Český prezident sní o evropské armádě.Myšlenka je ale v opozici k transatlantické vazbě Evropy.

Naposledy tuto neděli na Primě se nový český prezident Miloš Zeman prohlásil za eurofederalistu. Kromě toho taky říká, že není zastáncem vytváření evropského státu, likvidujícího demokratickou státnost členských zemí Evropské unie. Problém je v tom, že pojem federalismu má v dějinách dosavadního způsobu evropské integrace právě ten význam, který prezident nepřijímá. Podle eurofederalistické doktríny by svrchované evropské státy jako údajná příčina evropských válek měly zmizet ve prospěch EU jako velestátu. Po nedávné výzvě Davida Camerona k demokratizačním reformám EU vyfutrované možností odchodu Velké Británie z EU po britském referendu do roku 2017, je eurofederalismus nemožný. Na britské straně je Nizozemí, Dánsko, a dosud byla i Česká republika. Tedy žádná špatná společnost bez budoucnosti.

Významné síly v krizí osudově zmítané Evropské unii se však o postátnění Evropy zasazují nejen od jejího právního vzniku Maastrichtskou smlouvou z roku 1992. Nerealistická eurofederalistická myšlenka stála u zrodu tohoto typu evropské integrace z padesátých let jako výslovně uvedený konečný cíl a dodnes tvoří jeho hlavní ideologicko-politický proud.

Jeho neodmyslitelnou součástí je projekt, za nějž se nejen po zvolení prezidentem ČR a znovu po své inauguraci právě na Primě postavil Miloš Zeman: armáda EU. Tentokrát jej, jak řekl po prezidentských volbách, chápe jako evropský pilíř NATO. Nic ale nemůže být vzdálenější realitě.

Geopolitický nápor

Evropský pilíř NATO patří do základního slovníku aliance. Vždy znamenal, že NATO existuje kvůli Evropě, aby se již nestala nedemokratickou. Proto má NATO dva pilíře, evropský a americký. V historickém zpětném pohledu na vznik USA a Kanady z Evropy je americký pilíř prodlouženě rovněž evropský. NATO proto od počátku existovalo jako přirozený euroamerický demokratický celek.

Od padesátých let začala situaci měnit na mylné eurofederalistické představě založená evropská společenství a z nich časem vzniklá EU. Od raných šedesátých let se Jeanem Monnetem stále fakticky vedená, nedemokraticky nadstátně utvářená evropská společenství začala z ideologických důvodů nejprve profilovat velmocensky, a stále zřetelněji protiamericky. Proto zde začaly již po Monnetově smrti ve zjevné opozici k NATO sílit snahy o vojenské odloučení evropského prostoru od aliance, a tedy o vznik evropské armády mimo NATO.

Taková politika má naprosto zásadní geopolitický význam. Má vztah ke strategickému záměru vytvořit jakýsi euroasijský blok EU, Ruska, a dokonce komunistické Číny, namířený proti tradičně euroamerickému jádru demokratické civilizace. To v konečném politickém důsledku neznamená nic menšího než geopolitický nápor a obrat proti demokratické civilizaci jako takové, tedy de facto další dějinný pokus o její eliminaci.V dějinách to vůbec není nová myšlenka. Existuje již od peloponéské války Sparty proti Athénám a přes dějinné zvraty žije dodnes. Bude-li totiž existovat individuální občanská svoboda a demokratické státy, jež z ní vyplývají, úsilí je odstranit zastánci nesvobody bude přirozeně rovněž existovat. A to je i rozhodující politický smysl soudobých dějin.

Konkurenční architektura k NATO

Myšlenka vlastní armády se v Evropských společenstvích, posléze EU, brzy utvářela v opozici k transatlantické vazbě Evropy, později ve faktickém odporu hlavního proudu EU k NATO. Od r. 1999 se eurounijní projekt Evropské obranné a bezpečnostní politiky strukturálně utváří jako zdvojující, fakticky konkurenční architektura k NATO. Výroky o nezávislosti a autonomii eurounijních vojenských struktur v textech EU to dotvrzují. Klíčovým paradoxem neudržitelného stavu je fakt, že většinu členských států Unie tvoří členské státy NATO. Otázka spojenecké loajality je tedy zásadní. Patří např. Německo, nebo Česká republika, více k NATO, nebo EU?

V dubnu 2008 to na summitu NATO v Bukurešti bylo jasné. Německo s Francií a další významné státy EU se postavily proti záměru Gruzie a Ukrajiny připravit se na vstup do NATO. Česká republika, Polsko, USA, Velká Británie a některé další členské státy EU Gruzii a Ukrajinu podpořily.V NATO se narozdíl od většiny hlasování EU hlasuje jednomyslně, takže Aliance Gruzii a Ukrajinu v dubnu 2008 do přípravného vstupního projektu nezařadila. Rusko to pochopilo jako volnou ruku a v srpnu vyprovokovalo válku s Gruzií, v níž ji významně oslabilo.Ukrajina je nyní blíž autokratickému Rusku, než dosud demokratickému Západu.

Pokud by existovala armáda EU, jak si přeje Miloš Zeman a eurofederalisté, rozhodovalo by se o ní spíš německo-francouzským stylem kvalifikované většiny, ne jednomyslně jako v NATO. Armáda EU by se mohla stát i článkem eurasijské, tedy euroruské, ne-li euro-rusko-čínské protiamerické síly. Nemyslím, že je to přání Miloše Zemana, ale jeho naivní přitakání eurofederalistické politice armády EU k tomu může vést.

Vyšlo v Lidových novinách