Schumanův Den Evropy

27. 04. 2010 | 10:39
Přečteno 5908 krát
Místo někdejšího komunistického Dne osvobození Sovětskou armádou se nyní má i správnými českými Evropany, obzvláště po zajisté nezapomenutelném, přijímání posvátné Lisabonské smlouvy, slavit 9. květen jako Den Evropy neboli Schumanův den. Den Evropy má jako ústřední svátek evropanské říše připomínat událost, k níž došlo 9. května 1950.

Proč ono datum, a kým vlastně byl onen nejslavnější Evropan a přednostně oslavovaný otec zakladatel nynější EU Robert Schuman ?

Robert Schuman byl významný, veřejně známý mnichovan předválečné Francie, protidemokraticky zaměřený kolaborantský poslanec a člen první kolaborantské Pétainovy francouzské vlády. V r. 1950 ale již byl tentýž Robert Schuman opět členem francouzské vlády, tentokrát jako ministr zahraničí, a v r. 1958 se stal prvním předsedou Evropského parlamentu. Během této slavné události byl dokonce okázale nazván „otcem Evropy“. Stalo se tak proto, že 9. května 1950 pod svým jménem zveřejnil evropskými federalisty takřka nábožensky uctívané prohlášení, označované jako „Schumanova deklarace“, jež vysvětluje důvody chystaného vzniku Společenství uhlí a oceli. Ustavení této organizace se právem pokládá za rozhodující institucionální základ pohybu evropské integrace směrem k nynější „předústavní“ Evropské unii.

Schuman v úvodu prohlášení říká svatou pravdu, a to že mír nelze zaručit bez „tvůrčího úsilí úměrného nebezpečím, jež jej ohrožují.“ O jaké tvůrčí úsilí má ale konkrétně jít ? Evropa prý má být „organizovaná a živoucí“, jak zní ministrův neméně duchaplný postřeh. Klíčovým krokem k tomuto vznešenému cíli má být odstranění „staletého protikladu Francie a Německa“ („l'opposition séculaire de la France et de l'Allemagne soit éliminée“). Schumanův cíl tehdy ale již byl a dodnes je nesporným faktem díky americké vojenské přítomnosti v západní Evropě. Z toho je zřejmé, že Schumanovi jako otci zakladateli budoucí EU o americkou přítomnost v Evropě vůbec nešlo.

Schumanovým cílem totiž od počátku byla nadstátně dirigistická, nedemokraticky „federalistická“ Evropa. Francouzská vláda neboli Schuman proto navrhuje okamžitou akci na rozhodujícím místě, jímž je podle jeho názoru francouzský a německý uhelný a ocelářský průmysl, který by měl být podle jeho rozhodnutí přímo podřízen nadstátnímu Vysokému úřadu. Z něj později v r. 1957 vznikla nevolená superstátní Evropská komise tehdy založeného Evropského hospodářského společenství.

Touto cestou měl být podle Schumana a předsedy poválečné francouzské plánovací komise (Commissariat du Plan) Jeana Monneta založen ekonomický vývoj chápaný jako „první etapa evropské federace.“ Dosavadní materiální zdroj válečného průmyslu se tak měl dostat pod trvalý nadstátní úřednický dohled Vysokého úřadu coby jakési superplánovací komise v rámci institucionální struktury Společenství uhlí a oceli (Vysoký úřad-později Evropská komise, Rada ministrů hlasující až na výjimky kvalifikovanou většinou, Soudní dvůr-později Evropský soudní dvůr a Shromáždění-později Evropský parlament) otevřené dalším evropským zemím. Schuman v této souvislosti zavádí svérázný katolicko-socialistický výraz „solidarita výroby.“

Takto přejmenovaný byrokratický dirigismus má fakticky znemožnit další válku mezi Německem a Francií. Schumanův výraz „federace“ však říká, že jeho autor zdaleka nemyslí jen na dirigistické znemožnění příští francouzsko-německé války. Má hlavně na mysli odtud jakoby z novozákonního „kvásku“ („ferment“) se šířící nedemokratickou nadvládu nad celou Evropou prostřednictvím byrokraticky řízené „ekonomické unifikace“ coby „prvotního konkrétního základu budoucí Evropské federace,“ jež je prý nezbytná pro zachování míru. Vysoký úřad má řídit urychlenou modernizaci a zlepšování kvality výroby, zásobování uhlím a ocelí, společný export a v neposlední socialistické řadě „životní podmínky pracovní síly.“

Pro svobodu a demokracii Evropy neblaze osudovou skutečností se v dalším pohybu evropské integrace ukázalo Schumanem požadované, údajně jen pouze dočasné ekonomicko-správní opatření. Rozdílné podmínky výroby v jednotlivých členských zemích Společenství uhlí a oceli (Francie, Německo, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko a Itálie) je třeba prý jen dočasně zvládnout centrálním výrobním a investičním plánem a zároveň mechanismem jak kompenzací za sjednocení cen, tak restrukturačních fondů majících usnadnit racionalizaci výroby, atp. Tak má prý být postupně dosaženo stavu, jenž bude „spontánně zajišťovat racionálnější distribuci produkce na nejvyšší úrovni produktivity“ v podobě spojení trhů a rozšiřování výroby.

Jediným oprávněným správcem této naddemokraticky míněné, de facto marxisticky centralistické, výrazně protiliberální vize fanatického politického katolíka Schumana se měl stát uvedený, pro nedemokratickou evropskou integraci klíčový, superstátně koncipovaný Vysoký úřad, tedy budoucí Evropská komise. Rozhodnutí tohoto vládami jmenovaného, nikoli občany voleného orgánu mají být v členských, jinak demokratických státech vykonávána přímo. Schumanův dirigistický princip se stal rozhodujícím politickým, ve skutečnosti antipolitickým základem dlouhodobě nedemokratického vývoje evropské integrace do dnešních dnů. Den Evropy je tedy oslavou vzniku systému nedemokratického evropanského dirigismu, jenž od prvního května 2004 ustavil svou vládu i nad Českou republikou, aniž by naši občané byli s touto klíčovou skutečností vládou s předstihem seznámeni před loňským referendem o vstupu ČR do EU.

Tomuto skutečnému významu Schumanova Dne Evropy se nelze divit. Robert Schuman totiž představuje, jak výstižně uvádí britský politický filosof John Laughland, „nejpozoruhodnější spojnici mezi vichistickou Francií a Evropským společenstvím.“ (1) Pocházel z Lucemburku, kde se narodil ve francouzsko-lucemburské rodině. Jeho lotrinský, tedy francouzský otec v r. 1870 bojoval proti Prusům a do následně Pruskem okupovaného Lotrinska se odmítl vrátit. Jeho syn však takové zábrany vůbec neměl. Po studiích se usadil v tehdy říšskoněmeckých lotrinských Metách, a tak se stal německým občanem. Jeho studijním oborem a celoživotním základem jeho politického vzdělání bylo v kontextu demokratické civilizace velmi problematické německé právo, jež vystudoval na německých univerzitách. Již jako člen právnické komory v Metách se jeden čas po smrti své matky chtěl stát knězem. Během první světové války působil v německé říšské armádě a po válce, kdy Alsasko a Lotrinsko opět připadly Francii, byl Schuman zvolen do Francouzského národního shromáždění, kde byl činný více než čtyřicet let.

Lze říci, že Schuman se cítil být v první řadě Lotriňanem, a to bez ohledu na skutečnost, zda Lotrinsko ovládalo nedemokratické Německo, nebo demokratická Francie. Přesvědčeným demokratem tedy otec zakladatel evropské integrace, chápané jako postupně zaváděná superstátní federace, v žádném případě nebyl. To zřetelně dokládá jeho politická dráha.

Robert Schuman se v r. 1938 stal význačnou neblahou postavou, tedy v době Hitlerem vynuceného velmocenského mnichovskhého diktátu, jenž zničil státní útvar Československé republiky jako jediný, a to strategicky významný prostor demokratické civilizace ve střední Evropě. John Laughland Schumanovo nápadně zatvrzelé mnichovanství a následnou odpudivou kolaboraci s Německem popisuje takto:

„V článku v listu Le Lorrain z 11. září roku 1938 podpořil ústupky Německu. Tvrdil, že Německo nepodnikne nevyprovokovaný útok na Francii, a že proto bude lépe, když se mu neposkytne záminka. K tomuto tématu se vrátil 25. září 1938 v německy vycházejících novinách Elsässer. Na základě právnické analýzy československo-francouzské dohody z r. 1925 se pokusil minimalizovat francouzské závazky k Československu. Napsal tehdy, že Francie za žádných okolností nepodnikne žádné kroky, jež by mohly destabilizovat „mír“.

Ještě dále zašel 27. září na setkání skupiny alsaských poslanců, kteří vyzvali papeže Pia XI., aby přesvědčil diktátora Mussoliniho k přímluvě u Hitlera za věc míru. Schuman pak vedl delegaci poslanců z Alsaska a Lotrinska, kteří šli 28. září za francouzským premiérem Édouardem Daladierem, aby zdůraznili hlubokou touhu svých voličů po míru. Snad dokonce pohrozil i tím, že budou hlasovat proti nezbytným válečným půjčkám; tuto možnost alespoň nadhazuje Schumanův životopisec. K tomuto setkání došlo den před Daladierovým odjezdem do Mnichova. Devětadvacátého září dala sněmovna Daladierovi mandát, „aby čestně a důstojně zachránil mír“. Stojí za zdůraznění, že mnichované představovali v Schumanově straně menšinu, ale jeho postoj měl zjevně zásadní vliv. Zatímco Alsasané byli převážně proněmečtí a mnichovanští (alsaská strana organizovala shromáždění na podporu Mnichova a vyzývala k francouzsko-německému sblížení), v Schumanově Lotrinsku vládlo jiné cítění. Tisk tam útočil na Schumanovu podporu Mnichovské dohody, kterou hodnotil jako porážku.

Nedlouho před začátkem vichistického období (tj. otevřené francouzské vládní kolaborace s Němci – MB), 21. března 1940, vystřídal Daladiera Paul Reynaud a Schuman se stal poprvé členem vlády. Byl jmenován náměstkem státního tajemníka pro záležitosti uprchlíků v kabinetu, jejž druhý den Reynaud představil parlamentu. Když byl Reynaud 16. června roku 1940 vystřídán Phillipem Pétainem (po německé okupaci Paříže 14. června 1940 – MB), Schuman na svém vládním místě zůstal. Jinými slovy: jeden z otců zakladatelů Evropského společenství byl členem první vlády vedené maršálem Pétainem.

Příměří bylo podepsáno 25. června. Schuman se – stále jako člen vlády – odebral do Vichy. Desátého července roku 1940 se stal jedním z 569 poslanců, kteří hlasovali pro zánik francouzské třetí republiky, fakticky republiky jako takové. Když ale francouzské Národní shromáždění odhlasovalo řadu ústavních zákonů, jimiž se předávaly ústavní pravomoci maršálu Pétainovi, znamenalo to nejen konec republiky, ale i francouzské demokracie. Následujícího dne Pétain vyhlásil „Francouzský stát“, který nahradil republiku.

Od té doby se veškerá autorita státu soustředila v jeho osobě. Právě toto delegování státní suverenity sborem, jenž ji pouze opatroval a který ji nevlastnil, bylo podle de Gaulla důvodem, proč byla vláda ve Vichy nulitní, neplatná a nelegitimní. Velký historik Francie Eugen Weber to přesně označil za „kolektivní znásilnění republiky, ústavy, parlamentu, demokracie a svobody“…Schuman po odhlasování „plných ústavních mocí“ opustil Pétainovu vládu a na konci srpna odešel do Met, kde se mu 17. září 1940 dostalo té výsady, že se stal prvním francouzským politikem uvězněným Němci. Ve vězení zůstal v Metách, kde si až do 12. dubna 1942 četl Mommsenovy (německý, pangermánsky zaměřený historik - MB) Dějiny papežů. Poté byl ve vazbě v Porýní-Falcku, ale podařilo se mu uprchnout a dostat se do Lyonu. Po útěku byl rozhodnut dosáhnout přímé soukromé audience u maršála Pétaina, neboť byl přesvědčen, že Německo válku prohraje, a chtěl mu to sdělit. Při obědě se maršálovi se svým názorem svěřil a také jej informoval o stavu mužů z Alsaska a Lotrinska, kteří byli násilím donuceni vstoupit do německé armády. Pétain ale nedal najevo žádný zájem.

Když byla v listopadu 1942 obsazena jižní zóna Francie (tzv. „Francouzský stát“ ovládaný kolaborantskou Pétainovou vládou ve Vichy - MB), musel se Schuman schovávat. Po dva roky chodil od jednoho kláštera ke druhému a četl Shakespeara či Tomáše Akvinského. Po osvobození, v srpnu 1944, jej maršál de Lattre jmenoval poradcem v otázkách Alsaska-Lotrinska. Schuman v tomto postavení zůstal pouhé tři týdny. Poté ministr války André Diethelm nařídil de Lattrovi, aby se „zbavil tohoto produktu Vichy“. Po návratu do Met mu osvobozenecké orgány dávaly najevo opovržení jakožto bývalému Pétainovu ministru a poslanci, jenž mu v roce 1940 hlasoval pro „plné ústavní moci“.

Schuman tak byl po několik měsíců prohlášen za nezpůsobilého pro veřejný úřad. Byl na něj vydán zatykač, ale v únoru 1945 se již propracoval do Výboru osvobození. Nakonec byla žaloba proti Schumanovi zásahem de Gaulla odvolána. Jako důvod se uvádělo, že 17. července 1940 odešel z Pétainovy vlády a že prý od té doby podporoval hnutí odporu, přestože se jeho veškerá odbojová činnost asi omezovala jen na poslech BBC. Tak se Schuman stal opět volitelným a v říjnu 1945 byl zvolen do nového ústavodárného shromáždění.“ (2)

Má-li se i v České republice začít slavit 9. květen jako Schumanův Den Evropy, zažíváme tím v našem státě s jeho dramatickou historií souvislého a houževnatého zápasu o svobodu a demokracii jako rozhodující státní, evropský a všelidský princip dost provokativní frašku. Schumanovo nehorázné mnichovanství, pohrdání demokracií a kolaborace s pronacistickým Pétainovým režimem zřetelně a poučně souvisejí s jeho cílevědomým poválečným prosazováním dirigistické nadstátní evropské federace, jak ji vyjádřil v jím podepsaném prohlášení z 9. května 1950. Je příznačné a nesmírně výmluvné, že slova „demokracie“ a „svoboda“ se v jeho textu nevyskytují. Nepochybně proto, že v Schumanově oslavované federalistické vizi Evropy nemají místo.


(1) Srv. John Laughland, Znečištěný pramen – Nedemokratické počátky evropské ideje, prostor, Praha 2001, s. 86
(2) Tamtéž, s. 87-89

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy