Kdo se bojí, nesmí do Evropy
V pátek třináctého pozastavili Irové proces evropské integrace zahrnující téměř půl miliardy Evropanů, když jich necelý milion vyřkl NE Lisabonské smlouvě. Ponechme nyní stranou, zda Irové, kteří odpověděli v referendu záporně, hlasovali o stavu irské ekonomiky, o spokojenosti s vládnoucí koalicí, o polských instalatérech, o smyšlených strašácích šířených ideologickými odpůrci evropské integrace, nebo o skutečném textu rozsáhlé, komplexní a obtížně srozumitelné reformní smlouvy. Zajímavé jsou prvotní reakce z tábora nejhlasitějších kritiků Evropské unie.
Nedlouho poté, co byla světová veřejnost poučena, že globální oteplování neexistuje a že živočišných druhů na planetě přibývá, se Evropané z úst předního českého politika dozvídají, že evropanství je jako esperanto – umělé a mrtvé.
Lisabonská smlouva možná není dokonalý a pro obyčejného člověka přehledný a srozumitelný text, ale zcela určitě nedává vzniknout evropskému superstátu, ve kterém by se to nejkrásnější z češství rozplynulo jako kostka cukru v kávě, aby následně náš národ strádal pod jhem bruselských diktátorů. Smlouva naopak demokratičnost, transparentnost a efektivitu EU posiluje. Je však jasné, že pro mnohé lidi je to jen slovo proti slovu a věnovat čas na pročtení smlouvy samotné se z celkem pochopitelných důvodů nikomu dvakrát nechce. Pak často nezbývá, než se přiklonit k jednomu či druhému politikovi na základě emotivního postoje kupříkladu k myšlence evropanství jako takovému.
Čeho se ale lidé brojící proti evropské integraci tolik bojí? Copak si myslí, že člověk není schopen žít s mnoha identitami najednou? Že nemůže být Čechem a současně Evropanem? Bojí se snad ztráty suverenity v době, kdy se globální problémy (od mezinárodního zločinu po změnu klimatu) neptají, kde jsou hranice jednotlivých států? Bojí se, že naši zemi bude virtuálně okupovat armáda bruselských úředníků, i když jsou to ve skutečnosti členské státy, kdo třímá otěže evropské integrace pevně v rukou, a to i po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost? Skutečně si myslí, že přeměna EU na jakési společenství volného obchodu a nacionalistická rétorika je v zájmu Evropanů 21. století? Zapomínají na důvody vzniku Evropského společenství, na myšlenku politické integrace skrze integraci ekonomickou, na hrůzy evropských válek? Zpochybňují roli evropské integrace v utužení nebývale dlouhé doby míru a prosperity na území členských států? Zapomínají snad na osud Evropského společenství volného obchodu?
Výsledek irského referenda, jeho nízká účast a některé aspekty jeho kampaně nutí k zamyšlení, zda by nebylo slušivé nabídnout Evropanům jednoduchý a snadno pochopitelný dokument v celoevropském referendu konaném v jediný den. Takový dokument by nemusel vést k federalizaci EU. Vždyť tzv. Euroústava, byť nešťastně pojmenovaná, by k žádné federalizaci také nespěla.
Každopádně je ale pro EU důležité, aby byla schopna efektivně fungovat i po rozšíření na 27 a více států a současně dokázala posílit svůj demokratický charakter. Lisabonská smlouva to umožňuje. Dětinské plesání nad její údajnou smrtí je bez předložení alternativního plánu projevem politického negativismu. Nebo onou alternativou má být rozdrobení světově unikátního mírového projektu na další zónu volného obchodu? Jestliže ano, pak se z Evropanů to esperanto skutečně stát může.
Nedlouho poté, co byla světová veřejnost poučena, že globální oteplování neexistuje a že živočišných druhů na planetě přibývá, se Evropané z úst předního českého politika dozvídají, že evropanství je jako esperanto – umělé a mrtvé.
Lisabonská smlouva možná není dokonalý a pro obyčejného člověka přehledný a srozumitelný text, ale zcela určitě nedává vzniknout evropskému superstátu, ve kterém by se to nejkrásnější z češství rozplynulo jako kostka cukru v kávě, aby následně náš národ strádal pod jhem bruselských diktátorů. Smlouva naopak demokratičnost, transparentnost a efektivitu EU posiluje. Je však jasné, že pro mnohé lidi je to jen slovo proti slovu a věnovat čas na pročtení smlouvy samotné se z celkem pochopitelných důvodů nikomu dvakrát nechce. Pak často nezbývá, než se přiklonit k jednomu či druhému politikovi na základě emotivního postoje kupříkladu k myšlence evropanství jako takovému.
Čeho se ale lidé brojící proti evropské integraci tolik bojí? Copak si myslí, že člověk není schopen žít s mnoha identitami najednou? Že nemůže být Čechem a současně Evropanem? Bojí se snad ztráty suverenity v době, kdy se globální problémy (od mezinárodního zločinu po změnu klimatu) neptají, kde jsou hranice jednotlivých států? Bojí se, že naši zemi bude virtuálně okupovat armáda bruselských úředníků, i když jsou to ve skutečnosti členské státy, kdo třímá otěže evropské integrace pevně v rukou, a to i po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost? Skutečně si myslí, že přeměna EU na jakési společenství volného obchodu a nacionalistická rétorika je v zájmu Evropanů 21. století? Zapomínají na důvody vzniku Evropského společenství, na myšlenku politické integrace skrze integraci ekonomickou, na hrůzy evropských válek? Zpochybňují roli evropské integrace v utužení nebývale dlouhé doby míru a prosperity na území členských států? Zapomínají snad na osud Evropského společenství volného obchodu?
Výsledek irského referenda, jeho nízká účast a některé aspekty jeho kampaně nutí k zamyšlení, zda by nebylo slušivé nabídnout Evropanům jednoduchý a snadno pochopitelný dokument v celoevropském referendu konaném v jediný den. Takový dokument by nemusel vést k federalizaci EU. Vždyť tzv. Euroústava, byť nešťastně pojmenovaná, by k žádné federalizaci také nespěla.
Každopádně je ale pro EU důležité, aby byla schopna efektivně fungovat i po rozšíření na 27 a více států a současně dokázala posílit svůj demokratický charakter. Lisabonská smlouva to umožňuje. Dětinské plesání nad její údajnou smrtí je bez předložení alternativního plánu projevem politického negativismu. Nebo onou alternativou má být rozdrobení světově unikátního mírového projektu na další zónu volného obchodu? Jestliže ano, pak se z Evropanů to esperanto skutečně stát může.