Je obecně známo, že tak dobře, jako se máme my Evropané, se má na světě jen malý zlomek lidí. Moc rádi bychom dohnali ty oblasti, kde si lidé žijí ještě mnohem lépe než my. Po čem se to ale ve skutečnosti honíme? Jak to vlastně v těch nejvyspělejších státech světa vypadá? Svět se zbláznil, držte se!

O práci v ropném průmyslu v Kanadě jsem slyšel jen v samých superlativech, proto mi to nedalo a dlouho jsem se snažil takovou sehnat. Byl jsem ochotný dělat cokoliv, vychvaloval jsem se ve vyšperkovaných životopisech, posílal jsem maily, volal a vyptával se, ale nikdo se mnou nekomunikoval. Můj neúspěch prolomila až přímluva mého kamaráda, který mě dostal do geodetické firmy podílející se na výstavbě ropné rafinerie v severní Albertě.

Telefonický přijímací pohovor se šéfem trval jen pár vteřin: „Od kdy můžeš nastoupit? …Tak domluveno, zbytek ti pošleme mailem.“

Rázem jsem pochopil, že dobrou práci si Kanaďané chrání především pro sebe, a nejschůdnější cesta jak jí získat, je přes nějakou známost.

Tak jsem se tedy stal asistentem geodeta. Pracovníkem, který nemusí mít znalosti ani zodpovědnost, pracovníkem, jehož náplní je držet měřící lať a dělat svému geodetovi řidiče. Je to pozice, která je v hierarchii na stavbě snad na posledním místě, je nejméně placená a může jí dělat s odpuštěním každý blb. I na této nejnižší pozici ale vydělávám 4800 kanadských dolarů čistého měsíčně.

Pracuji vždy 14 dní v kuse a mezitím mám týden volna. Do práce létám letadlem ze svého domovského Vancouveru vzdáleného 1600 km. Letenky, stejně jako ubytování a stravování mi platí zaměstnavatel, takže v práci neutratím ani cent.

Sever Kanady je na nerostné suroviny velmi bohatý, takřka kdekoliv zde hrábnou do země, najdou nejen ropu, ale i plyn, zlato, stříbro a mnoho dalších drahocenností. Oblast, kde pracuji já, leží zhruba stejně severně jako Irsko. Zimy jsou tu však tuhé a teploty se pohybují až okolo -50°C. Není proto divu, že jde o kraj lidmi téměř neobydlený.

Ostrůvkem civilizace v této pustině je městečko Fort McMurray v severovýchodním rohu Alberty. Městečko je v poslední době jedním z nejvýznamnějších světových středisek těžby ropy a zdá se, že samo si na to teprve zvyká. Malinké letiště o jedné hale, ze které se dveřmi vchází rovnou na ranvej, praská ve švech. Přistává zde jedno letadlo za druhým, a hala se hemží dělníky, tzv. „rednecks“, ze všech koutů Kanady. U letiště je rozlehlé parkoviště tisíců velkých špinavých pick-upů, kterými se pak všichni rozjíždějí do všech stran na své projekty.

Pracuji na výstavbě rafinerie na těžbu a vymývání ropného písku. Pozemky s nalezišti a celý projekt patří korejské vládě. Kontraktorem je rovněž korejská společnost a teprve až poté se účastní Kanaďané v podobě mnoha malých subkontraktorů, z nichž jedním je i naše firma.
Podmínky, ve kterých pracuji, jsou i pro zhýčkaného Evropana naprosto ohromující. Než jsem si zvykl na to, jak to tu chodí, častokrát se mě zmocňoval silný pocit šílenství. Je to totiž naprostá flákárna. Mou hlavní pracovní náplní je buď blbnout s autem ve sněhu, nebo v něm podřimovat, popíjet teplý čaj a poslouchat hudbu z předplaceného satelitního rádia. Od toho mne však neustále ruší různé přestávky, svačiny a porady, na které musím dojíždět do kanceláře. Jen velice těžko se mi tak hledá čas, kdy můžu být venku a aspoň chvilku s kolegou provádět geodetická měření. Pokud se mi podaří z těch 11,5 placených hodin, skutečně odpracovat alespoň 5, považuji den za mimořádně úspěšný.

Moji šéfové, místo toho aby nám zadávali práci, tráví v kanceláři většinu času přehráváním videí z internetu a hraním her v mobilu. Večer se mne s vážným výrazem ve tváři zeptají, jestli jsem se dnes v během směny v pick-upu dobře vyspal.

Majitel naší firmy dostává od Korejců zaplaceno „za lidi“ a ne za vykonanou práci. Čím více lidí tedy má, tím větší je jeho zisk. Naše firma o deseti lidech mu vynese i několik tisíc dolarů denně. Nedělá mu pak problém platit nám zaměstnancům letecké cesty domů, to ani do 6000 km vzdáleného New Foundlandu.

Podobné pracovní nasazení mají i ostatní subkontraktoři. Velice jsme se s kolegou nasmáli, když jsme celé dny pozorovali buldozer, jenž jelikož neměl co dělat, jezdil bez cíle od rána do večera jen v před a vzad. Pokud je na druhé straně stavby potřeba například vypnout generátor, probíhá to tak, že do pick-upu nasednou čtyři dělníci a jedou ho vypnout spolu. Patnáctiminutová pauza je v praxi dlouhá 45 minut a půlhodina na oběd trvá zpravidla přes hodinu.

O produktivitu se nikdo nezajímá a to, že máme na stavbě dvakrát více lidí, než práce tu očividně nikoho nepálí. Tlak na nás není ani shora. Všichni tu mají tak astronomické výdělky, že nemusí celý život peníze vůbec řešit a logicky je tak netíží ani potřeba nějakých úsporných opatření. Všem je dobře a navzájem si to přejí.

Neplýtvá se však jen lidským časem, ale také materiálem. Symbolem je pro mne velký terénní truck, bez kterého se žádný pořádný dělník na stavbě neobejde. Na pohyb po špinavém staveništi rychlostí chůze se dle kanadského mínění nejlépe hodí pick-up s osmiválcovým motorem o obsahu minimálně 6 litrů. Samozřejmostí je luxusní výbava vč. parkovacích kamer, kvalitního autorádia a někdy i kožených potahů. Zkrátka ideální vozidlo na zablácenou stavbu.

Zásadou je nechat motor celé dny běžet na volnoběh a vypínat ho pouze na noc. Jelikož pěšky tu krok udělá sotvakdo, jsou na naší stavbě o rozloze 600x500 metrů takových aut desítky. Každé z nich při tomto provozu spálí okolo 25 litrů benzínu denně.

Přestože na stavbu je přiveden elektrický proud, všechny elektrické stroje jedou na dieselagregáty. Když večer odcházíme z kanceláří, nikoho by samozřejmě nenapadlo na noc zhasnout.

Naše ubytování stojí zaměstnavatele přes 200 dolarů na osobu za každý den. Všechen personál včetně uklízeček záchodků lítá do práce letadlem. Pro představu jen cesta do práce a zpět stojí mého šéfa 900 dolarů. (1 CAD = 19,5 Kč)

Není se potom čemu divit, že náš projekt, který vč. kancelářských pozic zaměstnává 250 lidí, stojí denně 345 000 Kanadských dolarů. Přitom mým hrubým výpočtem jsem se došel k závěru, že evropským stylem, bychom ten samý projekt srazili i na polovinu výdajů.

Jestli se dostává ropa ze země takhle megalomansky všude na světě, chápu naprosto, proč u nás pak šplhají ceny benzínu tak vysoko.

Stejně to pak zřejmě chodí po celé Kanadě. Mám spoustu známých pracujících na podobných stavbách a jejich zkušenosti s tímto nehorázným plýtváním jsou naprosto shodné. Mému kamarádovi geodetovi v sousední provincii Saskatchewan, už se například několikrát stalo, že si během směny přeležel ruku.

A jak to máme s ubytováním? Nedaleko malé původní indiánské osady Conklin, sestávající převážně z maringotek a obytných buněk, se nachází naše ubytovací zařízení zvané „Camp“. Jedná se o ohromný komplex sestavený rovněž z velikých obytných buněk dovezených sem po silnici. Má zde bydlet až 5 tisíc pracovníků z mnoha různých projektů v okolí. Jedná se tedy o dost slušnou vesnici. Každý máme svůj vlastní pokoj, sice malý ale komfortně zařízený. Plochá televize, moderní nábytek, internet. Vše nové a perfektně čisté. Ubytování je srovnatelné se slušným tříhvězdičkovým hotelem, pokojská služba nám denně stele, uklízí a mění ručníky. Denně dostávám pět čistých ručníků, a i když se snažím sebevíc, nikdy se mi všechny nepodařilo použít.

Ve velkém stylu probíhá i stravování, které je založeno na bázi „sněz, co sníš“: steaky, grilovaná žebra, losos, mušle, hranolky, pizza, slanina, palačinky, saláty, olivy, zmrzlina, dezerty, džusy, PepsiCola a prostě všechno na co si člověk vzpomene.

Připadám si někdy jako v nějaké začarované pohádce. Každý okolo mne nabírá na tácek všechno, co jen vidí a láduje do sebe rukama páté přes deváté. Zpravidla si ale od každého pokrmu vezme jen to nejlepší sousto a většina toho pak z tácku putuje rovnou do koše. Například vajíčka na tvrdo mí kolegové jedí tak, že z každého vyjí jen žloutek a bílek vyhazují. Aby se jich tímto stylem najedli, spořádají jich takto třeba dvanáct najednou.

Jako správně odchovaný Evropan jsem chtěl ostatním vysvětlit význam ekonomických úspor a „zeleného“ chování. Naštěstí jsem toho však včas zanechal. Můj kolega z firmy, ekologicky smýšlející Kanaďan, začal totiž během obědové pauzy vypínat motor. Také začal demonstrativně šetřit jednorázovými kelímky na pití a plastovými příbory. Brzy se stal terčem posměchu a zakrátko na to byl vyhozen, jelikož prý nezapadal do týmu.

Na druhé straně světa se mezitím v úmorných podmínkách pachtí vychrtlí dělníci, aby si svou celodenní dřinou vydělali jeden dolar. Běhá mi mráz po zádech při úvahách, kolik lidí by vyžilo z těch milionů dolarů, které jsou zde denně „vyhazovány z okna“. Můj hrubý odhad je, že by to mohlo vyřešit všechny sociální problémy světa a v Africe by už nezbylo jediné nenajezené dítě.

Alberta, what's on your mind?