Přirozené právo (fysei dikaion, ius naturale) vytváří legitimitu, tedy ospravedlňuje existenci práva pozitivního, to znamená jednotlivých konkrétních zákonů. Je mravním odůvodněním a účelem práva pozitivního. Proto jsou přirozenoprávní části práva ústavního, tedy zejména textů ústav, jejich vlastním základem. Konkrétně jde o části označované jako preambule a listiny práv a svobod.

Preambule ústavy stanoví přirozenoprávní důvody jejího vzniku, tedy smysl vzniku státu a jeho existence. Pro vznik československé, resp.české ústavní tradice textu preambule má zakládající význam text preambule Ústavní listiny Československé republiky z 29. února 1920. Byl inspirován preambulí Ústavy Spojených států amerických¹ ze 17. září 1787, z níž preambule československé ústavy převzala téměř celý první odstavec, který zní: „My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů tohoto státu a zabezpečiti požehnání svobody příštím pokolením, přijali jsme ve svém Národním shromáždění dne 29. února 1920 Ústavu pro Československou republiku, jejíž znění následuje.“² Klíčové přirozenoprávní pojmy této první části preambule ústavy Československé republiky, právě tak jako ústavy Spojených států amerických, jež vymezují účel existence ústavy, a tím smysl existence jí zakládaného státu, jsou: spravedlnost, obecné blaho, neboli obecné dobro, a svoboda.

Za americkým prvním odstavcem československé ústavní preambule následuje druhý, doplňující odstavec domácího původu, jenž zní: „Přitom my, národ Československý, prohlašujeme, že chceme usilovati, aby tato ústava i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v hesle sebeurčení; neboť chceme se přičleniti do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový.“

Pojmové sousloví „duch našich dějin“ nejspíše odkazuje na Masarykovo pojetí smyslu českých dějin jako prosazování nezastupitelnosti a nedotknutelnosti individuálních mravních svědomí, a na tomto základě individuálních práv a svobod jak občanů, tak politických národů a jejich demokratických států.

Pojmové sousloví „heslo sebeurčení“odkazuje na zajištění práva na sebeurčení utlačovaných národů, které jako cíl americké účasti v první světové válce, jejíž zásluhou mohla Československá republika vzniknout, v zásadě stanovil americký prezident Woodrow Wilson.³

Srovnáme-li uvedené přirozenoprávní ukotvení preambule Ústavní listiny Československé republiky z 29. února 1920 s preambulí Ústavy České republiky ze 16. prosince 1992, je zarážející neuspořádaná mnohomluvnost a myšlenková neucelenost nyní platné ústavní preambule Ústavy České republiky, jež zní: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.“⁴

Na textu nynější ústavní preambule zarážejí vágní, tedy neurčité a nejasné formulace jako „dobré tradice dávné státnosti“ místo masarykovského „ducha našich dějin“ z prvorepublikové preambule, „duch nedotknutelnosti hodnot lidské důstojnosti a svobody“ a „vlast rovnoprávných svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,“ místo svobody a spravedlnosti v prvorepublikové preambuli. Věcně nadbytečná je pak v nynější preambuli uváděná úcta k lidským právům, zásady občanské společnosti, rodina evropských a světových demokracií, střežení a rozvíjení různých druhů bohatství a právní stát. Proto by uvedené pasáže měly být z textu ústavní preambule odstraněny.

Obdobnými problémy se vyznačuje druhá přirozenoprávní část ústavy, tj. Listina základních práv a svobod. Dělí se na Hlavy: Obecná ustanovení, Lidská práva a základní svobody, členící se na Oddíl první: Základní lidská práva a svobody a Oddíl druhý: Politická práva, Práva národnostních a etnických menšin, Hospodářská, sociální a kulturní práva, Právo na soudní a jinou právní ochranu a Ustanovení společná, jejichž některé části, odkazující na předchozí státoprávní poměry československé federace, již pozbyly platnosti.

Systémovou neuspořádanost představuje samostatné postavení souboru Práv na soudní a jinou právní ochranu, jež by bylo na místě začlenit do Hlavy Lidská práva a základní svobody, nejlépe do nynějšího oddílu nepřesně označeného jako Politická práva, pokud by se přejmenoval na oddíl Občanská práva.

Nejzávažnější problém Listiny základních práv a svobod, a to nikoli jen v právním rámci České republiky, představuje začlenění hlavy označené jako Hospodářská, sociální a kulturní práva. Nejde totiž o přirozená práva primární, nýbrž práva druhotně odvozovaná od základních přirozených práv. Jejich postavení na roveň základních lidských a občanských práv a nekompromisní vymáhání může zásadně ohrozit nejzákladnější práva občana, tedy právo na život, na svobodu a na vlastnictví, a nezřídka se tak i děje. Proto se také ve společných ustanoveních listiny v čl. 1 uvádí, že těchto práv „je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.“⁵ A proto se ukazuje jako odůvodněné vyjmout tato práva z Listiny základních práv a svobod, tedy z ústavy, a učinit z nich jednotlivé zákonné normy práva pozitivního, v daném případě Občanského zákoníku, resp. Zákoníku práce.
_________________________________
¹ Rv. http://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Astava_USA#Preambule
² http://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Astavn%C3%AD_listina_%C4%8Ceskoslovensk%C3%A9_republiky_%281920%29
³ Srv. The Fourteen Points, v: Henry Steele Commager, Living Ideas in America, Harper & Row, New York 1964, s. 684 – 687 passim.
⁴ Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod, Aries, Ostrava 1993, s. 5-6
⁵ Tamtéž, s. 93