Ruská Evropa, nebo evropské Rusko?
V pátek 4. července odstartovalo první z dlouhé řady jednání mezi Evropskou unií a Ruskem o nové partnerské smlouvě, která položí právní rámec pro vztah mezi oběma stranami na dlouhá léta do budoucnosti. Předchozí partnerská dohoda byla sjednána v polovině 90. let a vypršela před více než rokem. Přes rok trvající jednání o nové smlouvě otevřela zásadní otázku: sdílí vůbec Evropská unie s Ruskem nějaké společné hodnoty, na nichž lze vybudovat skutečné partnerství?
Je všeobecně známo, že Rusko poslední roky nabírá druhý dech a vystupuje stále sebevědoměji. Vysoké příjmy z exportu ropy a zemního plynu a konsolidace vnitropolitické scény umožňují Rusku klást větší důraz na uplatňování jeho národních zájmů na poli mezinárodních vztahů. Zdánlivá nově nalezená kvazi-imperiální síla je také pozitivně hodnocena většinou ruských občanů, jejichž hrdost a patriotismus byly značně otřeseny post-sovětským vývojem země. Využívání ekonomických vztahů k politickým účelům (náhlé zdražování nebo přiškrcování ruských dodávek ropy či zemního plynu okolním zemím) vyděsilo EU natolik, že společná energetická politika začala být opět jednou z unijních priorit.
Jak silná je ale země, jejíž zdravotnický sektor se co do kvality řadí na 130. místo v tabulce států světa (až za Bolívii a Guayanu), jejíž index korupce ji řadí na 143. místo a jejíž mužská populace se v průměru dožívá 59 let (což je srovnatelné s rozvojovými africkými zeměmi)? Jak silná je země, jejíž bohatství plyne z podstatné části ze zdrojů náchylných k prudkým cenovým výkyvům, jejíž dopravní infrastruktura je na tragické úrovni a jejíž společnost je systematicky obírána o demokratické prvky? Není strach EU ze závislosti na ruských zdrojích energie přehnaný, když podstatná část ruských zahraničních deviz, které zemi drží na nohou, plyne právě od unijních odběratelů?
Evropská unie se střetává s Ruskem geopoliticky a ideologicky. Geopoliticky se tak děje v oblasti Ruskem nazývané „blízké zahraničí“, jež ale současně z větší části spadá do unijní politiky sousedství. Do těchto zemí se EU snaží vyvážet své normy a pravidla, které se dotýkají téměř všeho, od fungování trhu až po lidská práva, a také principy tzv. dobrého vládnutí. Tuto snahu o evropeizaci svého sousedství vnímá Rusko s nelibostí. Pokusy EU řešit zamrzlé konflikty v tomto sousedském pásu naráží na snahu Ruska zachovat status quo, který je pro Moskvu výhodnější. Ideologický střet se pak manifestuje neochotou Ruska diskutovat o dodržování lidských práv a ražením neologismů typu „řízená demokracie“.
Rusko své představy o uspořádání Evropy naplňuje politikou vrážení klínů mezi členské státy EU a řinčením zbraní v reakci na jakékoli události, které vnímá byť jen jako symbolické ohrožení svého mocenského postavení. Relativní úspěšnost ruské strategie je ale dána krátkozrakou politikou členských států EU, které s Ruskem vesele uzavírají bilaterální smlouvy na úkor unijní jednoty. Mnohdy také přivírají oči nad porušováním lidských práv a stavem demokracie v Rusku, což tolik proklamovaným evropským hodnotám nepřidává na důvěryhodnosti..
EU s ruskou administrativou v současné době nesdílí společné hodnoty, na nichž by se dalo vystavět dlouhodobé partnerství. Existují pouze určité společné zájmy, které obě strany nutí k přehnanému pragmatismu. Rusko se však může paradoxně stát motorem dalšího prohlubování společné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Rozhodně bude patřit k těm, kdo ji otestují nejvíce. Hned vedle Spojených států amerických
Je všeobecně známo, že Rusko poslední roky nabírá druhý dech a vystupuje stále sebevědoměji. Vysoké příjmy z exportu ropy a zemního plynu a konsolidace vnitropolitické scény umožňují Rusku klást větší důraz na uplatňování jeho národních zájmů na poli mezinárodních vztahů. Zdánlivá nově nalezená kvazi-imperiální síla je také pozitivně hodnocena většinou ruských občanů, jejichž hrdost a patriotismus byly značně otřeseny post-sovětským vývojem země. Využívání ekonomických vztahů k politickým účelům (náhlé zdražování nebo přiškrcování ruských dodávek ropy či zemního plynu okolním zemím) vyděsilo EU natolik, že společná energetická politika začala být opět jednou z unijních priorit.
Jak silná je ale země, jejíž zdravotnický sektor se co do kvality řadí na 130. místo v tabulce států světa (až za Bolívii a Guayanu), jejíž index korupce ji řadí na 143. místo a jejíž mužská populace se v průměru dožívá 59 let (což je srovnatelné s rozvojovými africkými zeměmi)? Jak silná je země, jejíž bohatství plyne z podstatné části ze zdrojů náchylných k prudkým cenovým výkyvům, jejíž dopravní infrastruktura je na tragické úrovni a jejíž společnost je systematicky obírána o demokratické prvky? Není strach EU ze závislosti na ruských zdrojích energie přehnaný, když podstatná část ruských zahraničních deviz, které zemi drží na nohou, plyne právě od unijních odběratelů?
Evropská unie se střetává s Ruskem geopoliticky a ideologicky. Geopoliticky se tak děje v oblasti Ruskem nazývané „blízké zahraničí“, jež ale současně z větší části spadá do unijní politiky sousedství. Do těchto zemí se EU snaží vyvážet své normy a pravidla, které se dotýkají téměř všeho, od fungování trhu až po lidská práva, a také principy tzv. dobrého vládnutí. Tuto snahu o evropeizaci svého sousedství vnímá Rusko s nelibostí. Pokusy EU řešit zamrzlé konflikty v tomto sousedském pásu naráží na snahu Ruska zachovat status quo, který je pro Moskvu výhodnější. Ideologický střet se pak manifestuje neochotou Ruska diskutovat o dodržování lidských práv a ražením neologismů typu „řízená demokracie“.
Rusko své představy o uspořádání Evropy naplňuje politikou vrážení klínů mezi členské státy EU a řinčením zbraní v reakci na jakékoli události, které vnímá byť jen jako symbolické ohrožení svého mocenského postavení. Relativní úspěšnost ruské strategie je ale dána krátkozrakou politikou členských států EU, které s Ruskem vesele uzavírají bilaterální smlouvy na úkor unijní jednoty. Mnohdy také přivírají oči nad porušováním lidských práv a stavem demokracie v Rusku, což tolik proklamovaným evropským hodnotám nepřidává na důvěryhodnosti..
EU s ruskou administrativou v současné době nesdílí společné hodnoty, na nichž by se dalo vystavět dlouhodobé partnerství. Existují pouze určité společné zájmy, které obě strany nutí k přehnanému pragmatismu. Rusko se však může paradoxně stát motorem dalšího prohlubování společné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Rozhodně bude patřit k těm, kdo ji otestují nejvíce. Hned vedle Spojených států amerických