Modrá byla při úvodním ceremoniálu ZOH vážně dobrá. Tak dobrá, že v sobotu brzy ráno překrývala v obří hale ve Vancouveru i černé myšlenky na nešťastnou páteční smrt gruzínského olympionika při tréninku na sáňkařské dráze. Bohužel stalo se - stejně jako umírají dělníci na stavbách, řidiči v autech nebo horníci v dolech, tak přicházejí o životy i sportovci.

Od Petra Urbana, dvojnásobného účástníka ZOH v sáňkařských disciplinách vím, že v ledových toboganech je riziko hodně vysoké.


Jezdci dělají chyby, a někdy velké. A přece jsem si až do včerejška bláhově myslel, že v moderní době se už z olympijské sáňkařské dráhy vyletět nedá. Chyba se tedy asi musela stát i jinde než při řízení saní. Jasně, neměla by, ale tak "to chodí na světě, navzdory vší osvětě".

A tak nevím už ani pokolikáté, to když mě něčí smrt zasáhne, nemůžu udělat nic víc, než říci jediné, co se dá: "Měj se tam nahoře, v té nebeské modři dobře."

P.S. Při velkolepé promenádě zemí na zahajovacím ceremoniálu mě zaujala minivýprava Kajmanských ostrovů. A taky zklamala. Kdyby přece Kajmanské ostrovy jen trochu chtěly, mohly mít mnohem početnější zastoupení. Mezi českými velkopodnikateli, kteří tam takzvaně "vzali kramle" by se určitě našlo pár slušných lyžařů se zkušenostmi z renomovaných alpských sjezdovek. Tak snad příště.

Ale teď už na kutě. Kdo zapálil olympijský oheň, se sice dozvím až ze záznamu, pár hodin spánku navíc se však bude v příštích dnech setsakramentsky hodit. Můj kamarád Jarda Sedlák z Liberce - Ruprechtic odhaduje, že při letošní olympiádě poprvé nedobrovolně usne u televize v noci na úterý. A že má své zkušenosti. Po skončení LOH v Soulu 1988 měl stejné aklimatizační problémy jako čeští sportovci. Do středoevropského časového pásma se vrátil až po týdnu.