Po Aktobe směřujeme na severovýchod. Původně jsme sice chtěli jet jihem přes Aral, ale místní znalci nám doporučili trasu přes Astanu, mají tam být lepší cesty. Dáme tedy na jejich rady,alespoň se podiváme do hlavního města, pár set kilometrů navíc nás přece nezabije.
V pátek 8. července přejíždíme hranice do Kazachstánu, moc aut zde nečeká. Zastavíme u závory, což je až za stopkou. Z celnice vyběhne oficírka a přísně nás odhání o dva metry nazpět. Očekáváme důkladnou prohlídku, ale Rusové jsou tentokrát v klidu a bez zdlouhavých kontrol nás pouštějí dále. Tak to však není na kazašské straně , kde sice uniformovaní hošani vypadají mile, ale nechají nás vyskládat celé auto.
Z Ostravy jsme vyjížděli za vydatného deště s tím, že jídlo nakoupíme v Polsku, kde by mělo být levnější. Ne, že by jsme se vyžívali v instantní a trvanlivé stravě, ale v Kyrgyzstánu to prý nemají a na hory na tři týdny je jí třeba. Poprvé jsme se ztratili před Bialsko Biale, po čase jsme však nalezli obchod a nakoupili kopec instantních borščů a žurků, trvanlivé salámy v Polsku asi nevedou. Pršelo stále, aspoň máme čisté auto. Na hranicích jsme využili fronty pro občany Evropské unie, a tak jsme předběhli mnoho Ukrajinců, kteří nás předjížděli celou cestu na hranice.
Všechna víza už jsou pohromadě, dvacet let starý žigulík seštelován, sponzory oblepen, prudkým deštěm vyleštěn. My tři studenti - Ostrava, Vsetín, Ostrava - neboli Ondřej Bednář, Štěpán Maliňák, Pavel Michalec - jsme odstartovali v neděli v poledne z Ostravy směr východ. Na náměstí Slovenského národního povstání jsme rozjeli svou pouť do Pamíru. Během třech měsíců chceme projet bývalý Sovětský svaz a vystoupat na sedmitisícový Pik Lenina...