Stávka má prý bolet. Ale proč vlastně?
Naše stávka musí lidi bolet, říkají dopravní odboráři. Stávkovat je normální, přizvukuje ČSSD. Ale proč by stávka za něčí výhody měla všechny ostatní bolet? A je normální hrozit stávkou kvůli něčemu, co není správné a spravedlivé?
Otevřený dopis českým olympionikům
Přeji všem českým reprezentantům ve Vancouveru odvahu, bojovnost a nezbytnou dávku štěstí!
Opravdu chceme projíst budoucnost?
Máme před sebou jen dvě cesty dalšího vývoje České republiky a výstupní strategie z ekonomické krize. Buď odložíme svou momentální spotřebu a uspořené zdroje investujeme do budoucnosti, do vzdělání, vědy a výzkumu, nebo projíme vše, co máme, a ještě více se zadlužíme.
Zaplňme zase politické ochozy
Lidé politice vyčítají, že nemá věrohodnost a obsah. Právem. Ale jde tu i o negativní vliv médií, protože jejich referování o politice onu věrohodnost a obsah často postrádají také. Typickým příkladem je text Topolánek určil nástupce: tři kmotry (LN 23. 11.).
Už nikdy nezůstávejme zticha!
V těchto dnech se hodně bilancuje. Je to přirozené. Dvacet let svobody je výročí, které si zaslouží důkladně rozebrat.
Přemýšlejme o dvacátém osmém říjnu
Naše republika dnes slaví svůj svátek. Je to nejvýznamnější státní svátek v našem kalendáři. Právem. Před 91 lety totiž náš národ ukázal, že jsou důležitější hodnoty než materiální dostatek. Že nejdůležitější hodnotou je svoboda a s ní související odpovědnost. Před 91 lety se náš moderní národ stal dospělým a definitivně potvrdil svou příslušnost k hrdé rodině evropských národů.
Bojujme za svět bez klimatických změn
Ač jsem ateista, poslední dobou začínám propadat novému náboženství. V nejvyšší společnosti evropských politiků je dnes takřka povinné se k němu hlásit. Jde o boha klimatických změn. Kdo dnes nebojuje se změnami klimatu, ten jako by v Evropě ani nebyl. Musíme přece zachránit lidstvo!
K čemu je blog
Musím říci, že mě příjemně překvapilo, kolika lidem stálo za to reagovat na můj první blog. A ještě více a ještě příjemněji mě překvapilo, kolik odpovědí bylo kladných.
Paroubkův dvojí metr: Parkanová versus Tvrdík
Vzpomněl jsem si v pondělí na takové dětské (a možná, že ne úplně dětské) pořekadlo: „Není sprostý ten, kdo sprostě mluví, ale ten, kdo sprostě myslí.“ Jako děti jsme jí (a možná to děláme dodnes) omlouvali dětské sprosťárničky.
O novinářích – a taky trochu o mně
Je mi jasné, že se musím smířit s tím, když o mně novináři píší cosi, co mi není dvakrát příjemné. Byl bych ale rád, kdyby se pro změnu novináři smířili s nějakou tou mojí ostřejší reakcí.. Zvláště, když píší něco, co není pravda, nebo když jde o věci, které každý slušný, normální člověk pokládá za soukromé. Někdy to nevydýchávám lehce. Mám ale pocit, že novináři ještě hůř vydýchávají, co říkám já o nich. Myslím, že potřebují více tréninku – jako se ho mně dostává od médií. Platí přece, že každý musí snést to, co sám činí jiným.
