Rozvaha, znalost a odpovědnost. To jsou odvěké požadavky na státní představitele při výkonu jejich funkce. Je nejen smutné, ale i nebezpečné, když u těchto představitelů převládne potřeba intelektuální provokace nad povinnostmi, které jsou ve výkonu jejich povolání prvořadé.

Václav Klaus se nebál označit jednoznačného viníka v tak komplikovaném konfliktu, jakým je spor mezi Ruskem, Jižní Osetií a Gruzií. Postavil se tak za jednu ze znepřátelených stran, za Rusko. Rozvaha přitom říká, že věci jsou vždy složitější, než se zdají být. Obzvláště na Kavkaze. V podobných případech je nutné zachovat si nestranný pohled a objektivitu. Protože jinak nepřispíváme k mírovému vypořádání, ale stáváme se nástrojem jedné ze stran.

„Je alarmující a smutné, když vidíme, že zahraniční angažovanost nesleduje řešení útrap místního obyvatelstva, ale své vlastní strategické cíle,“ napsal Václav Klaus. Pokud onou „zahraniční angažovaností“ myslel využití eskalace násilí v Jižní Osetii Ruskou federací k bombardování gruzínského území, k pokusu o svržení gruzínské vlády nebo k vyslání jasného signálu ostatním státům ve sféře svého zájmu, pak nelze než souhlasit. Angažovanost západního světa se zatím "nezmohla" na nic jiného než na vyslání humanitární pomoci. Ta se ovšem díky ruské blokádě stejně nemůže dostat ke všem potřebným. Znalost říká, že za každým konfliktem je dlouhá historie vzájemných animozit, protikladných nároků, mocenských zájmů a širších implikací, se kterými je třeba se podrobně seznámit dřív, než vyslovíme jakýkoli soud.

Václav Klaus píše, že díky Kosovu „získalo Rusko ospravedlnění pro svou akci“ v Gruzii. Kosovo ale nelze považovat za precedens, neboť v jeho případě šlo o střet dvou rovnocenných principů mezinárodního práva. Nakonec převážil princip sebeurčení nad principem teritoriální integrity. Rovnocennost obou principů však platí i nadále a v posuzování jednotlivých unikátních případů se bere v potaz i chování zainteresovaných aktérů a postoj mezinárodní komunity. Odpovědnost velí domýšlet důsledky každých výroků a akcí s přihlédnutím k roli, kterou hrajeme a k zájmům těch, které zastupujeme.

Česká republika je reprezentant EU a NATO. Evropská unie má tradiční zájem na mírovém řešení všech konfliktů, zvláště těch „zamrzlých“ (to je i případ Gruzie). Rusko má zájem na udržení statu quo. Získává tím roli arbitra a hlavní slovo v dané oblasti. To ale není žádoucí. Není nadále možné, aby Rusko (za asistence Severní Osetie, tedy svého území) sehrávalo v Jižní Osetii roli "mírového zprostředkovatele", jako tomu bylo od roku 1992. Politický formát řešení tohoto konfliktu musí být vyvážený a měl by zahrnovat více partnerů, např. EU nebo OSN. Mezitím je nutné, aby nezávislé komise posoudily ztráty na životech a škody způsobené válkou, aby se humanitární pomoc dostala všude, kde je potřeba, a aby obě strany plnily beze zbytku požadavky mírového plánu vypracovaného EU.

Především aby stáhly své bojové jednotky minimálně na pozice před eskalací konfliktu.