Dneska se za sebe poskládaly tři závody přesně podle mého gusta. Závod sdružený - po zavedení Gundersenovy intervalové metody báječně přehledná soutěž. Do toho mužský sprinterský biatlon - další dvojkombinace - a ještě napínavější. A rychlobruslení? Vypadá monotónně, jakoby na dráze máchaly lopatkami větrné mlýny, ale když po ledě klouže česká dívka o zlato, tak je to jiná káva - vařící.

A vyhrála. Co víc dodat? Bylo mně moc pěkně. Jako po vítězství Česka nad Itálií 2:1 na ME ve fotbale v Anglii. Jako potom, co jsme porazili Sovětský svaz 3:2 na MS v Praze 1972. Jako po vítězství Lídy Formanové na atletickém MS v Seville 1999. A nebo po zlatu Ondreje Nepely na ZOH v Sapporu 1972.


Patrioti možná neprominou, ale coby nezaujatý sportovní fanoušek jsem si v noci na pondělí nejvíc užil závodu sdruženářů. Vím, Martina je skvělá, ale není nad to, když ONI - TI nejlepší dojíždějí pohromadě do cíle a vy víte, kdo z nich je první, druhý a třetí.

Jako zaujatý sportovní fanoušek ovšem na "kombiňáky" z Vancouveru rychle zapomenu (i když Churavý a Slavík nezklamali ani náhodou). Martino, budete se mnou jako zimní olympijská vzpomínka až do mých posledních dnů - jako Jiří Raška, Ondrej Nepela, Hlinkovi hokejisté a Kateřina Neumannová.
Děkuji.

Ještě bych se, s dovolením, vrátil k noci na včerejšek. Blahopřeji Nikole Sudové, že jí při olympijském závodu nenaskočila nějaká ošklivá boule někde okolo jejího poškozeného kolene. Šestnácté místo a to, že závody přežila na první pohled ve zdraví, bylo asi maximum jejich možností.

Kouzla novodobých medicinmanů nejsou naštěstí všemocná. A kdo do toho při sportu šel někdy i s menším handicapem než Nikola, ví, že na medaili neměla Sudová sebemenší šanci, Zmrazený, stažený, opíchaný klub. Necítíte nic a zdá se, že můžete všechno jako dřív. Ale pletete se. Pouštíte hloupé góly, skáčete u sítě jak koza na ledě nebo se táhnete v balíku za ostatními jak "pytel smradu".

I kdyby jízda va stavu poloviční invalidity nezanechala na Sudové doživotní následky (v což samozřejmě věřím), přesto není její případ hodný následování. Mladé naděje by si z ní měly naopak vzít odstrašující příklad.

Fotbalový trenér Ladislav Škorpil dává rád k dobru jednu historku na téma Co se stane, když zranění, polozmrzačení sportovci chtějí hrát za kažkou cenu. Případně je k témuž nutí jejich majitelé a sponzoři.

Jeden fotbalista se zničeným kolenem si do něj před zápasy nechal hodně dlouho píchat úspěšně injekce proti bolesti. Pak udělal skluz, vstával a na stehně mu vyrostla obluda, která připomínala dobře vyšlechtěnou, půlkilovou kedlubnu. Chemií zhlouplé koleno ten nebohý sval prostě oddělalo.

Šestnáctá Nikola v noci na neděli vlastně taky vyhrála.