Místopředseda TOP 09 Jaromír Drábek nerozumí úloze spotřebních daní ve společnosti.

Názorně to předvedl ve svém článku “Kolik budeme platit ze zelené buřty?” pro deník Právo. Reagoval v něm na část ekonomického programu Strany zelených, na které se podíleli mimo jiné přední ekonomové Miroslav Zámečník a Jan Švejnar - konkrétně na návrh rozšířit spotřební daně také na nezdravé potraviny – jmenovitě rafinovaný cukr a živočišné tuky. Je chybou, že si pan Drábek před napsáním svého povrchního textu neudělal alespoň zběžnou rešerši. Zjistil by totiž, že diskuse o snaze omezit rizikový životní styl prostřednictvím ekonomických nástrojů včetně spotřebních daní se vede v řadě vyspělých zemí s rostoucí intenzitou, tak jak roste zátěž zdravotních systémů nemocemi, jež jsou s nezdravým životním stylem spojeny.

Daňová část ekonomického programu Strany zelených je postavena tak, aby dovedla ČR na cestu odklonu od zdaňování společensky žádoucích aktivit, jako je práce, ke zdaňování sociálně a ekologicky škodlivých jevů, jako je znečišťování, krátkodobé spekulace a nezdravá spotřeba. Mimo například odstranění faktické daňové regrese u „rovné“ daně proto navrhujeme zvýšit spotřební daň u tabákových výrobků, alkoholu a také potravin s vysokým obsahem rafinovaného cukru a živočišných tuků.

Cílem těchto spotřebních daní je ochrana zdraví obyvatel a snížení nákladů na zdravotní péči spojenou s následky konzumace tabáku, alkoholu a nezdravých potravin. S panem Drábkem se shodneme, že je potřeba aby “v rámci solidárnosti nedopláceli ti, co se stravují zdravě, na ty druhé”.

Podle Strany zelených je zvýšení spotřební daně na nezdravé potraviny legitimním způsobem, jak dosáhnout změny chování prostřednictvím změny relativních cen. Příkladem může být třeba “cukrový zákon” v Dánsku, přijatý v loňském roce.

Jistě, tyto daně motivují ke zdravému životnímu stylu, to ale není sociální inženýrství a ani to nezavání „totalitním myšlením“. Je to podstatně jednodušší a administrativně méně nákladná cesta než Drábkem navrhovaná „bonifikace či malifikace zdravotního chování“, navíc méně zasahující do občanských práv a svobod.

Stejný princip osvědčeně funguje u alkoholu a cigaret. Námitka pana Drábka, že spotřební daně na tyto komodity jsou pozůstatkem historického vývoje, neobstojí a je z odborného hlediska zcela zmatený. Jako nástroj na ochranu zdraví obyvatel je popisoval již zakladatel ekonomie Adam Smith v 18. století. Začne-li se otázkou zdanění škodlivých substancí či aktivit, jež produkují negativní externality, pan Drábek trochu zabývat, zjistí, že ve vyspělém světě nejde o žádnou „kuriozitu“. Toto samostudium panu Drábkovi vřele doporučuji.

Vyšlo v deníku Právo 29. 3. 2010