Projev u příležitosti pietního aktu v Letech u Písku na památku romských obětí holokaustu v místě bývalého koncentračního tábora, 13.5.2011.

Každý pietní akt je už z podstaty věci smutný. Platí to i o pietních aktech tady v Letech u Písku. A to nejen proto, kolik lidí na tomto místě trpělo a zahynulo. Ale i z toho důvodu, že velká část české společnosti si buď nechce, nebo neumí připustit svůj podíl historické viny na osudu Romů (připomínám, že dozorci – a dozorci někdy velmi brutální - se rekrutovali z řad protektorátních četníků, tedy Čechů). Narozdíl od Poláků, kteří dnes otevřeně diskutují o vině svých předků na osudu polských Židů za Druhé světové války, my něčeho podobného ve vztahů k našim Romům nejsme schopni.

Říkám tomu zbabělost. Ano, jsme zbabělí. A důvod této zbabělosti je dvojí. Jeden je dlouhodobý, druhý eskaloval až teď, v posledních měsících.

Ten dlouhodobý důvod naší zbabělosti pramení z faktu, že při posuzování historických událostí šedesát let starých nejsme schopni odmyslet si od protektorátních Letů současné komplikované soužití Čechů a Romů. A ono komplikované je a nikdo soudný netvrdí opak. Neřeším teď, kdo nese jaký podíl viny, na to jsou jistě různé názory a je legitimní o nich diskutovat. Jen konstatuji fakt, že majoritní česká společnost není schopna podívat se na utrpení Romů v Letech u Písku objektivně. Nahlížíme na smrt v protektorátním koncentráku optikou dnešních sousedských sporů. A to prostě není spravedlivé a není to důstojné.

Naše společnost je dost bohatá na to, aby mohla dovolit důstojné uctění památky těch, kdo zde byli trýzněni a kdo zde zahynuli. To znamená bez opodál stojícího vepřína, který je urážkou všech mrtvých i živých, kteří tuto vzpomínku mají v paměti. Toto je vzkaz pro přítomné členy vlády České republiky.

Druhý důvod, který jsem zmínil, spočívá v chování politických elit. Nejsem jistě sám, kdo si na naší politické scéně všímá neblahého posunu k rasismem načichlému populismu. Začalo to Čunkem, Řápkovou a Janáčkovou. To byli obyčejní komunální populisté, kteří se díky nadbíhání nejprimitivnějším davovým instinktům (a podle dobře podložených novinových článků i díky schopnostem šikovně se obohatit při správě veřejného majetku) vyšvihli do celostátní politiky. Svými názory zamořili celou politickou scénu a od té doby se s otevřenými projevy rasismu a xenofobie setkáme ve všech – opakuji ve všech – současných parlamentních stran. Samozřejmě se jedná o názory jednotlivců, mnohdy spíše skrývané. Ale proto nejsou méně nebezpečné.

Nesvatá trojice Čunek, Řápková, Janáčková byla vlastně jakousi rafinovanou náhradou za Miroslava Sládka. Jejich xenofobní populismus dopadl na úrodnou půdu i proto, že v parlamentu nebyl dlouho nikdo, kdo by latentní rasistické a xenofobní stereotypy ventiloval. Tyto stereotypy odpočívají v mysli celé řady politiků a občanů, většina z nich za to ani nemůže, mnozí z nich si to ani neuvědomují. Je to teď z mé strany spíš pokus o jakousi amatérskou diagnózu než obvinění. Ale tím, že se objevili Řápková a spol., se to skryté zlo v lidech začíná probouzet.

A situace se nelepší, naopak. Žijeme v zemi, kde hlava státu svou autoritou zaštiťuje a do vysokých a vlivných veřejných funkcí prosazuje potrhlé nacionalisty s xenofobními sklony, rádobyvědecké neofašisty z Akce D.O.S.T. Tento trend, tato bátorizace české politiky, padá bohužel na vrub prezidenta Klause. Nechci Václava Klause srovnávat s úrovní Čunka nebo Řápkové, populistou je však neméně zručným, ba ještě zručnějším. Ty největší špinavosti za něj totiž říkají jeho nohsledi. On sám stojí jakoby nad věcí, s moudrým výrazem tatíčka národa na své laskavé tváři.

Aby bylo jasno: prezident Klaus rozhodně není rasista a xenofob. Svou autoritou však rasistické tendence kryje a umožňuje jim plíživý vstup do veřejného života. Proto tvrdím, že největší nebezpečí našim menšinám nehrozí od skinheadů, ale od zdánlivě neškodně vypadajících mužů důstojného věku, kteří s takovým zápalem hovoří o národu, národním státu a údajných multikulturních socialistech v Bruselu. Někteří z nich se možná objevují na romských plesech nebo podobných akcích a nechávají se tam fotografovat, aby ukázali svou toleranci. Nenechme se tím ale zmást. Právě oni svou veřejnou činností přispívají ke smutné skutečnosti, že velká část české společnosti nepovažuje 13. květen a koncentrační tábor v Letech za nic, co by si měla jakýmkoliv způsobem připomínat.

A je si co připomínat. Smutnou minulost i smutnou přítomnost. Ani čtyři roky poté, co byla ČR odsouzena štrasburským soudem pro lidská práva za segregaci romských dětí, nemají tyto děti rovný a spravedlivý přístup ke vzdělání a k šancím v životě.

Může mít utrpení, které si zde připomínáme, vůbec nějaký smysl? Může, pokud nám vzpomínka na něj pomůže učinit naši současnost lepší a spravedlivější pro všechny, bezohledu na to, kým jsme se narodili.

Děkuji všem, kdo tuto vzpomínku udržují živou.

Ondřej Liška