Miloš Zeman se pustil do prošetření solárního boomu. Bohužel nezačal příliš dobře: hodil všechny provozovatele čistých solárních zdrojů do jednoho pytle. Veřejnou kontrolou by však měly projít zejména spekulativní nákupy v ČEZ. Vláda Petra Nečase se totiž dosud podobnému kroku brání. Logicky, jela v tom právě jeho strana.

ČEZ solárním baronem

Během vlády Petra Nečase a pod dohledem Martina Římana v dozorčí radě ČEZ narostl výkon solárních parků polostátní energetické společnosti na téměř 130 megawattů. Podle slov samotného Martina Shenara z pověstné společnosti Amun.Re, která velkou část solárních parků ČEZ prodala, nakupoval ČEZ tyto elektrárny v průměru o více než třetinu dráže, než byla tehdy běžná cena na trhu. Na účty spekulantů v daňových rájích tak odteklo několik miliard. Dnes za předražené fotovoltaické elektrárny vlastněné ČEZ platí spotřebitelé elektřiny ročně okolo dvou miliard korun.
Zástupci státu v dozorčí radě ČEZ ani jednou nezapochybovali, očividně jejich jednání nasvědčuje zanedbání povinností při zastupování státu v polostátní energetické společnosti. Lidé mohou jen doufat, že státní zástupkyně Bradáčová odolá a domluví se novým vedením protikorupční policie na důkladném prošetření jednotlivých kauz.

Zneužití dobré myšlenky podpory obnovitelných zdrojů je totiž o to více alarmují, že vláda plánuje zavést obdobné dotace pro další obří projekt ČEZ: rozšíření Temelína o další reaktory. Pokud by Česko použilo podobný systém, jaký se debatuje ve Velké Británii, pak zaplatí spotřebitelé elektřiny ČEZu v garantovaných cenách během 40let podpory neuvěřitelných 1 500 až 2000 miliard korun.

Nejen fotovoltaika

Právě energetika v rukou ČEZ je dobrým příkladem, jak by neměly fungovat investice společnosti v rukou státu. Národní energetický klenot je vlastně z kočičího zlata. Jméno poškozují nejen nákupy předražených solárních elektráren v pozadí s několika politiky z ODS, ale také výstavba meziskladu vyhořelého jaderného paliva v Temelíně za cenu násobně vyšší než lze podobný projekt pořídit v Německu - kde navíc opět narazíme na bývalé členy ODS, nebo nevýhodné investice na Balkáně. To vše se děje pod dohledem evidentně slepé dozorčí rady a bez možnosti kontroly NKÚ.

Pokud není stát schopen pohlídat obchody ve strategické energetické společnosti, nemůže to čekat ani u dalších stavebních nebo dopravních firem. Bez tohoto kroku zůstane naše společnost dlouhodobě paralyzovaná a ze současného propletence na bázi spřátelených vztahů, protislužeb, či vzájemného krytí budou těžit jen skupinka vyvolených.

Posílená role hlídačů

Česká republika na žebříčku míry korupce sousedí vedle států jako Namibie nebo Saúdská Arábie, daleko pod státy EU a vyspělého světa. Proto by úprava pravidel řízení strategických podniků se státní účastí měla být prvním přirozeným krokem, který ozdraví ekonomiku i energetiku.

Dosud však zákon nedovoluje NKÚ kontrovat obchodních společností s majetkovou účastí státu. Přitom i akciové společnosti se státním podílem také de facto hospodaří s veřejnými prostředky. Rozšíření kompetencí českého kontrolního úřadu se může opřít i o zkušenosti sousedních států. Německý nebo rakouský úřad může kontrolovat podniky, v nichž je účast státu vyšší než 50 procent. V Polsku a na Slovensku může kontrolní instituce dohlížet na podniky s libovolně velkou veřejnou majetkovou účastí. Neexistuje jediný důvod, proč by to nemělo jít také v Česku.

(Text je nezkrácenou verzí komentáře pro Hospodářské noviny)