Finanční krize se často dává za vinu neoliberalismu. Ale co to vlastně neoliberalismus je?

Ekonomie zná rozličné myšlenkové směry: neoklasicismus, ordoliberalismus, keynesianismus, neokeynesianismus a postkeynesianismus, chicagskou školu, rakouskou školu, školu racionálních očekávání, institucionalismus, behavioralismus, a některé další -ismy a školy. Nikoli však neoliberalismus. Žádný není.

Označení „neoliberál“ je jen nadávka, nálepka, kterou levice označuje své oponenty. Kterýsi nadaný propagandista zřejmě toto slovo vymyslel jako analogii termínů neofašismus či neokolonialismus. Předpona neo- má patrně evokovat snahu zpátečníků točit kolem dějin nazpět a oživovat překonaná reakční učení. Neoliberalismus existuje jen v propagandě, nikoli v ekonomii.

V užším slova smyslu se termín neoliberalismus používá v souvislosti s Washingtonským konsensem. Je třeba zdůraznit, že i zde jej používají výhradně propagandisté a nikoli ekonomové. Neoliberalismus není odborný termín, na rozdíl například od klasického liberalismu nebo neokeynesianismu.

Co je Washingtonský konsensus? Soubor doporučení vládám: dodržujte elementární fiskální disciplínu, omezte dotace podnikům, rozšiřte daňovou základnu při snížení mezních sazeb, nechte úrokové sazby stanovit trhem, uvolněte měnové kursy a toky kapitálu, udržujte inflaci v rozumných mezích, omezte obchodní bariéry, privatizujte státní podniky, omezte byrokracii, chraňte zákonem vlastnická práva. Washingtonský konsensus dále doporučuje investovat do základního vzdělání, zdravotnictví a infrastruktury.

Na první pohled se zdá, že jde o seznam zásad diktovaných zkušenostmi a zdravým rozumem. Co je špatného na fiskální disciplíně, zdravé měně nebo omezení byrokracie? Neukázaly snad zkušenosti, že uzavřená státem vlastněná ekonomika je receptem na chudobu? Co je na Washingtonském konsensu tak zhoubného, že levičáci při vyslovení tohoto termínu vidí rudě?

Pointa je jednoduchá. Washingtonský konsensus není receptem na bohatství, protože něco důležitého postrádá. Představme si republiku Tramtárie, rozvojovou zemi, která se nerozvíjí. Trpí rozpočtovými deficity, které jsou financovány inflačními penězi. Hospodářství je ovládáno státními podniky, kde se krade. Byrokracie dusí živnosti, které fungují převážně na bázi černého trhu; černý trh je také jediný fungující segment finančních trhů. A tak dále.

Náhle Tramtárie přijme washingtonský konsensus. Zprivatizuje státní podniky, většinou do rukou dosavadních stranických a státních papalášů. Krade se ještě více než kdy dříve. Uvolní se zahraniční obchod: tramtárský průmysl je slabý, není schopen konkurovat nadnárodním společnostem a krachuje. Investice do vzdělání, zdravotnictví a infrastruktury jsou z velké části rozkradeny korupčníky, kteří vše v zemi mají pod palcem. Bossové černého trhu však smějí vystoupit ze stínu a legalizovat své pokoutně nabyté bohatství.

A co na to občan? Bude z ekonomických reforem nadšen? Podíl nespokojených bude tím větší, čím horší je v Tramtárii korupce. S ní totiž washingtonský konsensus nepočítá. Kde vládne korupce, nefungují totiž žádné ekonomické poučky a teorie.
Zde je jádro problému. Washingtonský konsensus se v praxi se realizuje mnohem obtížněji než na papíře – což vede k tomu, že levice nálepkuje, nálepkuje a nálepkuje, a nikterak jí nevadí, že neoliberalismus je vlastně vymyšlený bubák.

A co vztah neoliberalismu a finanční krize? Není žádný neoliberalismus a tudíž ani vztah. Pokud jde o washingtonský konsensus, ten nikdy nenabádal banky poskytovat hypotéky klientům, kteří nemají na splátky.

A mimochodem, kdyby státy Evropské unie, které jsou nejvíce postižené finanční krizí, dodržovaly doporučení Washingtonského konsensu ohledně konkurenceschopných měnových kursů, byly by na tom dnes mnohem a mnohem lépe. Jde konkrétně o oběti eura či pošetilých snah o jeho přijetí: zejména Irsko, Španělsko, Litvu a Lotyšsko.