Před devadesáti pěti lety vznikl samostatný Československý stát. Ač je z hlediska světových dějin mladíkem, má toho za sebou dost. Přežil nacisty, přežil komunisty. Několikrát ve svých nedlouhých dějinách bojoval o svobodu, o samostatnost, identitu, důstojnost. Právě důstojnost ale dostala ve volbách, které jen o dva dny předcházely výročí nejvýznamnějšího dne v dějinách státu, kde žijeme velice na frak.

Na hodnoty, ideály, představy o budoucnosti, které vedly zakladatele Československa k založení svébytné země, se nějak nevzpomnělo. Kampaň vesměs založená na bezbřehém populismu, prázdných, trapných výkřicích, alias výstižných volebních heslech, které předstíraly obsah, ale byly urážející každý průměrný intelekt, vnucování se otráveným lidem se sladkými, smaženými pozornostmi, plytké debaty bez sdělení, které by odhalilo, co vlastně kdo chce, co nabízí a jak toho hodlá dosáhnout.
Výsledek odpovídá zoufalosti české politické scény v posledních několika měsících generálně, předvolebním dnům speciálně. Pokud už se někdo rozhodl k volbám jít, většinou do posledního okamžiku tápal, komu hlasovací lístek nakonec obětuje. Lidi zaujalo jediné – potrestat ty, kteří už jim jdou na nervy. A ODS se ocitla v politické kryptě dřív, než byste řekli „kmotr“. Nic jiného, než fanatické deklamovaní jak s nimi někteří představitelé strany zatočili, či ještě zatočí, totiž nenabídla. Snad ještě slovní úlohu na téma: najdi co nejvíce rýmu na slovo pravice – rovněž nepříliš povedenou. Tyto volby nebyly pro ODS vražedné jen kvůli chybám v minulosti, ale především kvůli nečinnosti v současnosti, vyhořelosti, lenosti, ideové a programové prázdnotě, nedostatku osobností, vnitřní rozvrácenosti a vnější směšnosti. ODS po mírném handrkování o to, kdo stranu bude reprezentovat jako její hlavní volební tvář, vybrala Mirku Němcovou, vymyslela pro ni výraz superlídryně, který je sám o sobě komický a vyslala ji do boje. Jakkoli je bývalá předsedkyně poslanecké sněmovny a místopředsedkyně strany asi přijatelnou tváří pro část veřejnosti, nestačilo to. Nestačilo to ani na našeho největšího pravicového rivala TOP09, ale nestačilo to bohužel ani alespoň na trochu důstojný výsledek. Méně než 8 % volebního zisku je pro ODS politickou katastrofou.

Obzvlášť zdrcující je výprask v hlavním městě. V tradiční baště ODS je 12% volebního zisku a čtvrté místo „na pásce“ ostudné. K tomu si dovolím konstatovat dvě důležité věci: odmítám interpretaci, podle které jsou současní představitelé vedení pražské ODS nevinní, stateční a schopní, ale těžce krvácejí z ran, které jim zasadili tzv. „kmotři“, karty a tunely. Ještě před třemi lety se v Praze pracovalo, stavělo, budovalo a myslelo na budoucnost české metropole. V ODS se diskutovalo, spolupracovalo a hájily se společné, pravicové zájmy. Nevylučovalo se za jiný názor, nerušila se nepohodlná místní či oblastní sdružení, neházela se špína na ostatní jen proto, aby nebyla vidět vlastní bezpohlavnost a nekompetentnost. Když v roce 2010 získala v Praze TOP 09 27,27 %, o necelá tři procenta více, než ODS (přestože obě strany získaly stejný počet osmi poslaneckých mandátů), ještě tentýž den jsem jako někdejší předseda pražské ODS rezignoval na tuto funkci a vyvodil tedy z volebního výsledku politickou odpovědnost. Neodvolával jsem se na moje vlastní volební preference, protože politickou odpovědností předsedy politické strany či regionu musí být celkový volební výsledek. Mé rozhodnutí bylo logické, protože o čtyři roky dříve v parlamentních volbách v roce 2006 získala ODS v Praze pod mým vedením rekordních 14 poslaneckých mandátů a ve světle tohoto historického úspěchu bylo 8 mandátů v roce 2010 skutečně málo. Žasnu nad tím, jak o tři roky později může považovat můj nástupce dvanácti procentní výsledek ODS v Praze a ostudné čtvrté místo za úspěch. A odvolává se na vlastní preferenční hlasy. To už není pouze alibistické, ale také trapné a směšné. Je to vlastně poprava ODS v přímém přenosu. V politice neexistuje žádný legitimnější a přesvědčivější politický argument o úspěšnosti či neúspěšnosti fungování strany, než je volební výsledek. Když neuspěji, musím odejít a přenechat místo jiným. Pokud ODS prolomí i toto svaté tabu, bude už definitivně mrtvá. Úřadující předseda pražské ODS se o to zcela nepochybně snaží.
Letošní předčasné parlamentní volby přinesly několik nových zpráv o českém voliči.
1. Český volič hledá nejenom politickou stranu, která mu zajistí, že jeho volební hlas nepropadne do propadliště politických dějin, malé strany to tak mají a budou mít těžké;
2. Hledá také v čele politické strany charismatickou autoritu – vůdce. Vlastně ani tak nezáleží moc na tom, co tento vůdce říká. Může říkat hlouposti, důležité je, aby byl přesvědčivý a dostatečně hlasitý;
3. Rozpadl se tradiční bipolární politický model, ČSSD ve volbách zažila takové „nevítězství“, TOP 09 neuspěla a ODS téměř zmizela z politické mapy;
4. Politické programy a ideologie zcela ustoupila prázdným marketingovým nálepkám;
5. Padla všechna tabu. Nic není svaté a vše je dovoleno. Neexistuje „střet zájmů“, agent STB se může stát hrdinou;
6. Sdělovací prostředky se „zaprodaly“ politice a ztratily „takzvanou objektivitu“ (úmyslně zdůrazňuji „takzvanou“ objektivitu, protože ve skutečnosti ona už neexistuje dávno, jenom jsme si nějak pokrytecky hráli hru na „slepou bábu“).

Z těchto závěrů lze dedukovat, jak se bude česká politika vyvíjet po volbách. Bohužel, obávám se, že drama periodické „dvacetileté krize“ v českých dějinách nás teprve čeká. Začátek povolebních „vyjednávání“ tomu nasvědčují.