17. listopad 1989: Studentská demonstrace v Praze je brutálně potlačena. Třicet mrtvých a stovky zraněných jsou pro veřejnost pádným argumentem, aby se v tichosti stáhla do svých domovů.

V následujících týdnech jsou oficiálně organizovány statisícové demonstrace na podporu režimu. Disidenti a nepočetná antikomunistická opozice jsou uvězněni, izolováni v domácím vězení anebo donuceni k emigraci.

Leden 1990: Pružnější frakci v KSČ je jasné, že ve světle vývoje v sousedních zemích nelze vládu pevné ruky dlouhodobě udržet. Je svolán mimořádný sjezd a nové vedení strany ohlašuje novou hospodářskou politiku. Lid jásá: konečně změna!

1990-91: Reformy skutečně probíhají a nejsou jen symbolické. Jsou povoleny soukromé živnosti a podniky do deseti zaměstnanců. Lidé smějí cestovat na Západ i bez doložky – valuty jsou ovšem stále na příděl, takže nastávají zlaté časy veksláků. Ti již nyní mohou podnikat legálně, byť jejich síť je pod kontrolou strany a vlády. Státní banka československá je rozdělena: vzniká Komerční banka, Investiční banka a Všeobecná úverová banka; krok, který byl připravován již v roce 1989. Začíná se mluvit o zahraničním kapitálu a mezi lidem převládá mírná spokojenost. Alexandr Dubček je rehabilitován a povolán do vlády. Lidé jsou spokojeni, zejména ve srovnání s hospodářskými těžkostmi Maďarska a Polska.

Nicméně všechny větší podniky jsou stále plně pod státní kontrolou, což platí i pro zahraniční obchod, všechna média a drtivou většinu maloobchodních cen. Tolerance strany má své meze.

1992: V ekonomice i ve společnosti se začínají projevovat různá pnutí. Vedení KSČ je vyděšeno rozpadem SSSR a zaskočeno rozmachem soukromého sektoru. Tomu je již svěrací kazajka reformního socialismu příliš těsná: podnikatelé se snaží obcházet politicky stanovené limity, kvete šedá ekonomika a objevuje se termín „švarc systém“.

K dovršení všeho zmatku rostou na Slovensku separatistické tendence. Pokusy o represe nečekaně narazí na slovenské nacionalistické křídlo KSČ. Strana je rozhádaná a stěží schopná jakékoli akce. Vznikají svobodné české deníky a časopisy tištěné v zahraničí – masově se pašují do země, hraniční kontroly nemají kapacity jejich přílivu zamezit.

Situace využívají státní podniky, které prakticky ignorují beztak již chabé pokusy o centrální plánování. Dominantní pozici získávají ředitelé a okresní či městští tajemníci KSČ. Státní podniky se dovolávají větších práv: jde momentálně o dominantní ekonomickou sílu. Nahrává jim rozpad trhů v bývalém Sovětském svazu. Rusové ani jiné východní národy již nejsou vázáni plány RVHP, takže namísto zastaralého a technicky podřadného československého zboží kupují západní produkci.

V tomtéž roce je uvolněna většina maloobchodních cen: úředně stanovené ceny nestačí tempu růstu objemu peněz v ekonomice. Vzniklý nedostatek zboží na trhu nelze řešit jinak než růstem cen. Československá federální banka pod vedením guvernéra Tošovského zvyšuje úrokové sazby, aby ztlumila inflační tlaky. Federální statistický úřad poprvé v historii ČSSR přiznává hospodářskou recesi.

1993: Rozpad východních trhů se plně projevuje, stejně jako růst úrokových sazeb. Tržní kurs koruny prudce klesá, banky se přestávají řídit oficiálním nadhodnoceným kursem. Pod tlakem okolností souhlasí Ústřední výbor KSČ s přijetím zákona o národní správě, který umožňuje svěřit podniky do soukromých rukou. Slovo „privatizace“ je nicméně stále tabu. Národní správce sice může podnik řídit a podílet se na ziscích, nesmí jej však prodávat či jinak převádět.

1994-95: Státním podnikům pod vedením národních správců se začíná dařit poněkud lépe. Adaptace na náročnější západní trhy je nečekaně úspěšná. Do země již ve větší míře přichází zahraniční kapitál. Banky podnikům velkoryse půjčují, což vyvolává dojem prosperity.

Sjezd Komunistické strany Československa konstatuje, že „bylo dosaženo velkých úspěchů při budování rozvinuté socialistické společnosti (…) Aplikace některých prvků kapitalistického hospodářského systému je zcela v souladu s teoretickým učením Marxe, Engelse a Lenina, vezmeme-li v úvahu objektivní fakta ohledně daného stádia vývoje socialismu v ČSSR. Úspěchy československého lidu při budování socialismu jasně prokazují, že na rozdíl od neúspěšných pokusů o znovuzavedení kapitalismu v Polsku a v Maďarsku jsme se vydali po správné cestě. (…) S přihlédnutím k dosaženým úspěchům lze směle prohlásit, že etapa zavádění reformních kroků již skončila a československý hospodářský mechanismus je možné považovat za stabilizovaný a dlouhodobě udržitelný.“

1996: Probíhá proces se slovenskými separatisty. Několik vůdců je odsouzeno k dlouholetým trestům. Alexandr Dubček umírá za podivných okolností při dopravní nehodě.

Československá federální banka oznamuje oficiální zavedení trhu s československou korunou. Ta byla již několik let obchodována na polooficiálních aukcích mezi bankami a státními podniky. Po převážně příznivých zkušenostech je otevřen oficiální trh, přičemž koruna je vázána na německou marku v poměru 20 : 1.

Tajná zpráva StB hovoří o růstu nespokojenosti mezi lidem. Úvěrová expanze vede k růstu objemu peněz v ekonomice, což má za následek inflaci. Pokusy o znovuzavedení centrální regulace cen se míjejí účinkem: vedou pouze k prázdným pultům. Zvýšení úrokových sazeb by vedlo k další recesi. Vláda alespoň ukládá za povinnost národním správcům pravidelné zvyšování mezd, ale postrádá sílu k prosazení tohoto opatření.

Z okruhu národních správců se rekrutuje nová ekonomická elita. Takzvaní oligarchové jsou převážně členové KSČ nebo SSM, případně pracovníci městských národních výborů. Mnozí z nich studovali v Moskvě, někteří po roce 1990 i v zahraničí. Jejich bohatství a životní styl zdaleka předčí výsady členů Ústředního výboru KSČ. To samozřejmě budí rozpaky a zášť mezi řadovými pracujícími s průměrnými a podprůměrnými příjmy: jak to, že musíme snášet inflaci a nezaměstnanost, když komunisté takhle nehorázně bohatnou?

Pokračování někdy příště.