Macho politika v zajetí emocí
Premiérova slova o hokejové šatně celkem trefně vystihují atmosféru prezidentské volby ve Španělském sále Pražského hradu. Jakkoli byla veřejná volba nedůstojná, chování politiků se hranicím důstojnosti vzdálilo mnohem více. Zarážející bylo chování prezidenta republiky, který reagoval na projev šéfa zelených Bursíka ťukáním si na čelo, autoritářské představení ministra vnitra Langera (k témuž projevu), za hranou byly již tradičně výstupy poslance Ratha či sprosté komentáře premiéra Topolánka k zastáncům veřejné volby. Sociální demokraté Paroubek a Sobotka předvedli svoji demagogickou rétoriku opírajíce se o důkaz doličný - fotografie zachycující údajné zastrašování poslance Snítilého.
Obecně řečeno, politici – muži byli dočista skoleni emocemi. Pokud by s podobně emocionálními výstupy přišly ženy, jen tak lehce by jim to neprošlo. Byly by mnohými kolegy či médii označeny za hysterické, vnášející do politiky přílišnou emotivnost. To potvrzují i slova místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslavy Němcové: „Vám chlapům se odpustí facky, vám se odpustí sprostá slova, vám se odpustí všechno, a my máme být za dámy.“ Jak tedy praví otřepané klišé, emoce do politiky nepatří nebo alespoň ne ženské emoce!
Na ženy v politice je ve srovnání s jejich mužskými protějšky pohlíženo dvojím metrem. Výzkumné studie potvrzují, že je pro ně mnohem těžší prosadit se v mužském světě. Podle výzkumu, který zmiňuje Nicholas D. Kristof v New York Times, ženy které jsou sebevědomé a „poukazují na své úspěchy“ (jak se jinak doporučuje mužům, jako způsob jak uspět v politice a businessu), jsou veřejností a okolím vnímány negativně, což jim vytváří dilema: pokud budou hodné „panenky“, nikdo si jich nevšimne, ale když půjdou tvrdě za svým, tak budou označené za agresivní bezcitné ženské. Skutečnost, že žen je v politice málo, mnohdy vede k tomu, že ženy samy přebírají chování mužů, protože jinak by mezi mužskou většinou neuspěly. Důkazem je dnes nejvíce diskutovaná žena v politice, kandidátka do Bílého domu Hillary Clinton, jejíž chování je velice maskulinní. Profesorka z Harvard Business School Rosabeth Moss Kanter říká, že Hillary Clinton je pečlivě zkoumána z mnohem více aspektů než její stranický protikandidát Barack Obama a dodává, že se stačí jen podívat na veřejnou debatu týkající se údajných širokých kotníků Hillary Clinton nebo na titulky v médiích k jejímu výstřihu. Už pouze faktor, že kandiduje žena, je předmětem rozsáhlé diskuze.
Ale zpátky k našim zákonodárcům. Při pohledu na českou vysokou politiku se nelze divit, že se do ní ženy příliš nehrnou nebo že při cestě nahoru čelí různým bariérám. Bývalá předsedkyně Senátu PČR Libuše Benešová se domnívá, že je to politické prostředí, které si vytváří zábrany, aby se do něj ženy dostaly a dodává, že „muži to mají velmi snadné je z politiky vytěsňovat.“ Je však v zájmu veřejnosti, aby se ženy politického života účastnily? Samotní občané si to přejí, soudě z průzkumů veřejného mínění. Podle průzkumu CVVM Sociologického ústavu AV ČR z roku 2006 považuje 79 % občanů zapojení žen do veřejných funkcí za užitečné pro společnost. V této souvislosti je u žen političek často zmiňována citlivost a pochopení, sociální cítění, věcnost, pragmatismus. Lze se tedy domnívat, že více žen v politice by pomohlo vylepšit politickou kulturu a chování politické reprezentace? O tom je možné jen spekulovat, nicméně názory občanů by si měly politické strany vzít k srdci při tvorbě strategie pro příští volby.
V současné době lze pouze konstatovat, že vše nasvědčuje tomu, že nás čeká podobný kolotoč při druhé prezidentské volbě. Obviňování pokračuje, politici nejsou schopni řešit situaci konstruktivně a docílit kompromisu, alespoň co se způsobu volby týče. Vypadá to, že v pátek bude ve Španělském sále opět atmosféra hokejové šatny.
Monika Ladmanová & Miloslava Lukášová