"Prezident Václav Klaus se rozhodl, že bude zákon o církevních restitucích ignorovat – prostě ho ani nepodepíše ani nevetuje. Tento postup je jednoznačně protiústavní. Čl. 62 Ústavy říká jasně, že prezident může buď vetovat nebo podepsat. Žádná třetí možnost neexistuje."

Napsal Lubomír Zaorálek, místopředseda Sněmovny, tedy člověk, u kterého bych předpokládal, že Ústavu viděl víc než jen z rychlíku.

Takže za prvé, v článcích 62 a 63 je pouhý obecný výčet prezidentových pravomocí, nedá se z nich bez dalšího poznat, co je prezidentovo právo (možnost) a co je jeho povinnost.

Mnohem podstatnější jsou čl. 50 a 51, resp. nejasný vztah mezi nimi:

"Článek 50

(1) Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.

(2) O vráceném zákonu hlasuje Poslanecká sněmovna znovu. Pozměňovací návrhy nejsou přípustné. Jestliže Poslanecká sněmovna setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon se vyhlásí. Jinak platí, že zákon nebyl přijat.

Článek 51

Přijaté zákony podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, prezident republiky a předseda vlády."


Když Václav Havel vůbec poprvé v novodobé historii vetoval zákon a byl Sněmovnou přehlasován (šlo o novelu celního zákona v červenci 1993), vznikl problém, zda má tento zákon - v souladu s čl. 51 - rovněž podepsat, i když ho předtím vetoval. K oběma verzím se dá dospět celkem rovnocenným způsobem. Alfou a omegou je, jaký právní význam prezidentův podpis vlastně má, zda je vyjádřením jeho souhlasu, nebo zda je jen jakýmsi quasinotářským ověřením, že zákon byl schválen řádným způsobem:

1) Je-li prezidentův podpis vyjádřením souhlasu se zákonem, pak nelze žádat, aby prezident podepsal i zákon, který předtím vetoval.

2) Je-li prezidentův podpis pouze ověřením, že všechny procedury proběhly správně, pak by prezident měl podepsat i takový zákon.

Pro první variantu svědčí fakt, že podpisy zbylých dvou ústavních činitelů - předsedy Poslanecké sněmovny a předsedy vlády - takový čistě úřední význam mají, oni opravdu nemohou podpis zákona, byl-li řádně projednán a schválen, odmítnout.

Pro druhou variantu svědčí speciální článek 50, dávající prezidentovi právo veta.

Kdybych do toho v roce 1993 mohl mluvit, bez mučení se přiznám, že bych se přiklonil k druhé variantě - prostě se mi víc líbí - s tím, že ve Sbírce zákonů by nebyl vyhlášen jen zákon samotný, ale byly by spolu s ním zveřejněny jednak prezidentovo rozhodnutí o vrácení zákona včetně odůvodnění, jednak usnesení Sněmovny o tom, že na zákonu setrvává.

Nicméně prezident Havel a/nebo ti, co mu v právních záležitostech tehdy radili, se přiklonili k první variantě, tedy k tomu, že prezident vetovaný zákon již nepodepisuje a ve Sbírce zákonů se vyhlásí jen zákon samotný a usnesení Sněmovny. Zda si někdo někdy položil i otázku, zda by se ve Sbírce nemělo uveřejnit i odůvodnění veta, netuším.

Zřejmě si tehdy uvědomili, že právě stvořili ústavní obyčej, nevím ale, zda si uvědomili i všechny jeho důsledky. Pokud totiž jednou řeknu, že prezidentův podpis pod zákonem jako jediný ze tří podpisů předpokládaných Ústavou nemá charakter úřední, ale politický, pak tento závěr musím aplikovat na všechny zákony, ne jen na ty, kde se mi to hodí. Logicky z toho plyne, že pokud po prezidentu republiky Ústava nežádá, aby se podepsal pod zákon, který vetoval, pak po něm nežádá ani podpis pod zákonem, se kterým bytostně nesouhlasí, byť jej z nějakého jiného důvodu (většinu takových důvodů lze shrnout pod hlavičku "menší zlo") ani nevetuje. Výklad, že vetované zákony podepisovat prezident nemusí, ale všechny ostatní ano, prostě díky čl. 50 a 51 nemám jak odůvodnit, i kdybych byl sebeúčelovější.

Takže žádné Zaorálkovo tercium non datur, ale právě naopak, prezident má u každého zákona na výběr ze tří možností: podepsat - nepodepsat, ale nechat projít - vetovat (slovy Ústavy "vrátit"). Upřímně řečeno, nechápu, proč právě tohle určitou část ČSSD tak strašlivě irituje, že jeden by se jim snad i složil na balík neurolu. Pokud se takový výklad někomu nelíbí, brečet může, ale pak by se měl vrátit do července 1993 a popřít legalitu celého následujícího ústavního vývoje co se podepisování zákonů týče.

*

A ještě k těm církevním restitucím - přeci jen jsem studiem jak samotného zákona, tak všech možných i nemožných analýz, pro i proti, strávil dost času, a pro jistotu si ověřoval, co na to téma psal Hobza a další prvorepublikoví autoři, abych si udělal svůj vlastní názor. Ten zní:

Kdyby se poctivě řeklo, že stát se chce církví zbavit a dát jim padáka (= státem vymodlená odluka, o kterou se pokoušíme Římskokatolické církvi navzdory už od roku 1919), a aby je to tolik nebolelo, dá jim na cestu hezký zlatý padák, pro jistotu rozložený na 30 let, protože nikdo netuší, jak finančně gramotní dnes představitelé církví po desítkách let státního zaopatření jsou, nějak bych to polknul a asi nejen já. Pokud je to baleno do nádherných slovíček o odškodnění křivd - odškodnění je v tom zákoně jen jako stopový prvek - vaří se ve mně krev. A je vidět, že nejen ve mně. Církve právě prohrály na celá desítiletí boj o příští věřící a ztratily přízeň celé generace, notabene v době, kdy lidé hledají nové naděje - vyměnily okamžitý benefit za dlouhodobě budované dobré jméno, nechaly vyplavat na povrch reminiscence na Jana Husa, kupčení s odpustky a pálení čarodějnic. Jejich chyba. Mimochodem, znám i věřící, kteří se nyní stydí. A až budoucnost ukáže, kolik z těch peněz skutečně skončí u církví a nakolik s nimi budou umět hospodařit.

A konečně, pokud bych byl právníkem ČSSD a ne Hradu, měl bych z prezidentova gesta radost a nečílil bych se. Totiž, jak správně píše Lubomír Zaorálek, ústavní stížnost lze podat jen proti platnému zákonu. A zákon je platný dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů. Tím, že prezident zákon nepodepsal, ale ani nevrátil, zbavil sice ČSSD možnosti uspořádat o církevních restitucích další představení ve Sněmovně, ale současně jim umožnil podat ústavní stížnost již nyní - otázka vyhlášení zákona ve Sbírce je záležitostí několika dní a publikaci mají v rukou společně Kancelář Sněmovny a redakce Sbírky, spadající pod Ministerstvo vnitra - a nečekat další zhruba měsíc až dva, což je doba, která by jinak mezi mezi vrácením zákona prezidentem a novým hlasováním Sněmovny uběhla.

Předpokládám, že po měsících dohadování poslancům ČSSD zbývá tu ústavní stížnost už jen podepsat a že bude opřena o silnější argumenty, než je absence prezidentova podpisu.