Budíka jsem si dal tak, abych do utkání Česko - Lotyšsko vstoupil na začátku třetí třetiny a povedlo se dokonale. Pak už nešlo nic.

Na hokeje se v televizi dívám od konce 60. let minulého století, a tak už většinou poznám, kdy je to s naším mužstvem na pováženou. A s Lotyšskem ve třetí třetině bylo podobně zle jako s amatérskými výběry USA na mistrovství světa 1971 ve Švýcarsku nebo se stejným týmem na olympiádě v Sapporu 1972. Dvakrát za sebou jsme vstoupili do téže kalné řeky - 1:5.


Nebo se pamatujete debakl s Kanadou na MS ve Vídni 1977? Na ostudu s Němci na mistrovství světa někdy na začátku 80. let? Na příšerné výkony v základní skupině na olympiádě v Turíně před čtyřmi lety? Na otřesné zážitky v Calgary 1988?

Výsledkek 2:0 s Lotyši na začátku třetí třetiny mě trochu ukolébal, ale když jsem viděl jak se "naši" motají po kluzišti jak vítr v bedně, čvtrtfinále s Finy jsem začal v duchu "odpískávat".

Chybělo všechno - kreativita, chytrost, rychlost, nasazení, důraz a sebevědomí. A 2:0 není nic ve fotbale (viz kvalifikace ME 1982 se Švédy v Bratislavě - 90. minuta 2:0, po třech minutách prodloužení 2:2), natož v hokeji.

Mužstvo vybrané trenérem Růžičkou, tak aby dobře bránilo a rozhodovalo v přesilovkách, připomínalo před svou brankou rekreační bruslaře. A když ho rozhodčí poslal do početní převahy, mělo ve třetí třetině co dělat, aby při ní samo neinkasovalo. Vyrovnání na 2:2 mě nepotěšilo, ale nepřekvapilo.

Mužstvo bez zraněného Jágra připomínalo bezradnou středověkou armádu, která přišla o krále, když ho do krku trefil šíp z kuše (Ovečkin).

K úplnému rozprášení jí chybělo jenom o trochu víc smůly. Třeba kdyby výrobce dal o něco jiný tvar Vokounovu betonu a kotouč se po něm v prodloužení odrazil doprava místo doleva.

Ve chvíli, kdy jsem se s českým týmem na olympiádě loučil a umisťoval Růžičku na "nejčestnější" místo do české, ale asi i světové síně trenérské hanby , poslal Krejčí pravděpodobně s Boží pomocí střelu mezi betony lotyšského brankáře.

Co udělá výhra 3:2 v prodloužení s outsiderem s Čechy před čtvrtfinále s Finy? Těžko říci. Ale potom, co předvedli s Lotyši, nemají vůbec co ztratit.

Leda své okovy, s nimiž dnes brzy ráno jezdili po ledě jak svázání. V české hokejové historii jsme zaznamenali zázračných obratů habaděj.

Tuším, že na MS v Praze 1985 jsme až do finálové skupiny hráli velmi velmi rozporuplně. Místy až bídně. A pak jsme si vyřídili Rusy, Kanaďany i Američany takzvanou "levou zadní".

A i ve Švýcarsku 1971 jsme se po blamáži s USA 1:5 skvěle zvedli, Rusy jsme porazili a remizovali s nimi. A stali jsme se mistry Evropy a titul mistrů světa nám unikl o vlásek.

I když velké osobnosti jakými tenkrát byli Pospíšil, Machač, Horešovský, bratří Holíkové, Nedomanský jakoby vancouverské reprezentaci scházely. S výjimkou sestřeleného krále Jágra...

Ani nemluvě o tom, že by na letošních ZOH dokázala jakákoliv česká útočná "lajna" zakombinovat s lehkostí historického "švýcarského" tria Martinec, Hlinka, Štastný.