Že se v literatuře mystifikuje, to mě překvapit nemůže. K čemu měla sloužit mystifikace s Lan Pham Thi, tomu ovšem nerozumím. Rozhodně nemohla posloužit k odhalení podvodu.

K autorství prózy Bílej kůň, žlutej drak, která získala letošní Literární cenu Knižního klubu a byla vydána pod jménem a biografickou identitou mladinké Češky vietnamského původu Lan Pham Thi, se po někalika týdnech pátrání redaktora Práva Zdenko Pavelky a redaktora Respektu Jaroslava Formánka a po indiskreci svého známého (který se účastnil téže literární soutěže a svůj román vydává toto úterý knižně), přihlásil v závěru uplynulého týdne nepříliš známý českobudějovický spisovatel Jan Cempírek. Lidovým novinám to vydalo na titulní stranu, České televizi do hlavních zpráv. Respekt ohlašuje na příští týden zásadní materiál o motivacích pana Cempírka. Jsem na ně zvědav, byť nevím, jakou víru jim budu moci takto ex post přikládat – mystifikace může pokračovat a dnešní objasnění může reagovat na současný zájem o věc spíše než na její počátky. Redaktor Formánek (sám spisovatel) zaujal prozatím na serveru Respektu k věci zdrženlivé stanovisko, které je mi blízké. Podobně nadhled, s nímž zde na Aktuálně.cz komentovala věc překladatelka Jovanka Šotolová, šéfredaktorka serveru iLiteratura.cz.
Rozdíl ve váze, kterou věci přičítají „velká média“ na jedné a pozorovatelé z literárních kruhů na druhé straně, má patrně vícero příčin. Zaprvé, s tím, že spisovatelé vystupují z různých důvodů pod pseudonymy, heteronymy, tají svoji skutečnou identitu nebo si budují autorské identity fiktivní, se literáti setkávají, co je literatura literaturou. A to i při literárních cenách, jejichž předávání je navíc živnou půdou nejrůznějších sebeprezentačních nebo symbolických gest. Zadruhé, pro „velká média“ s jejich pojetím událostí představují dnes ceny svým „sportovním“ charakterem (mimochodem, rozvoj literárních cen ve 20. století koresponduje s moderním olympismem) jednu z mála srozumitelných příležitostí, jak zachytit něco z dění v pro ně nepřehledné literární a umělecké oblasti. Pro užší literární veřejnost ceny takový význam nemají a její částí jsou dokonce ostentativně přehlíženy. Až potud je všechno v pořádku. V pořádku by podle mne nebylo, kdyby si „velká média“ popletla mystifikaci pana Cempírka (nebo koho ještě) s žánrem řízené provokace (akce vířivka, milion za hrací automaty atd.), jenž se stal hitem české žurnalistiky posledních let.
Na můj vkus létá již teď éterem příliš často slovo podvod. Nevím přesně, v čem jsou podvedeni čtenáři prózy: na ní se (ne zcela ještě prokázanou) atribucí pseudonymu Lan Pham Thi panu Cempírkovi nezměnila ani čárka. Osobně také hodlám prozatím zůstat u slova mystifikace i ve vztahu k panu Cempírkovi. V čem by měl spočívat podvod pořadatelů nebo porotců Literární ceny Knižního klubu, mi už pak není vůbec jasné, byť to naznačil jak další českobudějovický spisovatel David Jan Žák (onen indiskrétní známý pana Cempírka, který je přesvědčen, že cenu měl dostat on), tak pan Pavelka ve svých článcích.
Z nich lze vyvodit asi toto: Bílej kůň je literatura nicotné úrovně (na rozdíl od románu Ladislava Pecháčka Osvobozené kino Mír, který kdysi cenu také získal a je podle pana Pavelky jedním z nejlepších českých literárních textů o posledním půlstoletí). Porota LCKK podle něj udělala školáckou chybu, ztotožnila si vypravěčku s autorem (tj. když ji vypráví osmnáctiletá Češka vietnamského původu, je autorem osmnáctiletá Češka vietnamského původu) a vybrala tuto prózu z jakési „politické korektnosti“ a kvůli svému „multikulturnímu“ mindráku, tj. aby vyhověla masochistické prezentaci české populace jako populace rasistů. Navíc si porota nevšimla signálů v textu, které dokládaly, že autor není mladičká dívka vietnamského původu, ale (původně podle pana Pavelky) jakýsi pražský novinář a neúspěšný pisálek kolem padesátky či šedesátky. Tím byla zřejmě nespravedlivě odsunuta jiná – zřejmě kvalitnější – díla a snížena úroveň jedné z nejvýznamnějších literárních cen v Česku. Čí dílo bylo odsunuto, naznačuje pan Žák v sobotních Lidovkách, kde říká, že skončil v soutěži druhý a přirozeně ho to naštvalo, protože padesát tisíc není pro něj jako učitele málo. – Část anonymních diskutérů na zpravodajských serverech již tuto legendu opakuje s dikcí, která je otevřeně řečeno fašizující (rákosník se česky nenaučí, ale debilové placení Kocábem mu nasypou cenu, kdežto poctivý našinec utře hubu – ještě že to jiní našinci odhalili!). Mimochodem, právě po přečtení těchto diskusí mám tendenci věřit, že Vietnamci čelí mezi námi rasismu. Po přečtení Bílého koně jsem tuhle tendenci neměl, protože beletrie bývá o něčem jiném než o tom, o čem vypráví v prvním plánu.
K tomu, jak jsme Bílého koně vybírali a co jsem sám na daném rukopisu oceňoval, jsem se už vyjádřil jinde. Zde jen stručně k jednotlivým bodům legendy o podvodu:

1) Literární nicotnost
Hodnocení lze pouze argumentovat, nikdy dokázat. Trvám si na tom, že Bílej kůň, žlutej drak byl literárně nejzajímavější text v relacích letošní soutěže, a to bez ohledu na to, jestli ho napsal pan Cempírek, nebo slečna Lan. Sám kupříkladu pokládám citované Pecháčkovo Osvobozené kino Mír za román slabý – jeden z nehorších o posledním půlstoletí. Páchá pan Pavelka podvod, když tvrdí opak? Ale kdeže, prostě na literatuře oceňujeme každý něco jiného. Knížka „Lan Pham Thi“ měla dobré recenze ve „velkých médiích“, kritičtěji až velmi kriticky se k ní zatím postavili recenzenti odborných literárních časopisů. U vítězných děl Literární ceny Knižního klubu je to ovšem situace obvyklá – ve srovnání s jinými oceněnými tituly nedopadl Bílej kůň ani v tomto ohledu nejhůř. Porota Literární ceny Knižního klubu si navíc neurčuje, z jakých děl bude ten který rok vybírat. Unikátnost i záslužnost téhle soutěže spočívá v tom, že je určena pro nepublikované rukopisy. Co přijde, z toho porota vybere. Přední současní autoři soutěž neobesílají, prémie za vítězství ani vysoké náklady, kterého úspěšné tituly díky výborné propagaci a distribuci Knižního klubu dosahují, jim zřejmě dosud nestojí za spojení s nadnárodním nakladatelským podnikem, který má sice i svůj intelektuální imprint, ale obecně se orientuje spíše na bestsellerovou četbu a knihy pro širokou čtenářskou veřejnost. Typologie vítězných děl odpovídá tomu, co do soutěže přichází: někdy zvítězí rutinní práce známějšího, ovšem nikoli hvězdného autora, někdy text, který sice nemá vytříbené umělecké kvality, ale je čtivý a odvádí dobrou sociální práci. Sám mám největší radost z třetí možnosti: když soutěž vyzdvihne zajímavého debutanta, jak se to povedlo již nejméně čtyřikrát. Zejména obě poslední kategorie se občas kombinují. Jako v případě vloni vydaného Šulcova dokumentárního thrilleru o atentátu na Heydricha: nový autor, do literárního umění v úzkém slova smyslu promlouvat nechce, ale výborně vypráví, zná svoji věc a oživuje hrdinství druhého odboje desítkám tisíc lidí, k jejichž kulturním zvyklostem jinak patří relativizovat si své moderní dějiny někdy až nebezpečně.

2) Záměna vypravěčky za autora
Nesmysl. Toto je můj „posudek“ na Bílého koně, na jehož základě jsem s rukopisem seznámil při prvním kole jednání (18. 2. 2009) ostatní porotce. Se stejným posudkem jsem v druhém kole (23. 3. 2009) nominoval rukopis na cenu:
„Novela z vietnamské komunity; mezi autentizující prvky patří hojné užívání psané vietnamštiny a líčení kulturních zvyků, takže pisatel má do této kulturní oblasti vhled, byť nemám za to, že by byl příslušníkem komunity. Vypráví 18letá česká Vietnamka, zasazeno do menšího města (Písek), zahrnuje romantický motiv (sblížení s českým malířem) a řadu motivů sociálněkritických (skinheadi, rasismus a jeho propojení s místní elitou: hlavní nácek dělá řidiče starostovi, spálení vietnamského tržiště, korupce a ponižování ze strany městkých úředníků. Vyprávěno obratně a velmi úsporně, největším problémem je, že z hlediska kompozice jde v podstatě o povídku, která zmíněné situace rozehraje a situačně pointuje, ale nerozvíjí je v delším souvislém příběhu. (Celkový rozsah odhaduji na 80 NS.)“
Rozdíl mezi vypravěčem a autorem (pisatelem) jsem tedy nejen zdůraznil, ale i doplnil povýtce intuitivní skepsí stran toho, že by pisatelem byl český Vietnamec. Cenu bych tedy byl dal i panu Cempírkovi. Zároveň jsem byl velmi rád (a pokládal jsem to za výborné pro letošní Literární cenu Knižního klubu i pro dnešní českou společnost a kulturu), když jsme se dozvěděli, že se původce rukopisu identifikoval organizátoru soutěže jako devatenáctiletá Lan Pham Thi. Nebyl důvod tomu nevěřit. Debutantka a kus užitečné kulturní práce k tomu: ideální!

3) Text nemohla napsat Vietnamka
Literární text je prostorem mnoha komplikovaných stylizací. Poznat z textu s jistotou, zda ho psal Čech, jehož rodiče jsou z Vysočiny, nebo Čech, jehož rodiče jsou z Vietnamu, jednoduše řečeno nelze. Nelze z něj poznat pohlaví autora, jeho věk ani nic jiného. Totéž platí pro další aspekty: Zda zná určitou tematiku z autopsie, nebo zprostředkovaně, atd. (Výmluvné ostatně v tomto ohledu je, že se i část česko-vietnamské komunity s Bílým koněm identifikovala a teď želí páně Cempírkova nástupu na scénu, jak o tom psaly v sobotu Lidovky.) O všech aspektech týkajících se fyzického autora můžeme na základě toho, jak se autor představuje v textu, činit jen hypotézy, často mylné a vždy neprokazatelné. Hlavním motivem pro novinářské pátrání byla proto podle mne až nepřítomnost autorky na předávací ceremonii, její důsledné trvání na virtuální komunikaci s novináři nebo nějaká šeptanda. Signály v textu Bílého koně, které jako podezřelé uváděl pan Pavelka, mají samy o sobě vždy i jiné vysvětlení, není jich dost a netvoří systém.

4) Odstrčená veledíla
Z rokování poroty vzejde vítězný titul, další pořadí se nestanovuje. Historie nezná kdyby, takže nelze říci, že pokud bychom nevybrali Bílého koně, bral by „svých“ padesát tisíc pan Žák. Kdyby bylo po mém, tak ano, sám jsem měl jeho detektivní thriller Ticho na druhém místě v pořadí. Podotýkám, že jako dílko stejné literární kategorie, oproti Bílému koni poněkud přetížené ambicemi. Do finále ovšem postoupilo šest rukopisů a názory – pokud si to po té době dobře vybavuji – byly různé. Většina hlasů pěti porotců se konstituovala kolem Bílého koně, dál už byla pro i proti (rozhodně ano, rozhodně ne) poměrně rozptýlená. Skoro si troufám spekulovat, že pokud bychom vyšli vstříc námitkám Terezy Brdečkové, která navrhovala na cenu úplně jiný titul, pro mne nepřijatelný, hledání konsensu by nás dovedlo až někam k nevýraznému „nepálskému“ thrilleru. Jako nejnižšímu společnému jmenovateli. Jenže kdo ví – stroj času existuje jen v pohádkách. I kdybychom ho však teď tady měli a použili, odstrčené veledílo bychom v letošní Literární ceně Knižního klubu nenašli. Nebylo.

Takže takhle jsem dal cenu Vietnamce Cempírkovi.


P. S.
SOUTĚŽ: Kdo jako první uhádne, kdy se v dějinách české literatury začala udělovat první literární cena a o jakou cenu šlo, dostane podepsaný separát studie významného českého literárního historika, která o tématu pojednává.

DOKUMENT: Pro zvlášť interesované zájemce jsem na konec tohoto blogu nakopíroval oba soubory svých letošních posudků ze soutěže. Posudky slouží jako podklad pro ústní diskusi poroty, která přirozeně převažuje v druhém kole, kdy všichni porotci znají již všechny finálové texty. Odevzdávají se zároveň organizátorovi jako doklad o průběhu. Bílej kůň, žlutej drak měl v rukopise titul Legenda o Dračí zátoce. Posudky pro první kolo rozděluji do tří kvalitativních kategorií, z poslední vybírám do druhého kola. Pokud by měl autor některého z charakterizovaných rukopisů pocit, že jsem ho nedocenil nebo nepochopil, prosím nepište – to je normální. Příště zase nepochopíte vy mě a já se zlobit nebudu.


xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Cena Knižního klubu 2009 - 2. kolo

65 Legenda o Dračí zátoce
Novela z vietnamské komunity; mezi autentizující prvky patří hojné užívání psané vietnamštiny a líčení kulturních zvyků, takže pisatel má do této kulturní oblasti vhled, byť nemám za to, že by byl příslušníkem komunity. Vypráví 18letá česká Vietnamka, zasazeno do menšího města (Písek), zahrnuje romantický motiv (sblížení s českým malířem) a řadu motivů sociálněkritických (skinheadi, rasismus a jeho propojení s místní elitou: hlavní nácek dělá řidiče starostovi, spálení vietnamského tržiště, korupce a ponižování ze strany městkých úředníků. Vyprávěno obratně a velmi úsporně, největším problémem je, že z hlediska kompozice jde v podstatě o povídku, která zmíněné situace rozehraje a situačně pointuje, ale nerozvíjí je v delším souvislém příběhu. (Celkový rozsah odhaduji na 80 NS.)

78 Ticho
Filozofující detektivka z Šumavy. Nevidomý protagonista, který je zván Sepýšem a rád čte romány Ed McBaina, je na stopě sériového vraha - jak se nakonec ukáže, vražedkyně. Policejním vyšetřovatelem je jeho švagr, na kterého mimochodem žárlí, neboť Slepýšův vztah k sestře je mimořádně intenzivní. Odehrává se v dobře načrtnutém vesnickém prostředí (mezi chalupou a hospodou), vtažení hrdiny do případu je motivováno tím, že jako slepý sochař modeluje portréty lidí podle jejich hlasu - takové jsou jeho komerční zakázky. Svůj portrét si od něj objedná i vrah, resp. vražedkyně. Vyprávění má ještě paralelní duchovní linii (rozhovory s thoreauovským mudrcem z USA), protagonista zažívá prorocké sny, ve vrcholné scéně chápe, že do sebe pojal celý svět ve všech rozporech - je vrahem i obětí i soudcem i katem. Tak se symbolicky motivuje i jeho slepota: v mládí nazřel odlesk Boha a toto poznání nesmírnosti ho smyslově ochromilo. Vzdor násilné implantaci tohoto duchovního rozměru si zasluhuje pozornost.

30 Deník pro nenarozenou dceru
Příběh uštvaného učitele české a francouzské literatury, který pod tlakem dnešního agresivního světa „vyhořel“ - doslova, tj. vydal se ze všeho, takže zemřel, ač zdráv. Deníkové zápisy od srpna do 17. 11. jistého roku 200X, stylizované jako odkaz pro dceru, která se má narodit za několik měsíců. Několik vztahových pásem: vypravěč k sobě (nejí, sklony k alkoholismu, léčení), vypravěč k družce (tíže lásky), vypravěč ke škole a studentům (začleněna sociálněkritická zápletka o soukromé střední škole, žácích a jejich rodičích), vypravěč k faráři Bínovi, s nímž má jour fix v hospodě u šachů a který doplňuje jeho existencialistickou sebereflexi o duchovní náhled věřícího člověka; vztah k dítěti. Plno literárních aluzí, autenticky vyznívajících poznámek o pedagogické praxi. Hrdina se jmenuje Vilém Hořec.

64 Inferview
Publikovatelná próza se zajímavým dějovým nápadem, která v cestách vypravěče jednotlivými kruhy pekla parafrázuje Dantovu Božskou komedii. Hrdinou obvyklý outsider, rozehrává se atypický trojúhelník mezi otcem, snachou a synem. V rozpravě novináře se Satanem pokus o filozofický román.

24 Stín trišůly
Dobře vyprávěný dobrodružný román s politicky angažovanou zápletkou. Okolnosti – hrdinova exotická cesta plná nebezpečí a nástrah (Nepál, boje vládních vojáků s maoistickými partyzány) – je silnější a zajímavější než ústřední příběh, za nějž je zřejmě třeba pokládat příběh citového sblížení hrdiny s nepálskou studentkou-partyzánkou. Motiv nesmyslného masakru, jemuž padne dívka za oběť, román jako celek „neutáhne“ – máme pocit, že zde by mohl začít silný příběh pomsty, sebeobviňování atp.

42 A-merika
Rukopis jsem měl v některé z předchozích soutěží, jde o poměrně dobře vyprávěnou prózu se zajímavými motivy z New Yorku, jako celek však postrádá jasnější téma a příběh, který by někam dospěl (kromě stěhování do Londýna).



23. 3. 2009 Pavel Janáček


Cena Knižního klubu 2009 - 1. kolo

I.

65 Legenda o Dračí zátoce
Novela z vietnamské komunity; mezi autentizující prvky patří hojné užívání psané vietnamštiny a líčení kulturních zvyků, takže pisatel má do této kulturní oblasti vhled, byť nemám za to, že by byl příslušníkem komunity. Vypráví 18letá česká Vietnamka, zasazeno do menšího města (Písek), zahrnuje romantický motiv (sblížení s českým malířem) a řadu motivů sociálněkritických (skinheadi, rasismus a jeho propojení s místní elitou: hlavní nácek dělá řidiče starostovi, spálení vietnamského tržiště, korupce a ponižování ze strany městkých úředníků. Vyprávěno obratně a velmi úsporně, největším problémem je, že z hlediska kompozice jde v podstatě o povídku, která zmíněné situace rozehraje a situačně pointuje, ale nerozvíjí je v delším souvislém příběhu. (Celkový rozsah odhaduji na 80 NS.)

30 Deník pro nenarozenou dceru
Příběh uštvaného učitele české a francouzské literatury, který pod tlakem dnešního agresivního světa „vyhořel“ - doslova, tj. vydal se ze všeho, takže zemřel, ač zdráv. Deníkové zápisy od srpna do 17. 11. jistého roku 200X, stylizované jako odkaz pro dceru, která se má narodit za několik měsíců. Několik vztahových pásem: vypravěč k sobě (nejí, sklony k alkoholismu, léčení), vypravěč k družce (tíže lásky), vypravěč ke škole a studentům (začleněna sociálněkritická zápletka o soukromé střední škole, žácích a jejich rodičích), vypravěč k faráři Bínovi, s nímž má jour fix v hospodě u šachů a který doplňuje jeho existencialistickou sebereflexi o duchovní náhled věřícího člověka; vztah k dítěti. Plno literárních aluzí, autenticky vyznívajících poznámek o pedagogické praxi. Hrdina se jmenuje Vilém Hořec.

78 Ticho
Filozofující detektivka z Šumavy. Nevidomý protagonista, který je zván Sepýšem a rád čte romány Ed McBaina, je na stopě sériového vraha - jak se nakonec ukáže, vražedkyně. Policejním vyšetřovatelem je jeho švagr, na kterého mimochodem žárlí, neboť Slepýšův vztah k sestře je mimořádně intenzivní. Odehrává se v dobře načrtnutém vesnickém prostředí (mezi chalupou a hospodou), vtažení hrdiny do případu je motivováno tím, že jako slepý sochař modeluje portréty lidí podle jejich hlasu - takové jsou jeho komerční zakázky. Svůj portrét si od něj objedná i vrah, resp. vražedkyně. Vyprávění má ještě paralelní duchovní linii (rozhovory s thoreauovským mudrcem z USA), protagonista zažívá prorocké sny, ve vrcholné scéně chápe, že do sebe pojal celý svět ve všech rozporech - je vrahem i obětí i soudcem i katem. Tak se symbolicky motivuje i jeho slepota: v mládí nazřel odlesk Boha a toto poznání nesmírnosti ho smyslově ochromilo. Vzdor násilné implantaci tohoto duchovního rozměru si zasluhuje pozornost.

4 Naše blues
Krotký underground ze severní Moravy: děje se někdy na počátku 80. let, vyprávěno v 1. osobě chlapíkem, který četl Na cestě a po návratu z vojny se realizuje v partě fanoušků polonezávislých a oficiálních rockových skupin této doby, v hospodských sedánkách a výletech zejména opět na koncerty a festivaly (vč. Budapešti, Slovenska). Vypravěč se částečně usadí po navázání partnerského vztahu, s přijetím odpovědnosti přichází i rozhodnutí k emigraci - odpojením od výpravy rekreantů kdesi na hranicích Švýcarska příběh končí. Zajímavé pro dobovou recepci rockových skupin.

II.

9 Hakuk
„Chlapec za zrcadlem“. Alegorická próza o malém chlapci, jehož otec odsoudí k iniciační cestě do země „za mříží“, jež se nachází pod chlapcovou postelí. Zde svět podivných tvorů (průvodce Slyš apod.). Cesta, překážky a zkoušky jsou motivovány patrně psychoanalytickými představami o utváření lidské osobnosti (mrtvá matka, problematický vztah s otcem); to dodává textu na jisté vážnosti až perverzitě. Vyprávěno vcelku šikovně, konec je popřením čtenářových očekávání - chlapec se dostane zpět k mříži, ale otec ho odsoudí bloudit v „pod-zemí/pod-vědomí“ další nejméně dva roky.

56 Příběhy bílé lišky
Psáno střídavě prózou a veršem (sdružený rým, rytmické problémy). Podle závěrečné autorské charakteristiky jde o syntézu pohádky, fantasy a romantického příběhu erotického zaměření - to je přesné! Fikční svět je situován do současnosti, ale vedle lidí zde žije - z románské literatury, bajek a pohádek dobře známý - lid lišek (jde vlastně o Román o Lišce). Tuto magickou dimenzi podtrhují jednak veršované pasáže, jednak cikánské motivy (koňský handlíř, romština) a prvky pohanské magie. Text je komponován do volně navazujících obrazů či kapitol, zdůrazňuje erotické motivy, má svou atmosféru, ale poněkud postrádá ústřední téma.

45 Poslední z faraónovy družiny
Historický román-epos o cca 800 NS (!), jehož styl poměrně šikovně napodobuje styl „řeckých bájí“ (kombinace Homér - Petiška): 1. osoba z pozice heróa, jenž se stane prvním králem sjednoceného Řecka, plno perifrází atp. Osnovu dává příběhu cesta: achájští válečníci se vracejí z výpravy za ostatky svého předka, okřídleného Daidala; doma rozvrat; hrdina pojímá za ženu krásnou Egypťanku a s ní pak absolvuje cestu do Egypta a mj. i do Hádovy říše, aby ji vysvobodil z náruče smrti. Po návratu do Řecka sjednocuje hrdina Bríseus znesvářené kmeny a rody a zakládá jednotné Řecko, tj. dobrodružný román s prvky fantasy (egyptská magie apod.) „povyšuje“ nacionální idea. - Podle informace na konci následuje ještě druhý díl, odehrávající se za tisíc let. - Nejde o špatnou pověst-báji, vyprávění je poměrně plastické, ale nedokážu si představit čtenářskou realizaci v tomto rozsahu.

20 Snadná volba
Historický román, psaný anachronickým stylem („Reforma církve není žádná legrace.“) Téma náleží v dějinách českého historického románu k nejfrekventovanějším: zrod husitského hnutí až po upálení Mistra Jana a - v případě tohoto románu - také Mistra Jeronýma. Právě tento v Oxfordu vzdělaný filozof je (vedle plejády historických a smyšlených postav včetně Jeronýmovy vlastní tajné milenky a dětí) protagonistou románu. Ideově zachovává atributy nacionálního historického románu (hodnocení Zikmunda, Václava, koncilu v Kostnici), psáno však zřetelně z vyhraněně evangelických pozic. Odhadem 500 NS.

III.

61 Divoká planeta
Akční science fiction, vyprávěno charakteristickým „chandlerovským“ stylem, hrdinou je pravý tough guy - acheolog s výcvikem ze speciálního komanda. Kontrast dvou planet - totalitní režim, demokratický režim. Zápletka se točí kolem pátrání, odkud přišel na tyto planety život - vrcholem je nalezení Země. Dobrodružný příběh má přirozeně i romantickou linii: hrdinovu lásku k dceři hlavního „demokratického“ archeologa (on pochází z planety totalitní). Slušná žánrová próza bez překvapivého a strhujícího nápadu-zápletky.

40 Past na duši
Krátká novelka ve stylu kompozičně ozvláštněné milostné romance. Dějové jádro představuje krátké milostné vzplanutí mezi podnikatelem a jeho učitelkou (či tlumočnicí) němčiny. Příběh je podán nejprve z jedné, poté z druhé (genderové) strany. Slušně vyprávěno, ale postrádá širší téma.

51 Rudý kříž a Černý stín
Reflex Da Vinciho kódu a nebo Lukjaněnkovy Noční hlídky. Kriminální thriller s ženskou protagonistkou lesbické sexuální orientace a s religiózními prvky (stopa vraždy vede k jakési tajné „templářské“ společenosti, magické mafii), odehrávající se v Rusku (bez detailů skutečně charakterizujících prostředí. Končí masakrem. Zaujal mě pravopis: ponĎelí (80).

15 Vzpomínky na život
Dobrodružný román vyprávěný v první osobě, cílem vyprávění je dosáhnout určitého filozofického přesahu, což se ale příliš nepovede. Nižší úředník z Česka ztratí práci a zakázka dávného přítele působícího kdesi na Západě ho vrhne na cestu za „pokladem“: na několika kontintentech pátrá po „odkazu“ či „dědictví“ skupiny lidí různých osudů a národností, který se ale ukáže být pokladem „symbolickým“, souborem dopisů. Záhada působí uměle a neposkytuje dostatek důvodů, proč tento hrdinský příběh se „snadným časem“ (teď v Honkongu, za chvilku v New Yorku a pak v Africe...) číst.

71 Babárna 99
Inzitní próza, která z počáteční bilance čtyřicátnice-zdravotní sestry (maturitní sjezd po dvaceti letech, obtíže života vlastního i života spolužaček) postupně přejde v thriller zahrnující rituální vraždy apod.

35 Vyrovnávání
Inzitní próza, která se veze na vlně současného „zúčtování“ s dobou tzv. komunismu a „vyrovnává se“ zejména s 60. a 70. lety. Zdůrazňování antikomunistické pozice vypravěče lehce koliduje s tím, že po Chartě 77 vstoupí do strany. Líčení poměrů na FF UK v dané době nenaznačuje, že by prostředí české lingvistiky, kam je příběh situován, pisatel důvěrněji znal. Pozoruhodné je množství lascivních historek a erotických motivů.


18. 2. 2009 Pavel Janáček