelektuální výbavě německé kancléřky. Ale nepřipustit opozici znamená nepřipustit politiku, tím spíše demokracii jako takovou. To však znamená, že hlavní ideologie a politika Evropské unie a Německa je antipolitická a antidemokratická.

Vidíme-li Evropu jako místo zrodu politiky a demokracie, je nynější německá evropská politika, právě tak jako hlavní proud eurounijní ideologie a politiky popřením evropanství. Nynější drastická finančně fiskální, bankovní a ekonomická krize je přirozeným důsledkem této skutečnosti. Zásadním problémem a omylem je právě tak způsob, jak se Německo Angely Merkelové rozhodlo evropskou krizi léčit. Německá kancléřka v Monnetově duchu nedat slovo jiným řešením nyní prohlašuje, a na summitu Evropské rady 28-29. června chce prosadit výrazné přitvrzení dosavadní centralizační nadstátní podstaty Evropské unie, jež dnešní krizi způsobila. Jinak a konkrétněji řečeno, Angela Merkelová zásadně odmítá připustit, že viníkem dnešní krize EU není Řecko, ale měna euro, jež Řecku, a nejen jemu, nabídla cestu do katastrofy. Německá kancléřka si odmítá připustit, že hlavním problémem není nákaza či dominový efekt řeckého krachu, ale jeho příčina. Nejde o princip nákazy, ale o princip rozpálené pánve, na níž začíná praskat jedno kukuřičné zrnko za druhým (Řecko, Španělsko, Itálie, Portugalsko, Irsko atd.). V eurounijní dogmatice je ale rouháním pohlédnout takové pravdě do očí a bez zábran říci: Euro jako logický důsledek integračního procesu je rozpálenou smrtonosnou pánví, kterou je třeba vypnout.

Německé evropské politice se vymstilo, že se Německu po dvou prohraných válkách nezdařil přesvědčivý návrat ke svým lepším myšlenkovým tradicím. Ukazuje se, že Německo v zásadě neopustilo neudržitelný ideál mechanicky centralizujícího politického materialismu, jenž postupně stvořil jeho politickou doktrínu v době po rozehnání Frankfurtského sněmu v r.1849. Jakou svou tradici tím Německo potlačilo a po svém katastrofálním vývoji na ni dodnes nebylo schopno hodnověrně navázat?

Mám na mysli tradici filosofického individualismu, z něj vyplývající respekt k mravní individualitě druhých z hlediska věčnosti, a takto věčných účelů lidstva a jsoucna, jako je svoboda a trvalá rovnoprávnost mravních individualit jako základních prvků řádu všeho, co jest. Tento významný proud německé filosofické tradice, reprezentovaný Leibnizem a Herderem (kteří byli významně ovlivněni Komenským), a poté Kantem Hegelem a Husserlem německá politika 19. a 20. století opustila. Místo ní se od bismarckovských časů obrátila k primitivní materialistické víře v přednost síly, násilí a na nich vystavěné moci nad právem, morálkou a spravedlností. Důsledkem německého politicko-filosofického obratu byly dva katastrofální válečné a politické pokusy dobýt a nedemokraticky sjednotit Evropu.

Po druhé německé válečné porážce v r. 1945 se v západní větší části Německa zejména USA zasazovaly, aby demokratické západní Německo opustilo dosavadní protievropskou tradici a místo ní přijalo demokratické zásady nedotknutelnosti základních práv občanů a na nich vyrostlé demokratické spravedlnosti. Po americkém vítězství ve studené válce, kdy do sebe v r.1990 demokratická Spolková republika Německa začlenila komunistickou totalitní Německou demokratickou republiku, nejen Evropa napjatě očekávala, jak se bude sjednocené demokratické Německo samostatně vyvíjet.

Německo od té doby čím dál zřetelněji upevňovalo již předtím se rýsující postavení rozhodujícího činitele evropské integrace. Plně si osvojilo, a ve svůj prospěch jednoznačně prosazovalo hlavní eurointegrační ideologii a politiku pokračujícího utváření nadstátního ovládání demokratických členských států Evropského společenství, a po přijetí Maastrichtské smlouvy od r. 1993 Evropské unie. Zavádění jednotné evropské měny přitom sehrálo klíčovou unifikační roli, a to bez ohledu na rozdílně politické a ekonomické tradice a realitu členských států eurozóny. Uniformně bezohledná podstata Eura tak stála u zrodu soustavně ignorovaných problémů, jež vyústily do nynějších katastrofálních důsledků.

Kdyby se Německo svými dějinami skutečně poučilo a vrátilo ke svým kdysi opuštěným, lepším myšlenkovým tradicím, nikdy by sebe a Evropu nezavedlo do nynějšího stavu, kdy je neúnosnost společné evropské měny a nedemokratické Evropské unie jako takové čím dál očividnější. Německo Angely Merkelové chce místo toho jím způsobenou evropskou krizi na nadcházejícím vrcholném setkání Evropské rady řešit ideologicky zaslepeným útěkem vpřed. Tedy dalším bezvýchodným oslabováním a likvidací demokraticky zodpovědných států EU ve prospěch centrálního, de facto německého řízení Evropy. Německo tak opět volí cestu evropského zhroucení a následné hluboké světové krize. Ze svých dějin se nepoučilo.

Česká republika by se německým pokynům a tlakům rozhodně neměla podvolovat. Měla by je naopak důrazně odmítnout s prokazatelným odůvodněním, že Německem vedená Evropská unie nemá budoucnost. Jako čím dál zřejmější nutnost se tedy ukazuje, aby Česká republika podle ustanovení Lisabonské smlouvy co nejdříve vystoupila z Evropské unie. Takový záchranný a evropsky výmluvný čin by neznamenal konec volného obchodu, pohybu osob, atp. Takový stav věcí totiž zaručuje smlouva o Evropském hospodářském prostoru a Schengenská dohoda, jejímiž členy jsou i evropské demokratické státy mimo Evropskou unii. A právě takovým státem by se měla stát i Česká republika. Čím dříve, tím lépe.