Václav Klaus ve středu obdržel Trumanovu-Reagonovu medaili svobody. Během svého projevu stihl Klaus urazit jak bojovníky za svobodu, tak další laureáty této ceny z postkomunistických zemí: Lecha Walesu, Jana Pavla II. nebo Miladu Horákovou.

Podle Klause se „musíme utkávat s komunismem v jeho nových převlecích.“ Mezi tyto převleky označil agresivní human-rightismus, který se dle něj stal nástrojem potlačování tradičních občanských práv, morální relativismus a moderní environmentalismus.

Šedá normalizační myš Václav Klaus by zůstal dál neviditelným úředníčkem v Prognostickém ústavu a nikdy by Trumanovu-Reagonovu medaili neobdržel, kdyby mu právě odvážní lidé, schopní se postavit tehdejšímu režimu, nevybojovali svobodu. Bez odvahy „agresivních human-rightistů“, mezi které by jistě dnes řadil také Lecha Walesu nebo Václava Havla, by Klaus dál zůstal prognostikem, který na rozdíl od svých kolegů nenašel ani odvahu podepsat petici Několik vět.

Bývalý prezident očividně odchod z vrcholné politiky nezvládl. V české společenské i politické debatě však principy klausismu, pokřivené verze (neo)liberalismu, zapustily pevné kořeny. Je možné je vysledovat v diskusích o regulaci hazardu a kouření v hospodách i v debatách o energetice a Evropské unii. Je zajímavé, že klausismus v drtivé většině těchto debat stojí vždy a priori proti: proti veřejnému zájmu, proti právům a svobodám občanů.

Klaus v minulosti kritizoval úsilí o prosazení práva na autonomní Tibet před komunistickou Čínou. Jeho žáci jako bývalý premiér Petr Nečas horovali proti „dalajlamismu“ a „pussyriotismu“, které prý brání českému exportu do Ruska. Dnes mluví Klaus o potlačování občanských práv jako člověk, který letos osvobodil tuneláře a kvůli kterému obyčejní lidé ztratili právo na obranu. Lze něco vnímat za větší morální relativismus?

Právě absolutní morální relativismus Klausovy éry se stal základem současného politického marasmu, se kterým se dnes potýkáme. Klaus si vždycky pletl liberalismus a otázku svobody s libovůlí, právem džungle. Tato doktrína samozřejmě vyhovovala různým kmotrům a mafiánům, kteří postupně opanovali českou politiku.

Bez pravidel se svoboda mění v pustinu. Právě pustotu a absenci pravidel má klausismus a komunismus společnou. Nepřítomnost vymahatelných pravidel svobodu a demokracii popírá. Koneckonců i Charta 77 svůj manifest postavila na výzvě komunistickému režimu, aby uplatňoval své platné právo.

Mimochodem, čím jiným si vysvětlit Klausovu lásku k autoritářským režimům, kterou sdílí spolu s Vladimirem Putinem nebo prezidentem Milošem Zemanem?

Utkávat se s ideologiemi jako je komunismus, před kterým varuje Klaus, nebo fašismus, které v dějinách nabraly formu násilí a nenávisti, je úkolem každého demokrata. Stejně tak je ale potřeba odmítnout klausismus (dnes doplněný zemanismem) jako ideologii libovůle, která svobodu ohrožuje podobným způsobem, ne-li více.