Druhý návrh antidiskriminačního zákona prošel předminulý týden Senátem a v současné době čeká na podepsání prezidentem republiky. To je zatím nejúspěšnější putování zákona schvalovacím procesem, které se započalo již v roce 2005.

První návrh zákona předkládala vláda za Jiřího Paroubka v prosinci 2005 a druhý návrh zákona (v mnohem okleštěnější verzi) byl předložen současnou vládou a schválen, po bouřlivé diskuzi a zajímavých peripetiích (například přílepek Ústavně-právního výboru o bezplatné dopravě zákonodárců a o rozmrazení jejich platů), minulý týden Senátem. Co je ale zajímavé na celém procesu, je malá angažovanost naší politické elity ve prospěch antidiskriminačního zákona. Diskuse se často pohybuje ve dvou rovinách: Zákon musíme přijmout, protože to vyplývá z našich závazků vůči EU. Tak například argumentoval tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec při prvním kole schvalování: “Tento zákon se zabývá vlastně implementací mezinárodních závazků České republiky, kterými je Česká republika vázána...“ a podobně argumentoval i současný ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, když zákon předkládal minulý týden do pléna v senátu. Dokonce i ČSSD, která zákon do poslanecké sněmovny předložila poprvé v roce 2005, se k potřebě zákonu moc nevyjadřovala. Mezi tiskovými prohlášeními z té doby (konec roku 2005 a rok 2006) nenajdeme jediné na obhajobu zákona o rovném zacházení. Na webových stránkách najdeme pár článků k tématu (většinou jako kritiku předsedy Paroubka na současnou vládu, ve které upozorňuje na to, že kdyby byla u moci ČSSD, zákon by již byl přijat). Jako jediná obhájkyně se jeví Anna Čurdová, ale i ona konstatuje že „v ČSSD se nevedla nad návrhem zákona věcná diskuze a většina kolegů pro něj hlasovala kvůli nutnosti implementovat evropské normy“. Tím, že zastánci zákona hlavně argumentovali pro přijetí zákona naší povinnosti vůči EU, vyklidili tak prostor pro drakonické projevy politiků, kteří zákon označovali za „brutální zásah do svobody jednotlivců“. Příkladem toho může být doprovodné prohlášení k přijetí zákona, které senátoři na návrh senátora Miroslava Škalouda schválili. V prohlášení se senát „neztotožňuje s charakterem normy, která umělým způsobem zasahuje do přirozeného vývoje společnosti, nerespektuje kulturní odlišnosti členských států [EU] a požadavek rovnosti ve výsledku povyšuje nad princip svobody volby“.

Je neuvěřitelné, jaké emoce tato jinde v Evropě a ve světě přijímána legislativa budí u nás v České republice. Bohužel ani média nezprostředkovávají vždy vyváženou a věcnou debatu. Většina mediálních výstupů se omezuje pouze na popis samotných průtahů okolo schvalování zákona nebo dává prostor kritikům antidiskriminačního zákona. Do očí bijící příklad byl pořad Před půlnocí na ČT 1 ze dne 25.4.08, kdy novinář Petr Žantovský, který se k zákonu vyjadřuje kriticky (viz jeho komentář z 11.4. na Českém rozhlasu) dělal rozhovor s ředitelem Občanského institutu, panem Romanem Jochem. Debata sama o sobě mohla být zajímavá a přínosná, kdyby ji vedl nezaujatý a kritický novinář, což by člověk od veřejnoprávního média mohl očekávat. Bohužel tyto dva předpoklady Petr Žantovský v tomto případě nesplňoval. Během programu jsme se jako diváci dozvěděli, že “princip antidiskriminace je rovnostářské šílenství a zákon přinese vlnu soudních sporů a současně ruší presumpci neviny. Důvodem k nastávajícímu šílenství je posilující levice, která razí egalitářství a rovnostářství a hluboká krize pravice. To vše bude mít za následek plíživou erozi demokracie a ohrožení základních práv a svobod.”

Odkud se bere to úzké chápaní pojmů svoboda a rovnost? Kdy jedno je vnímáno pozitivně (svoboda) a druhé pejorativně (rovnost)? Vždyť v preambuli naší Ústavy stojí, že budeme ... „budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku... jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů”. Jak zaručovat svobodu a současně zajišťovat rovnost, je jedna ze zásadních otázek pro všechny politické liberální teorie/společnosti. Ovšem v jejím moderním pojetí se již nestaví proti sobě a svoboda se nechápe pouze jako (ne)omezování individuálních svobod. Ne každá regulace svobody skutečně omezuje, ne každý zákaz musí být v protikladu se svobodou. Například klasický příklad regulace v dopravě, příkaz jezdit na pravo, nám samotnou svobodu dopravit se do cíle umožňuje. Zákony a společenské normy jsou od toho, aby nás chránily před svévolným chováním jiných. Tento předpoklad stojí na Kantově racionálním etickém systému, založeném na předpokladech lidské svobody a rovnosti a nezávislý na jakékoli nahodilé zkušenosti. Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem (kategorický imperativ). Jinými slovy, nikdo z nás neví kdy se ocitneme v situaci, kdy budeme stát v nerovném postavení (na základě věku, zdravotního stavu atd.) vůči zaměstnavatelovi, úřadu, státu, poskytovateli různých služeb. Mít nastavená jasná pravidla je v zájmu nás všech.

Pokud Kant hájil racionalitu svobody a rovnosti s ní spojené, tvrdili moderni liberální filosofové (např. John Rawls a Ronald Dworkin), že všechny moderní liberální proudy stojí na stejných základních principech a totiž na rovnoprávnosti. Všechny jsou egalitářské. Nemá se tím na mysli rovnostářské přerozdělování příjmů, ale tím že všem je a priori přisouzena stejná svoboda, jsou ve své podstatě rovnostářské. John Rawls nechápal „rovnost šancí“ jen jako formální rovnost před zákonem, nýbrž jako záruku toho, že lidé se stejným nadáním či předpoklady také skutečně dostanou stejné příležitosti ke vzdělání a vzestupu, a to nezávisle na svém výchozím společenském postavení.

Bohužel, český stát tuto rovnost šancí zatím nezajištuje: Jak shledal Evropský soud pro lidská práva v kauze D.H. a další vs. Česká republika, dopustila se Česká republika porušování základních lidských práv, tím že nezaručuje právo na vzdělání pro všechny: V některých místech v Čechách jsou romské děti vystaveny 27 krát vyšší pravděpodobnosti že budou poslány do zvláštní školy, než neromské děti. Žalobci tvrdí, že tato skutečnost naplňuje skutkové znaky rasové segregace.

Naši zákonodárci jakoby popírali existenci diskriminace a přisuzovali individuální svobodě hodnoty, které sama o sobě nemá. Například podle Ronalda Dworkina: svoboda musí nést sebou i jisté hodnoty rovnosti, protože není možné svoji svobodu praktikovat bez notné dávky zdrojů (které nechápe jen jako ekonomické, ale například jako možnost účasti v demokratickém procesu, přístupu k informacím, ke vzdělání atd.). Bohužel všichni občané plně svojí svobodu praktikovat nemůžou: Z monitorovací zprávy Asociace občanských poraden (Monitoring diskriminace v občanských poradnách 2007) vyplývá, že v období od února do srpna 2007 vyhodnotili 129 dotazů jako diskriminující problematiku a nejpočetněji jsou zastoupeny dotazy v pracovně právní oblasti a nejohroženější skupinou jsou, dle analýzy, Romové. Ve zprávě se dále konstatuje, že je problematické diskriminaci prokázat a pokud by se chtěli klienti/klientky poraden obrátit na soud, museli by důkazy před soudním řízením obstarat, což není vždy možné.

Můžeme mít uzákoněnou nejrozsáhlejší antidiskriminační legislativu na světě, pokud ale naši zákonodárci a potažmo soudci a veřejnost, nevěří v její smysl, nebude k ničemu a hlavně nebude užitečná obětem diskriminace. Mezi oblasti, kde je právo na rovné zacházení zakotveno již dnes, se řadí například oblast zaměstnanosti včetně pracovně právních vztahů (zákon o zaměstnanosti, zákoník práce). Pozitivní přijetím antidiskriminačního zákona je, že sjednotí definice diskriminace, které jsou dnes rozesety po mnoha českých zákonech. Navíc, obávat se vlny soudních sporu nemusíme: Oběti diskriminace nadále budou muset vyhledávat placenou právní pomoc, platit soudní poplatky, vydržet dlouhé soudní lhůty, obstarávat důkazy (důkazní břemeno je rozloženo na obě strany) a hlavně si v první řadě uvědomit, že jsou diskriminaci vůbec vystaveni. Podle četnosti soudních kauz v oblasi diskriminace a soudě dle jejich (ne)úspěšnosti, stojí zatím větší šance na straně diskriminujících. O rovnosti šancí se nám zatím může jenom zdá.

Tereza Wennerholm Čáslavská & Monika Ladmanová