02.04.2009: Proč potřebujeme evropskou armádu
V dubnu oslaví NATO 60. výročí. Experti na mezinárodní vztahy a bezpečnost se rozcházejí v hodnocení současného stavu aliance a její budoucnosti. Faktem nicméně zůstává, že NATO se ještě stále nachází v procesu hledání nové identity a role v dramaticky se vyvíjejícím post-bipolárním světě. Svoji roli ve světové bezpečnostní architektuře hledá i Evropská unie. Ta je ovšem na výzvy 21. století připravena podstatně lépe.
Jaké výzvy to jsou? Spíše než teritoriální obrana proti konvenčnímu nepříteli, kvůli které byla Severoatlantická aliance založena, je to dnes celá řada méně konvenčních, ale velmi akutních hrozeb: od mezinárodního terorismu, kyberterorismu, organizovaného zločinu a "slabých nebo zhroucených států" až po bezpečnostní implikace degradace životního prostředí, porušování lidských práv a energetickou bezpečnost. Panuje obecná shoda na tom, že tyto moderní hrozby nelze vyřešit pouhým použitím vojenské síly. NATO ale "pouhá" vojenská síla je.
Jak se v reakci na nové hrozby snaží aliance rozšířit současně své cíle i členskou základnu, dochází k rozmělnění jejího základního stavebního kamene - článku 5 washingtonské smlouvy. Ten zaručuje kolektivní obranu v případě napadení kteréhokoliv z členů. Bude aktivace článku 5 tou správnou odpovědí na vlnu uprchlíků před rozsáhlou environmentální katastrofou? Dokáže aliance aktivovat článek 5 v případě napadení budoucích kavkazských členů Ruskem? A co když se "napadení" odehraje v rovině odpojení od energetických zdrojů?
Současný vývoj NATO směřuje k transformaci této organizace na jakousi "alianci světových demokracií". V ní se budou rodit různé „koalice ochotných“ vedené Spojenými státy americkými pro různé mise na planetě, a to na základě velmi flexibilně definovaných bezpečnostních zájmů. Tyto mise už nebudou nutně zastřešeny legitimitou mezinárodního právního řádu (OSN). Anarchii, do které by taková organizace mohla uvrhnout křehce vznikající mezinárodní řád, si lze snadno domyslet.
Evropská unie má naproti tomu celou škálou instrumentů, od civilních až po vojenské, které je zapotřebí k zvládání moderních výzev nasadit. Disponuje také neustále se vylepšujícím rozhodovacím mechanismem k jejich použití. Evropská bezpečnostní a obranná politika zaznamenala za pouhé desetiletí své existence obrovský pokrok. Tím, že kombinuje civilní a vojenské krizové řízení, soustředí se na integrovaný přístup k bezpečnostním otázkám (zapojením všech unijních nástrojů od rozvojové politiky, obchodní politiky, energetické politiky až po společnou zahraniční a bezpečnostní politiku) a tím, že si zadává zcela jasná kritéria kdy a jak případně vojensky intervenovat (pod mandátem OSN), stává se z ní zárodek skutečně efektivní a legitimní odpovědi na bezpečnostní výzvy moderního světa.
Zatímco ještě nedávno se vedly dohady o tom, jak umožnit EU přístup k nástrojům NATO a jak předejít tomu, aby EU neduplikovala zdroje aliance, dnes se situace obrací. Zkoumá se, jak umožnit NATO přístup k (civilním) nástrojům EU a paradoxně dochází k tomu, že aliance ve snaze obstát před novými hrozbami duplikuje zdroje EU. Zatímco donedávna měli Američané přinejmenším rozporuplný postoj ke snahám EU vybudovat autonomní bezpečnostní politiku a obávali se, že tím Evropané podkopou základy NATO, dnes již uznávají, že silná a demokratická Evropa je nenahraditelným spojencem v budoucím multipolárním světě, byť se její názory na taktiku nebo strategii budou čas od času lišit od těch zastávaných ve Washingtonu.
Je silná taková Evropa, která se zaměřuje pouze na civilní nástroje, jimiž by doplňovala "tvrdou" vojenskou sílu NATO? Nebo je to taková Evropa, která si dokáže sama zajistit obranu evropského území a populace disponujea efektivním civilně-vojenským nástrojem pro podporu aktivit OSN? Věřím, že druhá možnost je správná.
Výdaje členských států EU na obranu v současnosti stagnují nebo klesají, což je časté téma kritiky ze strany amerických spojenců. Podle mého názoru však není ani reálné, ani žádoucí, aby obranné rozpočty v Evropě významně stouply. V této situaci je stěží uvěřitelné, že absolutní výše součtu obranných rozpočtů jednotlivých států EU dává dohromady cifru, která ve světovém žebříčku řadí EU na druhé místo za USA, s celkovým rozpočtem vyšším než součet rozpočtů následujících pěti zemí v tabulce (včetně Ruska a Číny). Přitom jen 2,7% z více než dvou milionů evropských mužů a žen v uniformě je vůbec řádně vycvičených a vybavených. To je důkazem obrovského plýtvání. Navíc je tento zlomek použitelných vojenských sil vyhrazen k dispozici jako pro mise EU, tak pro operace NATO, případně i pro mírové sbory OSN. To mimochodem vyvolává otázku, kde budou tyto síly nasazeny, pokud vyvstane potřeba použít je pro NATO i EU současně v různých místech světa. Například vrtulníky, které Česká republika posílá do Afghánistánu, zoufale chybí mírovým sborům v Africe, kde se místy odehrávají strašlivé etnické čistky.
Současná dohoda mezi NATO a EU (tzv. Berlin Plus) umožňuje Unii vypůjčit si prostředky aliance za podmínky, že NATO nebude chtít v dané situaci zasáhnout a že to členové NATO jednomyslně schválí. Bezpečnostní experti si pokládají otázku, zda touto dohodou Unie skutečně získává strategickou autonomii, která je jejím deklarovaným cílem. Vezmeme-li v potaz scénář, kdy jediný člen aliance zablokuje provedení smlouvy a nechá Unii bezmocně nečinnou, odpověď zní jednoznačně NE.
Jediným rozumným řešením je harmonizace evropských vojenských sil a reorganizace NATO jako obranné aliance mezi USA, EU a dalšími stávajícími členy. Harmonizace evropských vojsk je předehrou k vytvoření "evropské armády", ať už se bude nazývat jakkoli.
Znamená to militarizaci Evropy? Ne. Znamená to však racionalizaci existujících zdrojů tak, aby i bez nutnosti navyšovat vojenské rozpočty mohla Evropa disponovat kvalitními vojenskými sbory. Ty však musí být pod přísnou demokratickou kontrolou a mít jasně definovaná pravidla pro nasazení. Musí sloužit jako nástroj poslední možnosti, kdy vše ostatní selže a kdy jejich použití posvětí organizace, která sdružuje všechny státy světa a je jedinou nositelkou legitimity - OSN. Jedině tak už nebudeme muset jen bezmocně přihlížet humanitárním zrůdnostem na evropském kontinentu nebo ve světě a jedině tak bude normativní a civilní síla Evropské unie nést patřičnou váhu na mezinárodním poli. Taková harmonizace evropských vojenských sil je v souladu se zelenými hodnotami, které vychází z evropského mírového a lidsko-právního hnutí.
Co se týče NATO, jeho unikátní hodnota spočívá v tom, že jako jediná platforma v sobě ztělesňuje nadstandardní svazek mezi Severní Amerikou a Evropou. Tento více než přátelský svazek ale přeci není založen jen na tom, že spolu bojujeme bok po boku. Je to svazek hodnotový, historický, kulturní, ekonomický a sociální. Takový svazek zasluhuje vznik odpovídající euroatlantické instituce, na jejíž půdě bude moci Evropa a Severní Amerika diskutovat mnohem více témat než jen bezpečnostní otázky. NATO by se mělo stát jednou z paží této instituce, střežící bezpečí euroatlantického prostoru kolektivní silou amerických a evropských civilně-vojenských kapacit a pracující v úplné shodě s OSN a ne jako jeho konkurence.
Jaké výzvy to jsou? Spíše než teritoriální obrana proti konvenčnímu nepříteli, kvůli které byla Severoatlantická aliance založena, je to dnes celá řada méně konvenčních, ale velmi akutních hrozeb: od mezinárodního terorismu, kyberterorismu, organizovaného zločinu a "slabých nebo zhroucených států" až po bezpečnostní implikace degradace životního prostředí, porušování lidských práv a energetickou bezpečnost. Panuje obecná shoda na tom, že tyto moderní hrozby nelze vyřešit pouhým použitím vojenské síly. NATO ale "pouhá" vojenská síla je.
Jak se v reakci na nové hrozby snaží aliance rozšířit současně své cíle i členskou základnu, dochází k rozmělnění jejího základního stavebního kamene - článku 5 washingtonské smlouvy. Ten zaručuje kolektivní obranu v případě napadení kteréhokoliv z členů. Bude aktivace článku 5 tou správnou odpovědí na vlnu uprchlíků před rozsáhlou environmentální katastrofou? Dokáže aliance aktivovat článek 5 v případě napadení budoucích kavkazských členů Ruskem? A co když se "napadení" odehraje v rovině odpojení od energetických zdrojů?
Současný vývoj NATO směřuje k transformaci této organizace na jakousi "alianci světových demokracií". V ní se budou rodit různé „koalice ochotných“ vedené Spojenými státy americkými pro různé mise na planetě, a to na základě velmi flexibilně definovaných bezpečnostních zájmů. Tyto mise už nebudou nutně zastřešeny legitimitou mezinárodního právního řádu (OSN). Anarchii, do které by taková organizace mohla uvrhnout křehce vznikající mezinárodní řád, si lze snadno domyslet.
Evropská unie má naproti tomu celou škálou instrumentů, od civilních až po vojenské, které je zapotřebí k zvládání moderních výzev nasadit. Disponuje také neustále se vylepšujícím rozhodovacím mechanismem k jejich použití. Evropská bezpečnostní a obranná politika zaznamenala za pouhé desetiletí své existence obrovský pokrok. Tím, že kombinuje civilní a vojenské krizové řízení, soustředí se na integrovaný přístup k bezpečnostním otázkám (zapojením všech unijních nástrojů od rozvojové politiky, obchodní politiky, energetické politiky až po společnou zahraniční a bezpečnostní politiku) a tím, že si zadává zcela jasná kritéria kdy a jak případně vojensky intervenovat (pod mandátem OSN), stává se z ní zárodek skutečně efektivní a legitimní odpovědi na bezpečnostní výzvy moderního světa.
Zatímco ještě nedávno se vedly dohady o tom, jak umožnit EU přístup k nástrojům NATO a jak předejít tomu, aby EU neduplikovala zdroje aliance, dnes se situace obrací. Zkoumá se, jak umožnit NATO přístup k (civilním) nástrojům EU a paradoxně dochází k tomu, že aliance ve snaze obstát před novými hrozbami duplikuje zdroje EU. Zatímco donedávna měli Američané přinejmenším rozporuplný postoj ke snahám EU vybudovat autonomní bezpečnostní politiku a obávali se, že tím Evropané podkopou základy NATO, dnes již uznávají, že silná a demokratická Evropa je nenahraditelným spojencem v budoucím multipolárním světě, byť se její názory na taktiku nebo strategii budou čas od času lišit od těch zastávaných ve Washingtonu.
Je silná taková Evropa, která se zaměřuje pouze na civilní nástroje, jimiž by doplňovala "tvrdou" vojenskou sílu NATO? Nebo je to taková Evropa, která si dokáže sama zajistit obranu evropského území a populace disponujea efektivním civilně-vojenským nástrojem pro podporu aktivit OSN? Věřím, že druhá možnost je správná.
Výdaje členských států EU na obranu v současnosti stagnují nebo klesají, což je časté téma kritiky ze strany amerických spojenců. Podle mého názoru však není ani reálné, ani žádoucí, aby obranné rozpočty v Evropě významně stouply. V této situaci je stěží uvěřitelné, že absolutní výše součtu obranných rozpočtů jednotlivých států EU dává dohromady cifru, která ve světovém žebříčku řadí EU na druhé místo za USA, s celkovým rozpočtem vyšším než součet rozpočtů následujících pěti zemí v tabulce (včetně Ruska a Číny). Přitom jen 2,7% z více než dvou milionů evropských mužů a žen v uniformě je vůbec řádně vycvičených a vybavených. To je důkazem obrovského plýtvání. Navíc je tento zlomek použitelných vojenských sil vyhrazen k dispozici jako pro mise EU, tak pro operace NATO, případně i pro mírové sbory OSN. To mimochodem vyvolává otázku, kde budou tyto síly nasazeny, pokud vyvstane potřeba použít je pro NATO i EU současně v různých místech světa. Například vrtulníky, které Česká republika posílá do Afghánistánu, zoufale chybí mírovým sborům v Africe, kde se místy odehrávají strašlivé etnické čistky.
Současná dohoda mezi NATO a EU (tzv. Berlin Plus) umožňuje Unii vypůjčit si prostředky aliance za podmínky, že NATO nebude chtít v dané situaci zasáhnout a že to členové NATO jednomyslně schválí. Bezpečnostní experti si pokládají otázku, zda touto dohodou Unie skutečně získává strategickou autonomii, která je jejím deklarovaným cílem. Vezmeme-li v potaz scénář, kdy jediný člen aliance zablokuje provedení smlouvy a nechá Unii bezmocně nečinnou, odpověď zní jednoznačně NE.
Jediným rozumným řešením je harmonizace evropských vojenských sil a reorganizace NATO jako obranné aliance mezi USA, EU a dalšími stávajícími členy. Harmonizace evropských vojsk je předehrou k vytvoření "evropské armády", ať už se bude nazývat jakkoli.
Znamená to militarizaci Evropy? Ne. Znamená to však racionalizaci existujících zdrojů tak, aby i bez nutnosti navyšovat vojenské rozpočty mohla Evropa disponovat kvalitními vojenskými sbory. Ty však musí být pod přísnou demokratickou kontrolou a mít jasně definovaná pravidla pro nasazení. Musí sloužit jako nástroj poslední možnosti, kdy vše ostatní selže a kdy jejich použití posvětí organizace, která sdružuje všechny státy světa a je jedinou nositelkou legitimity - OSN. Jedině tak už nebudeme muset jen bezmocně přihlížet humanitárním zrůdnostem na evropském kontinentu nebo ve světě a jedině tak bude normativní a civilní síla Evropské unie nést patřičnou váhu na mezinárodním poli. Taková harmonizace evropských vojenských sil je v souladu se zelenými hodnotami, které vychází z evropského mírového a lidsko-právního hnutí.
Co se týče NATO, jeho unikátní hodnota spočívá v tom, že jako jediná platforma v sobě ztělesňuje nadstandardní svazek mezi Severní Amerikou a Evropou. Tento více než přátelský svazek ale přeci není založen jen na tom, že spolu bojujeme bok po boku. Je to svazek hodnotový, historický, kulturní, ekonomický a sociální. Takový svazek zasluhuje vznik odpovídající euroatlantické instituce, na jejíž půdě bude moci Evropa a Severní Amerika diskutovat mnohem více témat než jen bezpečnostní otázky. NATO by se mělo stát jednou z paží této instituce, střežící bezpečí euroatlantického prostoru kolektivní silou amerických a evropských civilně-vojenských kapacit a pracující v úplné shodě s OSN a ne jako jeho konkurence.
David napsal(a):
Představme si, že bychom v NATO nebyli a všechny okolní státy by členy byly. Myslíte si, že by nás, malý stát uprostřed Evropy, někdo vojensky napadl? Kdybych připustil, že ano, tak myslíte si, že by státy NATO dovolily uprostřed Evropy vojenský konflikt? V Jugoslávii stejně nakonec zasáhly.
Když se rušila Varšavská smlouva, tak nám bylo jen chvíli slibováno, že už v žádném podobném uskupení nebudeme. Potom bez referenda jsme byli zavlečeni do NATO. Argumentovalo se, že referendum být nemůže, protože občané jsou „hloupí“ a nepochopili by odbornou stránku problému. Přitom v Maďarsku referendum o vstupu do NATO bylo. O co jsme my hloupější než Maďaři???
Klidně jsme mohli být mimo NATO a chovat se jako svobodný a nezávislý stát. Podobně jako Švýcarsko.
V podstatě nemám nic proti našim vojenským misím v zahraničí. Kdybychom se však o nich mohli rozhodovat samostatně a nezávisle, tak naše prestiž ve světě by byla podstatně větší.
Naše členství v NATO nám tak nepřineslo žádné bezpečnostní záruky. Spíše naopak.
Sice nepředpokládám, že by nás někdo napadl jadernými raketami, ale pokud bude na našem území radar, staneme se zcela jistě terčem prvního úderu.
Mnohem větší nebezpečí nám hrozí ze strany teroristů, kteří s relativně velmi nízkými náklady mohou udělat velké škody - chemické a bakteriologické zbraně, chaos a strach mezi obyvatelstvem.
Právě členství v NATO naši bezpečnost spíše ohrožuje.
Říkalo se také, že NATO je obranná aliance, ale současné aktivity NATO ve světě jsou spíše preventivně útočné.
Dnes v NATO má stejně „rozhodující hlas“ USA a ostatní státy se více méně chovají spíše jako servilní stádo ovcí, když se nechaly zatáhnout do války z falešného důvodu, že Irák ohrožuje svět jadernými a chemickými zbraněmi.
Prostě by to asi chtělo více selského rozumu a nenechat se neustále ohlupovat.
Ani členství v NATO nevychovalo naši generalitu ke slušnému chování. Permanentní korupční jednání na ministerstvu obrany a generálním štábu poškodilo důvěryhodnost naší armády na mnoho let.