Masarykova idea československého státu a Evropská unie
Ideu, na níž Tomáš Garrigue Masaryk postavil smysl existence Československé republiky, kterou svým válečným jednáním založil, v jádře obsahuje jeho Česká otázka a následné vyhrocené polemiky, a to jako dodnes znepokojivou formulaci smyslu českých dějin. Masaryk jej zjišťuje v reformačně ukotvené, primární a nezastupitelné autoritě individuálních mravních, resp. náboženských svědomí. Ta se v Husově reformátorském případě výslovně, a pozoruhodně vlivně postavila proti v zásadě násilné, neboť materialisticky pojaté a uplatňované autoritě instituční, tehdy církevní (1).
Vliv principů české reformace trval i po její vojenské bělohorské porážce, jež znamenala konec samostatné české státní existence na dobu tří staletí. Explicitně se udržel a rozvíjel zejména v německém osvícenství u Georga Wilhelma Leibnize a Johanna Gottfrieda Herdera, kteří se zřetelně inspirovali jejím vrcholným výsledkem, jímž bylo Komenského originální filosofické, a to křesťansko platónsky pojaté myšlení, zaměřené na zásadní, filosoficky založenou duchovně mravní reformu evropské civilizace.
Odtud se inspirovali rozhodující nositelé českého, ve skutečnosti československého národně obrozeneckého hnutí. V Masarykově filosoficko-dějinném nahlédnutí, resp. z uceleného pohledu na dějiny a vývoj idejí, „to se strany německé filosofie a vědy byla jen historická odplata za půjčku. České hnutí reformní zúrodnilo i německou půdu pro nové ideje, čeští vystěhovalci, nejlepší to charakterové potlačovaného národa, v tisících a tisících šlechtili krev i ducha německého – splácela německá filosofie svůj dluh českému národu a pomáhala buditelům překlenout staletou duchovní smrt. Osvícenství XVIII. Věku, osvícenství německé, anglické i francouzské bylo jen pokračováním v duchu hlavních ideí české reformace.“(2)
Vcelku lze konstatovat, že Masarykem zjištěný a vyložený smysl českých dějin, jenž se stal základním principem ideje československého státu, má důkladně ukotvenou filosofickou povahu. Jejím základem je pro stěžejní tradici českého filosoficko-náboženského myšlení charakteristický křesťanský platonismus reformního zaměření. Jeho rozhodující postavení při formulaci české státní ideje je zjevné od státotvorně zacílené ideové činnosti druhého pražského biskupa Vojtěcha (3). Takto utvářené zakládající pojetí české státní ideje se v průběhu dějin české státnosti vyvíjí do státní symboliky tzv. míru českého panovníka v rukou svatého Václava coby patrona českého státu (4) a poté do charakteristické podoby křesťansko-platónského reformního základu hlavního proudu českého filosofického a filosoficko-politického myšlení (5) se zřetelným, a to kontinuálním demokratizačním zaměřením na nezastupitelnost svrchovaných individuálních svědomí z hlediska věčnosti.
Předhusitská, husitská a pohusitská česká reformní a reformační aktivita na poli myšlení a politického jednání tedy vyrůstá zcela přirozeně a kontinuálně z reformní křesťansko-platónské tradice české státní ideje. Význačným způsobem prohlubuje a upřesňuje českou státní ideu jako duchovně-mravní civilizační základ a souvislý smysl české státnosti v evropském, resp. západním civilizačním kontextu ve zřetelně demokratizačním pojetí. Důsledkem intenzivního reformačního posílení a rozvíjení české státní ideje se v praktickém ohledu stala demokraticky založená zemská samospráva, jež se přes pozdější postupné omezování udržela od Čáslavského sněmu z r. 1421, kdy vznikla, až do Bílé hory.
Lze tudíž právem říci, že Masarykovo filosoficko-dějinné zakotvení smyslu českých dějin v české reformaci jako bytostně demokraticky orientovaném duchovním reformním vzmachu je mnohem oprávněnější a platnější, než se Masaryk domníval. Je tomu tak proto, že české husitství a následný domácí reformační pohyb principiálně a organicky navázaly na mnohem starší základy a z nich pramenící kontinuální vývoj duchovně-politické tradice české státní ideje. Masarykem uchopený a nejprve v České otázce uceleně formulovaný duchovně-mravní reformační fenomén smyslu českých dějin se svou výchozí, Masarykem nezachycenou kontinuální návazností na českou státní ideu se prokazuje jako další význačná podoba filosoficko-náboženské artikulace a precizace české státní ideje.
Totéž se ve výslovně evropském kontextu týká i převzetí českou reformací prohloubeného a rozvinutého duchovního základu české státní ideje německým osvícenským filosofickým proudem po odstranění samostatného českého státu z mapy Evropy v důsledku Bílé hory. Význačným příkladem diferencovaného pohybu evropských dějin idejí je následné domácí převzetí takto přenesené tradice filosofického základu české státní ideje hlavním československým obrozeneckým proudem od Josefa Dobrovského, Jána Kollára a Pavla Josefa Šafaříka po Františka Palackého, Karla Havlíčka a Tomáše Garrigua Masaryka. V daném případě šlo o věcně legitimní obnovu, resp. modernizační modifikaci v první řadě mnohasetleté dynamické tradice duchovně-kulturního smyslu české státní ideje. Nikoli tedy jen o osvícensko-demokratickou obrodu a přeměnu její význačné reformační podoby husitsko-bratrské, jak duchovní základ a smysl českého, resp. československého národního obrození vcelku oprávněně pochopil a vysvětloval Masaryk.
Jako klíčovou politicko-filosofickou koncepci, vytvářející protipól obnovené české státní ideji a z ní vycházejícímu politickému programu rozpoznali Palacký, Havlíček a v jejich tradici později Masaryk francouzsko-belgicko-německý centralistický liberalismus, který v zásadě pouze racionalisticky v byrokratickém smyslu modernizoval dosavadní absolutistický způsob vlády do podoby nedemokratického osvícenského dirigismu (6). Uvedený směr kontinentálního liberalismu se stal politickým systémovým dědicem a pokračovatelem hlavního, novověkou matematickou přírodovědou a kartesianismem inspirovaného, a takto principiálně povrchního racionalistického proudu francouzského osvícenství. V jeho filosoficky a politicky výrazně regresivním vlivu na obrozující se české prostředí Masaryk, tak jako jeho významní předchůdci, právem spatřoval hlavní systémovou hrozbu, resp. zásadní protipól smyslu českých dějin jako hlavní ohrožení jeho duchovně mravní podstaty (7).
Masaryk francouzsko-německý liberalismus vymezuje následujícím způsobem: Jeho „podstatou je filosofický racionalismus popírající velmi často a jednostranně náboženský a etický smysl životní a kulturní, sociálně je filosofií aristokraticko-plutokratickou. Liberalismus ustavil se v XVIII. Věku zejména ve Francii a provedl velikou revoluci a revoluce menší, obzvláště také r. 1848; reakce nebyly s to zmoci ho: samy byly v jádru liberální, usilujíce pouze o návrat ke starším politickým řádům z důvodů vnější prospěšnosti. Proto ve skutečnosti liberalismus sílily. Přijal se liberální a revoluční konstitucionalismus politický – jeho filosofický základ se tím přijal také nebo alespoň se trpěl. Tak se stal liberalismus běžnou filosofií našeho věku – zejména žurnalistika, sloužící liberálnímu konstitucionalismu, byla a je liberální. Liberalismus je veliká smlouva doby, udržet společnost jaks taks na porouchaných základech revolučních, tu i tam na její budově něco opravit, někdy snad dotknout se i toho onoho základního pilíře, ale pouze dotknout; jen žádnou důkladnou revizi a reformu – toť heslo všeho liberalismu…Dovedu ocenit dobré služby, které liberalismus pro člověčenstvo a pro náš národ vykonal, ale přece ho nepřijímám cele a zejména ho nepřijímám v té formě, v jaké vystupuje po r. 1848.“ (8)
Na tomto polemicky vyhroceném filosofickém, resp. filosoficko-politickém základě Masaryk pojímal moderní orientaci smyslu českých dějin, a posléze i obnovu české státnosti v podobě Československé republiky. Přesně v tomto duchu chápal Masaryk založení Československé republiky jako prvního státního útvaru, jenž vznikl namísto nedemokraticky orientovaného Rakouska-Uherska, a jako první nezbytný krok poválečné demokratické rekonstrukce a reorganizace středovýchodní Evropy a Evropy vůbec. Právě na základě takto koncipovaného smyslu českých dějin byly v Masarykově zakladatelském pojetí Československá nezávislost a demokratická samostatnost prvořadým evropským úkolem. (9) Masaryk jeho zacílení viděl následovně: „Přese všecky obtíže lze říci, že se již rýsuje v svých začátcích volná federalizace Evropy místo absolutistického ovládání Evropy jednou velmocí nebo spolčením velmocí, navzájem se potírajících. V takové Evropě může samostatnost i nejmenším národním individualitám být zabezpečena…za všeobecné demokracie potlačování národa národem není možné; demokratická svoboda umožňuje samostatnost i národům malým.“ (10)
Pokusme se o srovnání takto vzniklé a orientované Masarykovy ideje Československé republiky a jí odpovídající demokraticky založené evropské jednoty s federalistickým pokusem o evropskou integraci, který se začal uskutečňovat v demokratické části Evropy od r. 1951, nejprve v podobě Evropského společenství uhlí a oceli, jenž nyní existuje jako Evropské unie, jejímiž členy jsou mimo jiné Česká a Slovenská republika.
V případě Evropské unie je třeba na prvním místě konstatovat, že její úvodní Monnetova, dodnes zejména Německem masivně prosazovaná a dosud stále vůdčí federalistická koncepce se zásadně odlišuje od Masarykova pojímání demokraticky založené evropské jednoty. Východiskem Masarykovy koncepce byla rovnoprávnost jednotlivých evropských demokracií bez ohledu na jejich velikost a silná, rozhodující transatlantická vazba takto existujícího evropského celku na Spojené státy jako nejvýznamnější světovou demokracii. Evropská unie naopak vychází z faktické mocenské nadřazenosti velkých členských států EU, a to na prvním místě Německa, nad menšími demokraciemi.
Takto koncipovaná a realizovaná, údajně nadnárodní a v tomto smyslu komunitární povaha evropské integrace ve skutečnosti znamená, že demokratické, zejména menší státy Evropské unie jsou podřízeny nedemokratickému způsobu vlády. Ba co víc, Evropská unie usiluje podle své dosavadní tradice o to, tuto svou bytostně neevropskou a nedemokratickou podstatu v nových smlouvách o Evropské unii maximálně posílit. To v současné době platí pro hlavní prvky, a tedy celkové zaměření Lisabonské smlouvy.
Uvedené skutečnosti zřetelně dokládají principiální rozpor mezi Masarykovým pojetím ideje československého státu v demokratické Evropě a Evropskou unií. Jejich zásadní protichůdnost ukazuje jak na skutečné příčiny současné hluboké systémové krize Evropské unie, tak na vysoce aktuální smysl Masarykovy ideje československého státu a jeho pojetí demokraticky založené evropské jednoty.
1) Srv. T. G. Masaryk, Česká otázka, Naše nynější krise, Čin, Praha 1948, s. 211
2) Tamtéž, s. 10
3) Srv. Kristiánova legenda, Praha 1978
4) Srv. Rudolf Turek, Počátky české vzdělanosti, Vyšehrad, Praha 1988, s. 202
5) Srv. Vilém Herold, Filosofie na pražské univerzitě předhusitské doby: Schola Aristotelis nebo Platonis divinissimi ?, Filosofický časopis 47, 1999, č. 1, s. 5 – 14
6) Srv. František Palacký, Úvahy a projevy, Melantrich, Praha 1977, s. 40, 354, 357; srv. František Palacký, Poslední slova, Praha 1919, s. 108-109, 111-112, 114-115, 119, 123-124; srv. Tomáš G. Masaryk, Karel Havlíček, Laichter, Praha 1920, s. 134-137, 141, 161-162, 302-303; srv. Tomáš G. Masaryk, Jan Hus, Bursík a Kohout, Praha 1923, s. 12-15
7) Srv. tamtéž
8) Tomáš G. Masaryk, Jan Hus, Bursík a Kohout, Praha 1923, s. 12-13
9) Srv. T. G. Masaryk, Nová Evropa – Stanovisko slovanské, Gustav Dubský, Praha 1920, s. 178
10) Tamtéž, s. 503 – 504
Vliv principů české reformace trval i po její vojenské bělohorské porážce, jež znamenala konec samostatné české státní existence na dobu tří staletí. Explicitně se udržel a rozvíjel zejména v německém osvícenství u Georga Wilhelma Leibnize a Johanna Gottfrieda Herdera, kteří se zřetelně inspirovali jejím vrcholným výsledkem, jímž bylo Komenského originální filosofické, a to křesťansko platónsky pojaté myšlení, zaměřené na zásadní, filosoficky založenou duchovně mravní reformu evropské civilizace.
Odtud se inspirovali rozhodující nositelé českého, ve skutečnosti československého národně obrozeneckého hnutí. V Masarykově filosoficko-dějinném nahlédnutí, resp. z uceleného pohledu na dějiny a vývoj idejí, „to se strany německé filosofie a vědy byla jen historická odplata za půjčku. České hnutí reformní zúrodnilo i německou půdu pro nové ideje, čeští vystěhovalci, nejlepší to charakterové potlačovaného národa, v tisících a tisících šlechtili krev i ducha německého – splácela německá filosofie svůj dluh českému národu a pomáhala buditelům překlenout staletou duchovní smrt. Osvícenství XVIII. Věku, osvícenství německé, anglické i francouzské bylo jen pokračováním v duchu hlavních ideí české reformace.“(2)
Vcelku lze konstatovat, že Masarykem zjištěný a vyložený smysl českých dějin, jenž se stal základním principem ideje československého státu, má důkladně ukotvenou filosofickou povahu. Jejím základem je pro stěžejní tradici českého filosoficko-náboženského myšlení charakteristický křesťanský platonismus reformního zaměření. Jeho rozhodující postavení při formulaci české státní ideje je zjevné od státotvorně zacílené ideové činnosti druhého pražského biskupa Vojtěcha (3). Takto utvářené zakládající pojetí české státní ideje se v průběhu dějin české státnosti vyvíjí do státní symboliky tzv. míru českého panovníka v rukou svatého Václava coby patrona českého státu (4) a poté do charakteristické podoby křesťansko-platónského reformního základu hlavního proudu českého filosofického a filosoficko-politického myšlení (5) se zřetelným, a to kontinuálním demokratizačním zaměřením na nezastupitelnost svrchovaných individuálních svědomí z hlediska věčnosti.
Předhusitská, husitská a pohusitská česká reformní a reformační aktivita na poli myšlení a politického jednání tedy vyrůstá zcela přirozeně a kontinuálně z reformní křesťansko-platónské tradice české státní ideje. Význačným způsobem prohlubuje a upřesňuje českou státní ideu jako duchovně-mravní civilizační základ a souvislý smysl české státnosti v evropském, resp. západním civilizačním kontextu ve zřetelně demokratizačním pojetí. Důsledkem intenzivního reformačního posílení a rozvíjení české státní ideje se v praktickém ohledu stala demokraticky založená zemská samospráva, jež se přes pozdější postupné omezování udržela od Čáslavského sněmu z r. 1421, kdy vznikla, až do Bílé hory.
Lze tudíž právem říci, že Masarykovo filosoficko-dějinné zakotvení smyslu českých dějin v české reformaci jako bytostně demokraticky orientovaném duchovním reformním vzmachu je mnohem oprávněnější a platnější, než se Masaryk domníval. Je tomu tak proto, že české husitství a následný domácí reformační pohyb principiálně a organicky navázaly na mnohem starší základy a z nich pramenící kontinuální vývoj duchovně-politické tradice české státní ideje. Masarykem uchopený a nejprve v České otázce uceleně formulovaný duchovně-mravní reformační fenomén smyslu českých dějin se svou výchozí, Masarykem nezachycenou kontinuální návazností na českou státní ideu se prokazuje jako další význačná podoba filosoficko-náboženské artikulace a precizace české státní ideje.
Totéž se ve výslovně evropském kontextu týká i převzetí českou reformací prohloubeného a rozvinutého duchovního základu české státní ideje německým osvícenským filosofickým proudem po odstranění samostatného českého státu z mapy Evropy v důsledku Bílé hory. Význačným příkladem diferencovaného pohybu evropských dějin idejí je následné domácí převzetí takto přenesené tradice filosofického základu české státní ideje hlavním československým obrozeneckým proudem od Josefa Dobrovského, Jána Kollára a Pavla Josefa Šafaříka po Františka Palackého, Karla Havlíčka a Tomáše Garrigua Masaryka. V daném případě šlo o věcně legitimní obnovu, resp. modernizační modifikaci v první řadě mnohasetleté dynamické tradice duchovně-kulturního smyslu české státní ideje. Nikoli tedy jen o osvícensko-demokratickou obrodu a přeměnu její význačné reformační podoby husitsko-bratrské, jak duchovní základ a smysl českého, resp. československého národního obrození vcelku oprávněně pochopil a vysvětloval Masaryk.
Jako klíčovou politicko-filosofickou koncepci, vytvářející protipól obnovené české státní ideji a z ní vycházejícímu politickému programu rozpoznali Palacký, Havlíček a v jejich tradici později Masaryk francouzsko-belgicko-německý centralistický liberalismus, který v zásadě pouze racionalisticky v byrokratickém smyslu modernizoval dosavadní absolutistický způsob vlády do podoby nedemokratického osvícenského dirigismu (6). Uvedený směr kontinentálního liberalismu se stal politickým systémovým dědicem a pokračovatelem hlavního, novověkou matematickou přírodovědou a kartesianismem inspirovaného, a takto principiálně povrchního racionalistického proudu francouzského osvícenství. V jeho filosoficky a politicky výrazně regresivním vlivu na obrozující se české prostředí Masaryk, tak jako jeho významní předchůdci, právem spatřoval hlavní systémovou hrozbu, resp. zásadní protipól smyslu českých dějin jako hlavní ohrožení jeho duchovně mravní podstaty (7).
Masaryk francouzsko-německý liberalismus vymezuje následujícím způsobem: Jeho „podstatou je filosofický racionalismus popírající velmi často a jednostranně náboženský a etický smysl životní a kulturní, sociálně je filosofií aristokraticko-plutokratickou. Liberalismus ustavil se v XVIII. Věku zejména ve Francii a provedl velikou revoluci a revoluce menší, obzvláště také r. 1848; reakce nebyly s to zmoci ho: samy byly v jádru liberální, usilujíce pouze o návrat ke starším politickým řádům z důvodů vnější prospěšnosti. Proto ve skutečnosti liberalismus sílily. Přijal se liberální a revoluční konstitucionalismus politický – jeho filosofický základ se tím přijal také nebo alespoň se trpěl. Tak se stal liberalismus běžnou filosofií našeho věku – zejména žurnalistika, sloužící liberálnímu konstitucionalismu, byla a je liberální. Liberalismus je veliká smlouva doby, udržet společnost jaks taks na porouchaných základech revolučních, tu i tam na její budově něco opravit, někdy snad dotknout se i toho onoho základního pilíře, ale pouze dotknout; jen žádnou důkladnou revizi a reformu – toť heslo všeho liberalismu…Dovedu ocenit dobré služby, které liberalismus pro člověčenstvo a pro náš národ vykonal, ale přece ho nepřijímám cele a zejména ho nepřijímám v té formě, v jaké vystupuje po r. 1848.“ (8)
Na tomto polemicky vyhroceném filosofickém, resp. filosoficko-politickém základě Masaryk pojímal moderní orientaci smyslu českých dějin, a posléze i obnovu české státnosti v podobě Československé republiky. Přesně v tomto duchu chápal Masaryk založení Československé republiky jako prvního státního útvaru, jenž vznikl namísto nedemokraticky orientovaného Rakouska-Uherska, a jako první nezbytný krok poválečné demokratické rekonstrukce a reorganizace středovýchodní Evropy a Evropy vůbec. Právě na základě takto koncipovaného smyslu českých dějin byly v Masarykově zakladatelském pojetí Československá nezávislost a demokratická samostatnost prvořadým evropským úkolem. (9) Masaryk jeho zacílení viděl následovně: „Přese všecky obtíže lze říci, že se již rýsuje v svých začátcích volná federalizace Evropy místo absolutistického ovládání Evropy jednou velmocí nebo spolčením velmocí, navzájem se potírajících. V takové Evropě může samostatnost i nejmenším národním individualitám být zabezpečena…za všeobecné demokracie potlačování národa národem není možné; demokratická svoboda umožňuje samostatnost i národům malým.“ (10)
Pokusme se o srovnání takto vzniklé a orientované Masarykovy ideje Československé republiky a jí odpovídající demokraticky založené evropské jednoty s federalistickým pokusem o evropskou integraci, který se začal uskutečňovat v demokratické části Evropy od r. 1951, nejprve v podobě Evropského společenství uhlí a oceli, jenž nyní existuje jako Evropské unie, jejímiž členy jsou mimo jiné Česká a Slovenská republika.
V případě Evropské unie je třeba na prvním místě konstatovat, že její úvodní Monnetova, dodnes zejména Německem masivně prosazovaná a dosud stále vůdčí federalistická koncepce se zásadně odlišuje od Masarykova pojímání demokraticky založené evropské jednoty. Východiskem Masarykovy koncepce byla rovnoprávnost jednotlivých evropských demokracií bez ohledu na jejich velikost a silná, rozhodující transatlantická vazba takto existujícího evropského celku na Spojené státy jako nejvýznamnější světovou demokracii. Evropská unie naopak vychází z faktické mocenské nadřazenosti velkých členských států EU, a to na prvním místě Německa, nad menšími demokraciemi.
Takto koncipovaná a realizovaná, údajně nadnárodní a v tomto smyslu komunitární povaha evropské integrace ve skutečnosti znamená, že demokratické, zejména menší státy Evropské unie jsou podřízeny nedemokratickému způsobu vlády. Ba co víc, Evropská unie usiluje podle své dosavadní tradice o to, tuto svou bytostně neevropskou a nedemokratickou podstatu v nových smlouvách o Evropské unii maximálně posílit. To v současné době platí pro hlavní prvky, a tedy celkové zaměření Lisabonské smlouvy.
Uvedené skutečnosti zřetelně dokládají principiální rozpor mezi Masarykovým pojetím ideje československého státu v demokratické Evropě a Evropskou unií. Jejich zásadní protichůdnost ukazuje jak na skutečné příčiny současné hluboké systémové krize Evropské unie, tak na vysoce aktuální smysl Masarykovy ideje československého státu a jeho pojetí demokraticky založené evropské jednoty.
1) Srv. T. G. Masaryk, Česká otázka, Naše nynější krise, Čin, Praha 1948, s. 211
2) Tamtéž, s. 10
3) Srv. Kristiánova legenda, Praha 1978
4) Srv. Rudolf Turek, Počátky české vzdělanosti, Vyšehrad, Praha 1988, s. 202
5) Srv. Vilém Herold, Filosofie na pražské univerzitě předhusitské doby: Schola Aristotelis nebo Platonis divinissimi ?, Filosofický časopis 47, 1999, č. 1, s. 5 – 14
6) Srv. František Palacký, Úvahy a projevy, Melantrich, Praha 1977, s. 40, 354, 357; srv. František Palacký, Poslední slova, Praha 1919, s. 108-109, 111-112, 114-115, 119, 123-124; srv. Tomáš G. Masaryk, Karel Havlíček, Laichter, Praha 1920, s. 134-137, 141, 161-162, 302-303; srv. Tomáš G. Masaryk, Jan Hus, Bursík a Kohout, Praha 1923, s. 12-15
7) Srv. tamtéž
8) Tomáš G. Masaryk, Jan Hus, Bursík a Kohout, Praha 1923, s. 12-13
9) Srv. T. G. Masaryk, Nová Evropa – Stanovisko slovanské, Gustav Dubský, Praha 1920, s. 178
10) Tamtéž, s. 503 – 504