Možná jste i vy před časem zachytili tu ohromující a vzrušující zprávu z podmořského světa; výzkumnice Denise Herzing věří (viz dokument BBC), že do pěti let budou lidé rozmlouvat a rozumět si s delfíny. Budeme mít zřejmě možnost dovědět se, co si delfíni myslí o světě, jak jej prožívají, o čem přemýšlejí, dokonce jak vidí člověka, proč s ním v jistých lokalitách po desetiletí spolupracují při lovu (nejmenované pobřeží Latinské Ameriky) nebo proč ve stovkách zdokumentovaných případů přispěchali neznámým lidem v nouzi na pomoc.

Výzkumný tým kolem SpeakDolphin.com začal trpělivě – s pomocí hydrofonu a pokusem omylem - shromažďovat slovní zásobu delfínů. V současnosti mají ve svém delfíním jazykovém korpusu 8 „slov“. Slov, kterým jasně rozumí i delfíni odjinud, do zmíněného výzkumu nezapojení. Slovo nebude asi ten pravý výraz, přesnější by bylo zřejmě „zvukoobrázek“. K tomu zbývá jen dodat, že dokud lidé brali delfíny jako pouhý objekt výzkumu, který studovali v pro ně nepřirozeném prostředí, žádný velký průlom v poznání nenastal. A dvakrát důvtipný ten výzkum delfíních schopností také nebyl. Dlouho nás nenapadlo, že ani nemusíme být schopni zaznamenat svými smysly všechny složky „komunikace“, která mezi těmito savci probíhá. Později zase, že „písemný záznam“ může mít i jinou podobu, než jak ji známe – psaný rukou. Naše samolibé vysedávání na pomyslné špici inteligenční pyramidy se nyní rozkývává znejisťujícími otazníky. Je možné, že vysoká inteligence může nabývat zcela různých podob a různě se projevovat? O čem vlastně vypovídá velikost mozku – například takový delfín skákavý má mozek větší než člověk...?

A proč píšu o delfínech v souvislosti s českou politikou? Zdá se mi, jako by se čeští voliči a politici pohybovali v různých habitatech. Jako bychom byli různými živočišnými druhy, vzájemně se příliš neznali - a míjeli se. Ovšem v našem případě je těžké určit, kdo je tady „výzkumníkem“ a kdo „pokusným zvířátkem“. Obě skupiny se zjevně pokládají za tu inteligentnější. Možná by nám (politikům i voličům) prospělo radikálně změnit svůj přístup. Zkrátka vystrčit nos ze svého „přirozeného prostředí“, poodhlédnout od svých jistot a „pravd“. Jako soli je nám v české politice zapotřebí nového náhledu, laterálního myšlení a tvořivosti.

Dost už bylo nejrůznějších rychlokvašných (i nakvašených) krizových hokuspokusů, při kterých na jedné straně voliči nechávali „politická zvířátka" proskakovat obručí voleb buď podle jejich umístění dole, nebo nahoře kandidátní listiny (jakákoli nová tvář bude lepší než kterýkoli ze starých matadorů), tu zase podle velikosti strany (malá - předpoklad nezkažená, velká - prolezlá korupcí); dost bylo různých děkovaček, výzev apod.

Ale i sami politici si vrchovatě zaexperimentovali na voličích. Testovali nás, zda budeme umět rozlišit politika rychlovzdělance a rychloodborníka, honosí-li se tento vykšeftovaným univerzitním titulem, od řádně vystudovaných. Anebo pozorují, kteří z voličů vedených snahou ovlivnit věci veřejné dokáží založit novou stranu a projevit svou nezpochybnitelnou „politickou inteligenci" tím, že překročí tzv. 5% hranici. Anebo aspoň zaplatí členský příspěvek ve straně existující. To vše se počítá za projev té nejvyšší inteligence a zralosti. Provádějí se dále různé pokusy na poli „mezidruhového“ volebního styku, ale ukazuje se, že třebas i 1000x postavená bilbordová erekce nemusí vést k uspokojivému styku voliče s politikem. I druhá strana musí chtít. Tady se i viagra (miliony v kampani) prostě míjí účinkem.

Určitě netvrdím, že v těchto pokusech chyběla inteligence na jedné i druhé straně úplně, ale rozhodně neměla a nemá příležitost prokázat se v tom nejlepším světle a kondici. Snad právě proto, vrátíme-li se k delfínům, že druhé straně nebyla přiznána dostatečná inteligence, jak by se slušelo.

Když pominu všechny banální a ryze osobní starosti jednotlivých politiků a političek (mezi ně počítám i starost, jak po dobu celého mandátu odolat čím dál lákavějším pobídkám ke spolukorupci), politici dnes stojí před dvěma obřími civilizačními balvany. Předně, jak zachovat národním parlamentům a vládám státotvorný vliv demokratického charakteru tváří v tvář arogantní armádě peněz (2000) nadnárodních korporací, z nichž každá jednotlivě svým obratem převyšuje HDP kteréhokoli ze 100 menších států. Za druhé, jak strategicky legislativně zvládnout neúprosnou rychlost proměn a informační rozpínání dnešního životního (myšlenkového) prostoru a jak se vypořádat s nevyhnutelně se rozšiřující a větvící různorodostí názorů ve svobodném světě. Světě, který člověka co vteřinu zavaluje novými a novějšími informacemi a zprávami, nemluvě o tunách informací neužitečných, ne vždy snadno a instantně rozpustných, které je třeba pracně prosít, odsunout ze zorného pole a nejlépe se jimi vůbec nezabývat.

Potom je tu „nezájem“ voličů, nebo alespoň to, co je jako nezájem voličů interpretováno. A jeden paradox. Zatímco podnikatelé mohou šít služby a produkty na míru a získávat tak spokojené zákazníky, když politik šije „produkty a služby" na míru, ve vzduchu čpí korupce; ke spokojeným voličům je předaleko. Sdílená kultura, civilizační rys vytvářející odnepaměti ráz společností, se mění na kulturu individualizovanou a skoro se chce říct nepřenosnou člověk od člověka. I proto asi ubývá členů v politických stranách, a proto – zákonitě – přibývá autoritářských přístupů a „one-woman“ nebo „one-man show“. Názorová menšina si hledá nějaký způsob, jak komunikovat (případně manipulovat) s názorově odlišnou většinou.

A jistěže před stejnými gigantickými skalisky přešlapují i voliči. Zatím jednoduše alibisticky platí (tím však není problém vyřešen), že neznalost politického programu ani zákona neomlouvá. Ale může toto pravidlo opravdu platit i v situaci, kdy takový Občanský zákoník, novou rozsáhlou a radikálně české právní prostředí proměňující zákonnou normu, budou samotní právníci nastudovávat léta?

Jsou zřejmě jen dvě síly na tomto světě, které pohnou člověkem: peníze (symbolicky zastupují všechny nezbytné i smyšlené hmotné potřeby) a potom nezodpovězené otázky, které nedají člověku spát, dokud nenalezne odpověď. Cestu peněz jsme neúspěšně zkusili a zkoušíme (placení za místo na kandidátkách, milionové kampaně, zajištění politici, kteří údajně nemají zapotřebí krást, přitom vidíme, že ani hmotné zajištění není garancí pevného charakteru, naopak dobře situovaný, ale pokřivený charakter jen dál prodražuje „cenu“ korupce). Osobně se tedy začínám porozhlížet po politické či voličské „inteligenci", jíž nedají spát nezodpovězené otázky, ať už vlastní nebo druhých.

Zkusme to odteď jinak. Na rozdíl od pročítání programů, které se suverénně tváří, že mají hotové a jisté odpovědi, chtějme vědět, jaké si kandidátky, kandidáti a politické strany pokládají strategické otázky. Má to značné výhody. Maximální, ale účinné zhuštění „programu" pro voliče. Může vzniknout vcelku přehledná politická mapa dlouhodobých cílů. Nastavíme si kompas, který zaměří pozornost české společnosti k dlouhodobé metě. Navíc otázka odhaluje nejen to, co víme, ale také přiznává to, co zatím nevíme - a právě proto může autenticky nabudit k činnosti šedou kůru mozkovou, mobilizovat zvídavější a činorodé voličky, voliče a političky, politiky k opravdu smysluplné akci. Otevřená otázka vybízí k rozhovoru, dává prostor i druhé straně, je méně ideologická a umožňuje sdružit se bez ohledu na stranické preference. Otázka dává silný impulz k synergii, syntéze, spolupráci...

Naučit se nahlas klást smysluplné otázky – tedy zviditelnit proces myšlení - prokáže neocenitelnou službu nejen české politice, ale i naší vzdělávací soustavě a všeobecné úrovni vzdělanosti, resp. vzdělavatelnosti.