Ještěže už na olympiádě začal hokej a přerušil dlouhé období českého půstu. A pro někoho dokonce asi i nudy.
To se holt někdy na ZOH menším zemím stává, že se dva dny po sobě nedostanou do první desítky, natož na stupně vítězů (pokud nepočítám poločasové skóre bezvadného krasobruslaře Březiny).

Se Slováky to byla krásná mydlenice.

"Posor na ně, ony rychly, silny, dobra technik," říkal náš jemenský spolužák Yeslam Ali Matter v první polovině 80. let minulého století před zápasy Čechoslováků s Rusy, Kanaďany a vlastně kýmkoli ze světové špičky. Na koleji Větrník měl svou vlastní televizi a nejrychlejší kolektivní hru na světě si oblíbil s překvapivou rychlostí. Chodili jsme se k němu dívat na přenosy z mistrovství světa a brzy jsme z něho udělali pravděpodobně největšího hokejového odborníka v arabském světě.

Yeslamova "dobra technik" v hokeji zůstala. Po poetických kombinacích naslepo sehraných útočných řad Martinec, Novák, Šťastný - Charlamov, Petrov, Michajlov nebo Soderström, Ählberg, Labräten se však slehla zem. Jak by asi dopadli v dnešní době, kdy je to na ledě tak "rychly" a "silny", že tam svýma slábnoucíma očima často marně lovím puk?

Pravděpodobně by vyhořeli stejně, jako sovětská "sborná" v 70. letech minulého století při jednom ze střetnutí s nabroušenými hvězdami a nemilosrdnými bijci z NHL. Kanadský tisk tehdy napsal, že to vypadalo, jako by se Al Caponova banda vrhla na sólisty baletu Velkého divadla v Moskvě.

Malcev nebo Martinec mě v 70. letech minulého bavili víc než Ovečkin nebo Jágr. Pomalejší hra jim dávala šanci ke "kulišárnám", které se v dnešním zběsilém tempu z kluziště vytratily. A nejenom z kluziště. Víc "rychly" a "silny" je všechno.

Dnešní hokej se Slováky byl samozřejmě - měřeno dnešní dobou - skvělý. Výsledek 3:1 taky.

Jen jedna věc mě zatím moc mrzí.

Nejlepší čeští hokejisti jsou dneska "rozfrcaní" od Petrohradu až někam k Novému Jorku. A ve Vancouveru poznám bez pomoci komentátorů zatím málokoho z nich.

Jo, to bejvávaly v tom kumunistickým marastu časy! Naše hvězdy si na zahraniční angažmá musely nechat zajít chuť. Strana a vláda je pouštěly ven za kopečky až těsně před sportovním důchodem. A v dobách vrcholné slávy jsme je měli všechny pěkně na očích. Pod dokonalou kontrolou.

Každý týden v lize, na turnajích Izvestijí, při přátelákách s London Lions, na mistrovstvích světa i na olympiádách. Skoro stejná parta se tam točila vždycky pěkných pár let za sebou. A i při sebevětším mumraji před brankami jsem bezpečně věděl, kdo je kdo. U Čechoslováků, ale i skoro u všech Rusů a Švédů.

Po dnešním "dobrém a ještě lepším ránu " (díky, pane Nepile) ale věřím, že mně čeští hokejisté dají šanci, abych se je ve Vancouveru naučil bezchybně identifikovat. Podobně jako dřív Bohouše Ebermanna, Pavla Richtra nebo Oldu Machače - podle způsobu bruslení, práce rameny nebo hry tělem u mantinelu. Do finále to snad zvládnu.

P.S. Hokejisti hrají zase až v sobotu ráno a jak koukám na program ZOH, jak koukám, obávám se, aby česká "nuda" nepokračovala ještě další dvě noci. Ale třeba jsem špatným prorokem. Co kdyby se na tu svoji bídu konečně naštvali biatlonisti? A doufám, že nám do skoku bude i při létání vzduchem. Díky snowboardistce Šárce Pančochové na U - rampě nebo na rozhodčí navztekanému krasoruslaři Březinovi.