Ministr zahraničních věcí podle platné Ústavy nemá do výběru velvyslanců co mluvit.

Karel Schwarzenberg (např. zde), Bohumil Doležal (NP 3.4.), Tom Vild (NP 18.4.) a nyní i Jiří Paroubek (Parl. listy, 19.4.) - ti všichni se různými slovy vyjádřili, že podle platné české ústavy navrhuje adepty na velvyslance ministr zahraničí, vláda je schvaluje a prezident buď jmenování podepíše nebo nepodepíše. Není to pravda. Ti lidé si pletou běžnou praxi a jakýsi předvýběr kandidátů s Ústavou. Buď záměrně lžou a mlží, nebo si Ústavu nikdy neotevřeli, anebo v ní neumějí číst. Ústava totiž hovoří zcela srozumitelně, jasně a jednoznačně:

1. Podle čl. 63 odst. 1 písm. e) Ústavy jmenuje velvyslance prezident republiky.

2. Ústava neobsahuje žádné speciální ustanovení, které by tuto prezidentovu pravomoc nějak limitovalo – např. vázanost prezidenta nějakým návrhem.

3. Jestliže nikdo nemá pravomoc navrhovat prezidentovi velvyslance, znamená to, že prezident je jmenuje ze své vlastní iniciativy. Všechna doporučení od vlády, od ministra, od kteréhokoli politika, ode mne či od kteréhokoli jiného občana mají de iure naprosto stejnou váhu, totiž žádnou. Jsou to jen doporučení, nikoli právně závazné návrhy, které by prezident musel brát v potaz.

4. Neexistuje ani žádný zákon, který by výkon uvedené pravomoci nějak omezoval nebo ministru zahraničí dával právo navrhovat velvyslance – pokud někdo tvrdí opak, nechť mi ocituje číslo takového zákona ve Sbírce zákonů a příslušný paragraf a usvědčí mne z omylu.

5. I kdyby takový zákon existoval, byl by v rozporu s výše uvedeným ustanovením Ústavy – platí princip vyšší bere a Ústava je výš než zákon.

6. Ústava obsahuje obecné omezení všech prezidentových pravomocí obsažených v čl. 63 Ústavy, a to souhlas premiéra, tzv. kontrasignaci čili spolupodpis. Odepře-li premiér podpis, prezidentovo rozhodnutí nevstoupí v platnost.

Z toho všeho plyne, že jmenování velvyslanců je věcí dohody prezidenta a premiéra a úkolem ministra zahraničí je jejich společné rozhodnutí provést.

Skutečnost, že prezident zpravidla dá na doporučení vlády a ta zase na doporučení ministra zahraničí, je skutečností politickou, nikoli právní. Je to věc politické úvahy, nikoli právní povinnosti.

Byl jsem tázán, zda se nemohla vyvinout ústavní zvyklost. Ne, nemohla.

Za prvé, ústavní zvyklost může ústavu doplnit, nikoli jít proti jejímu zcela jasnému textu, nemůže Ústavu obrátit naruby. (Máte-li např. zákon, že všechny střechy v zemi musí být červené, může se vyvinout zvyklost, že všechny budou vínově červené nebo jasně červené, i růžová a oranžová by se s přivřením oka snesla, ale nemůže se vyvinout zvyklost, že budou zelené.)

A za druhé, ke vzniku ústavní zvyklosti (správně ústavního obyčeje) právní teorie vyžaduje ne pouze tzv. usus longaevus, tj. dlouhodobé nepřetržité dodržování nějakého postupu, tj. tradici, ale také opinio necessitatis, tj. všeobecné přesvědčení všech zúčastněných o právní závaznosti takového postupu - a tento prvek na straně prezidenta republiky vždy chyběl - nejen za Václava Havla a Václava Klause, ale také za Tomáše Garrigue Masaryka a Edvarda Beneše (zájemce o prvorepublikovou praxi odkazuji na knihu Emila Soboty a dalších Československý prezident republiky, Praha, Orbis 1934).

Je to jako když přijdete se svým hostem do luxusní restaurace. Číšník Vám může tisíckrát doporučit podle jeho názoru skvělou láhev vína (nebo láhev vína, které se chce konečně zbavit) a Vy můžete na jeho názor tisíckrát dát a - se souhlasem svého hosta, samozřejmě - ji objednat, ale nijak Vás to nezavazuje, a to ani do budoucna, a nijak Vám to nebrání objednat si úplně jinou láhev nebo se číšníka vůbec neptat a objednat si svou oblíbenou odrůdu, ročník a sklep rovnou. Pokud to aplikujeme na výběr nikoli vína v restauraci, ale velvyslanců, pak prezident je ten hostitel, premiér je ten host s právem veta a ministr zahraničních věcí je ten číšník.