Na kraji propasti
Pokud by vám někdo tvrdil, že je český veřejný život přehledný, nevěřte mu ani ň. Potácí se ve zmatcích, co rozsahem překonaly obvyklé politikaření. Pravidelné, skoro nepřestajné žabomyší války postoupily o krok dál. A nejspíš máme našlápnuto k dalšímu kroku. Klíčové je, že Česká republika stojí na kraji propasti politické kultury.
Potomek Praotce Čecha bývá popisován jako klidná nátura, s níž lze vcelku bezproblémově „orat“, leč i tohle má své meze. Už dlouho to tak naneštěstí nevypadalo, ovšem na změnu odkazuje nedávná, organizátory dobře zvládnutá demonstrace na pražském Václavském náměstí. Sešlo se až 100 000 lidí. Nejvíce od československého převratu před třiadvaceti lety.
Za vyvoláním neklidu, jasně patrného také z věrohodných výzkumů veřejného mínění anebo rozprav na internetu, stojí hlavně vláda Petra Nečase. Chtěl jsem napsat stávající vládní koalice, jenže to by bylo zavádějící. Nespokojenost lidu umocňuje, že panující oligarchie není ani pořádnou vládou, ani koalicí.
Před dvěma roky vyhrála volby do hlavní, dolní komory parlamentu sociální demokracie, ale neshromáždila – podobně jako takřka paralelně sesterský Smer – kabinetní většinu. Jelikož jí dvě ad hoc vybudované partaje odebraly část levicových voličů a jedna z nich pak mávnutím „kouzelného proutku“ vstoupila do vlády s výbušným pravicovým nábojem.
Šlo o Věci veřejné (VV), podnikatelský nápad velikášského i vrtošivého milionáře Víta Bárty. Na něj už přitom oba koaliční partneři „vařili vodu“. Na druhý pokus a po roční pauze od prvního, dosáhly Občanská demokratická strana (ODS) a TOP 09 horko těžko úspěchu. Uchopili hrstku poslanců–kariéristů, aby „odlehčili“ do vln nulových preferencí klesajícímu véčkařskému korábu. Nyní směřovanému k další pokleslé hře pro voliče, ke spásnému ostrovu frašky o opoziční pozici VV.
Přeběhlíci za krajně trapných okolností plných kupčení s hlasy získali v pátek nové pseudokoalici parlamentní důvěru. Show must go on! Ta tam je bývalá největší hlasovací mašinérie od vzniku ČR, kterou spříznění novináři vynášeli do neoliberálních nebes. Od teď se budou s každým zákonem počítat duše a žádná z nich nebude mrtvá. Nestálou výměru půdy pro pěstování Nečasova spolku si vychutnají zbytkoví véčkaři a ve svých ambicích zhrzení exposlanci ODS. Václavem Klausem založené strany, rovněž čelící štěpení a v dosavadní pravicové dominanci ohrožované nástupem TOP 09. Stvořené zase ministrem financí Miroslavem Kalouskem, mozkem kabinetu a zajisté nepřekvapivě též partajním zběhem.
Že nastíněným marasmem neobyčejně trpí celé Česko, netřeba zdůrazňovat. Drtivou většinu občanstva vábí siréna předčasného volebního klání. Jedno řádné, do krajských zastupitelstev a třetiny Senátu, přijde s podzimem. Pravděpodobně dál ztíží chatrné postavení nečasovců, odhodlaných však dát svou kůži co nejdráž.
Zkusíme-li odhadnout délku jejich zbývajícího odporu, vychází nám krom jiného důležitá podmínka. Trefně ji kdysi vystihl jasnozřivý Karel Kryl, když zpíval „farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky“. Zemi valem zadlužující kabinet opakuje mantru o šetření, přičemž chystá takzvané církevní restituce. Jde o kupu miliard z veřejných rozpočtů, tudíž mluvčí katolického kléru neváhá v televizi vystupovat za bezradnou ministryni kultury.
Právně pochybný projekt bude nejspíš dalším tunelem v zemi, odkud se nezměrné majetky vypařily kupónovou privatizací, falešnými výběrovými řízeními nebo nepotrestanými defraudacemi ministrů. Co dodat. Bůh s námi?
Článek vyšel 30. 4. ve slovenském deníku Pravda
Odborům to osladíme
„Kam jsme to dobudovali, všichni víme…“ zní věta z posledního dílu úspěšné Troškovy komediální trilogie „Slunce, seno…“ Vztahuje se sice k obtížnému dědictví československé cesty reálného socialismu, kterak se zřízení říkalo, ale bez obtíží ji lze přenést na polistopadové budování demokracie.
Uplynulo přes dvacet let a lid opět dává najevo svůj odpor vůči poměrům. Nadává. Leckdo hořekuje, že „za komunistů to bylo lepší, nebo stejné“. V řadě ohledů byly poměry prokazatelně horší než teď, i když to asi není ten správný názor. Po léta jsme byli a dodnes jsme masírováni propagandou, jak vlastně všechno bylo nesnesitelné. A kdo byl proti, byl tím pádem obdivuhodný.
Smysl je jasný – třebas šermování pojmem totalita, které záměrně směšuje tak rozdílná období jako počátek 50. let, druhou polovinu let šedesátých, eventuelně rozpačitou československou perestrojku, pomáhá legitimizovat stávající stav. Bez ohledu na jeho úroveň a tendence. Ty jsou dnes (velikou) většinou obyvatel viděny nepříznivě. Natolik, že poněkud povolil tradiční zdejší konformismus s režimem. Mluví se o alternativách k nekvalitní vládní politice, o demonstracích a stávkách. Změně.
Pokud opět nepřeváží pro Čechy historicky častá „radost“ z planého remcání, mohla by se u nás konečně začít utvářet občanská společnost v rozsahu, co by nebyl menší než malý. A oslabovaly se tím pádem vlastnosti pěstované jak například normalizační KSČ, tak třeba Václavem Klausem. Věrozvěstem liberalismu, jenž ostatně do komunistické strany svého času nevstoupil proto, poněvadž ho nevzali.
Jistá změna společenské atmosféry, v níž se jednou za čas volí a jinak drží ústa a krok, je už zcela nezbytná. Leccos naznačila nedávná demonstrace na Václavském náměstí, největší protivládní akce od „Sametu“. Lidé zřejmě konečně pochopili, že se musí brát za svá práva a nenechat se zastrašovat praktikami panující partokracie.
Momentálně do její ideologické výzbroje náleží nesmyslné výkřiky o politizovanosti odborů (na západ od ČR bývají odbory nesrovnatelně radikálnější), dále metoda rozbitého gramofonu srovnávající zcela odlišné Řecko s Českou republikou, či konečně odumírající strašení návratem komunistů do vlády. Podobného žvástu se dnes odvažuje už jedině zdiskreditovaný Radek John. Vždyť to byl stávající kabinet, kdo přes bolševicky rázné výzvy zastydlých antistalinistů nedokázal nic než konstatovat, že KSČM dlouhodobě postupuje v souladu se zákonem.
Křeči nyní trochu beztvaré koalice se sněmovní důvěrou a podporou kléru poslali „poslední varování“ lékařské odbory. Právem se cítí podvedeny nesplněním ministerských slibů o zvýšení platů a varují před opakováním akce Děkujeme, odcházíme. Vzápětí, pár dní před Svátkem práce, byla předběžně vyhlášena také stávka generální. To je poměrně silná káva a nečekat, že se to vláda Petra Nečase nebo Alexandra „ProMoPro“ Vondry nepokusí „unii“ českých nespokojenců osladit, by značila naivitu. Nejspíš opět uplatní taktiku „rozděl a panuj“ čili méně vznešeně řečeno: rozeštvávání.
Článek zveřejnil Brněnský deník Rovnost
Na žirafí frontě klid?
V Sýrii bylo před pár dny nastoleno příměří. Klid zbraní mezi zákonnou, ale z našeho pohledu málo legitimní vládou Bašára Asada a různorodými povstalci. Vnitřně rozličná, ba roztříštěná je i samotná země, což dále komplikuje už tak omezenou možnost smysluplného zásahu zvnějšku.
Přitom se nedá přehlédnout strategická poloha tohoto dosud formálně baasismem ovládaného státu. Hraničícího s Tureckem, Irákem, Libanonem, Izraelem a Jordánskem; sekulárního, ale spojeneckého s teokratickým Íránem. Ovšem občanská válka dala tomuto zmatku zcela jiný rozměr. Ve výhni prozatím utlumeného konfliktu se mísí spousta protichůdných zájmů, jejichž konečnou slitinu se odvažuje hádat málokdo.
Odlišnosti zájmů manifestují velmoci, ať se jedná o USA, Rusko nebo Čínu. Ovšem krajně rozličné postoje vyjadřují i země či organizace regionu. Včetně těch, co mají z nějakého důvodu blízko k okcidentu. Radikálně muslimský, protiizraelský Hizballáh (v překladu „Boží strana“) podporuje kliku prezidenta Asada, hanlivě řečeného „Žirafa“. Kdežto nábožensky také velmi přísná, se Spojenými státy propojená Saudská Arábie, podporuje penězi a zbraněmi jeho svržení. Mimochodem za účelem, jenž se nelíbí Washingtonu.
Aby toho nebylo dost, mezi Sýrií a územím Saúdů zase leží menší, prozápadní Jordánské království, které bere naftu z Arabského poloostrova. Tančí mezi vejci, takže mluví o kompromisu: odstoupení vládnoucí kliky za zachování rámce režimu.
Nicméně nyní panuje příležitostně porušované příměří, kvůli čemuž se obě strany konfliktu – jak jinak – vzájemně obviňují z proradnosti. Nadcházející dny a týdny budou zřejmě rozhodující. Pro budoucnost syrské odnože arabského jara, pro stabilitu Sýrie. A nejspíš i pro celý region.
Glosa vyšla v deníku E15
Čučche míří do nebes
Čučche, oficiální a zcela univerzální nauka KLDR míří k nebesům. Vlastně ne, konstruuje úplnou soběstačnost země, jež je vpravdě závislá na všestranné podpoře Číny. Navzdory výsledkům své epochy zůstává ale formálně nezpochybnitelnou naukou. Nicméně Severní Korea, ateistická orientální despocie, do nebe míří. Tu a tam střílí rakety pánu bohu do oken.
Do písmenka jí to „vyšlo“ právě teď. Po uplynutí sta dní od poměrně náhlého skonu „milovaného vůdce“ Kim Čong-ila, při oslavách ne/dožitých sta let zakladatele dynastie, Věčného prezidenta Kim Ir-sena. Jeho vnuk, na západních nóbl školách vychovaný Kim Čong-un neboli „Kim III.“, obdržel právě nejvyšší státní funkce. Převzetí „trůnu“ tím bylo definitivně potvrzeno. Příležitost blýsknout se před světem i poddanými letem Galaxie 3 proto vypadala slibně.
Úspěch, jenž se nekonal, by byl mimo jiné úlitbou význačného pilíře stalinistického zřízení, ideologii zvané songun. Před ostatním upřednostňující potřeby početné armády a obranyschopnost země v permanentním válečném stavu. Všudypřítomná militarizace (schopný nástroj manipulace), potopení jihokorejské korvety nebo dělostřelecký atak na hraniční město Jon-pchjong jsou pak potvrzením role branných složek, které mají co mluvit do nejvyšších státních záležitostí. Včetně průběhu rodového nástupnictví.
Když zemřela předchozí hlava KLDR, pozornost českých sdělovacích prostředků si vysloužilo posmrtné laudatio předsedy tuzemských komunistů. Mělo se policejně prověřovat, jestli svou soustrastí relativně izolovanému systému neporušil zákon. Bylo to úsměvné, neboť vedle naší nejkonzervativnější strany uctilo zesnulého diktátora třeba i Valné shromáždění OSN, když vyhlásilo minutu ticha. Jediné, co „pohoršení“ reálně ukázalo, je, že schematičnost myšlení či rituálně vyjadřovaná nenávist nemusí být vlastní výhradně stoupencům čučche.
Glosa vyšla v deníku E15
Nečasové úvahy
„Zajímám se o budoucnost, protože v ní hodlám strávit zbytek života.“ Prohlásil věhlasný Charlie Chaplin, krom jiného levicový aktivista. Něco na tom je. O budoucnost bychom se měli zajímat, speciálně v demokracii, kde nikdo nemůže tvrdit, že netřímá svůj díl odpovědnosti.
Špatné ale je, když nápadně rozměrný segment občanů tuhle v jádru prostou informaci nechápe, nebo chápat nemíní. V České republice se proto neochota brát politický život a zápasy za příznivější existenci projevuje v příslovečné „ míře větší než malé“. Politici jsou tu en bloc charakterizováni jako mizerové, nemakačenkové a politika je prostě svinstvo. A proto se jimi „není třeba“ více zabývat.
V reálu jsou veřejní činitelé i společnost výslednicí siločar, na niž můžou přinejmenším těžko nadávat lidé, jimž stačí jednou za uherský rok hlasovat, ba ani to ne. Právě takhle si to přitom vždycky představovali politici střihu Václava Klause, pro které je občanská společnost zásadním nepřítelem partajního života. Smrsknutého do kuloárních rokování pár potentátů s ekonomickými kapitány v pozadí a na tomto podkladu postupujících vskutku nevybíravě. Dotyční se tak třeba před lety, a navzdory názoru jasné většiny obyvatel, „zasloužili“ o rozbití Československa.
Místo permanentní lidové kontroly všech veřejných činitelů, de facto našich zaměstnanců, se u nás spoléháme na různá šidítka. Patří k nim iluze o jaré, nezkažené partaji, jež to za nás všecičko vyřeší a nezmění se v „dinosaury“. Zkrátka se o nás, malé děti, postará. O nenapravitelnosti znechucených voličů svědčí plynule navazující články řetězu ODA – US-DEU – Strana zelených – VV. Omlouvám se, pokud jsem na nějaké, krátkodobě oblíbené svatoušky zapomněl.
Kráčí o podobné „potvůrky podivné“, nicméně se zrychluje tempo, s níž se samy svedou zdiskreditovat. Véčka to zvládla ani ne za půlku volebního období a trefně je přejmenoval náš přední sociolog Keller, když s typickým sarkasmem podotkl, že nečasovskou většinu nově tvoří koalice ODS a TOP 09 s „hadrem“.
Věci veřejné záhy povede jednooká mezi slepými, Karolína Peake(ová). Snaživá jedničkářka, jež rafinovaněji navázala na Kristýnu Kočí v sestřelování Víta Bárty. Že je superguru odepsaný, politická mrtvola, bylo definitivně zřejmé minimálně od nedávné návštěvy místopředsedkyně vlády na Pražském hradě. Ten, který „uměl prezidenta“, dostal takříkajíc tichý státní pohřeb.
Podnikateli v bezpečnosti začalo být nebezpečně a před (prvoinstančním) odsouzením jej nezachránilo ani školácké úsilí o svedení pozornosti ke kauze Mostecké uhelné společnosti. Ani mimořádně „veverčí“ pokus o odcházení z kabinetu. Vlastně se to „konstruktivním“ véčkařským funkcionářům báječně hodilo k ráně do vazu „Centrálního mozku lidstva“.
Nabíledni je, proč se neopakovala čunkiáda. Za prvé se v právní oblasti odehrálo pár změn, za druhé by si nynější pravice sotva přála nové soudní pře o justičním mafiánství. Za třetí VV nikdy nestály za svým předsedou ani zdaleka tak rigorózně, jako tradiční lidovci za svým předákem. Těm ostatně pád veverek z výšin zvyšuje preference na sněmovní úroveň.
Trojkoaliční káru táhne dál Matka Kuráž udržet si moc stůj co stůj. Většina v dolní komoře zůstává zachována a hlasovací mašinérie se může dál opírat i o jisté vlivné sdělovací prostředky. Média, co měla zásluhu na vítězství fakticky už před volbami existující triády stran. Ačkoli už nemohou tak snadno obhajovat neobhajitelné, znovu se neštítí frází. „Cestu do Řecka“ nahradila obecná tvrzení o tom, že opozice u kormidla by dělala to samé. No jenže potom vylučují svá starší pádná tvrzení, že levice jen zadlužuje zemi. Anebo, podíváme-li se na oficiální data o růstu veřejného dluhu během posledních roků, nechtěně připouštějí naprostou rozpočtovou neodpovědnost pravicového vládnutí v ČR.
A protože se „vévéčka“ navenek dost možná zklidní, nečasové úvahy o potřebě vzestupu občanské společnosti naberou pravděpodobně na ještě větší aktuálnosti.
Komentář vyšel v Parlamentních listech
Moc je ještě mladá
Když si teď Česko „užívá“ svou asi dvoustou padesátou devátou vládní krizi, a to hned za dva neúplné roky existence jednoho Nečasova kabinetu, lidé se houfně chytají za hlavu. Tradiční příznivci pravice lámou nad trojkoalicí hůl, omlouvají se za svou volební zaslepenost před dvěma lety, komentátoři se zase překonávají v tom, jak vyjádřit své znechucení a někteří politologové v nadsázce dodávají, že už rezignovali na úsilí porozumět dění ve vládě. Spousta občanů je zkrátka dost rozlícená, takže třeba výlevy na některých internetových fórech, kde si i normálně zdánliví anonymové neberou servítky, dostávají ty pravé grády.
Už nejde o legraci. Dříve agresivně provládní aktivisté značně ztichli a omezili se zpravidla na několik skalních skupinek navzájem se utvrzujících v jediné pravdě. Popularitu získali ti zástupci „elektronického dému“, kteří volají po další pražské defenestraci. Či po „zcela obnažené Marianně“, revoluci oproštěné od sametového hávu. Neboť ten se prý před dvaadvaceti lety nestal nositelem politického vkusu.
Zdrojem široce působícího neklidu v koalici ODS, TOP 09 a Věcí veřejných (VV) je – ostatně skoro pokaždé – ten třetí v řadě. Politicky nezkušení véčkaři vedení velmi výrazným „vítečníkem“ Vítem Bártou, podnikajícím v bezpečnostních službách. Nad ním se teď vznáší stín soudního trestu za jeho údajné korupční utužování partajní loajality. Jak se schyluje k rozsudku, co by pochopitelně mohl dále znevěrohodnit už tak všechny meze překonávající vládnutí, roste také neklid jeho „véčkařů“. S ohledem a nejspíš na rozkaz svého „gurua“ tak opět vyhrožují koncem dosavadního trápení se zlými spojenci. Přičemž tentokrát to prý míní úplně, stoprocentně a naprosto definitivně vážně. Recept do zhloupnutí stejný, je to běh „veverek“ v nekonečném kruhu. Nyní ovšem trapnou a neprofesionální hru na válku proti zlořádům v koalici přehnaly. Vypadá to, že vyrostla záminka, aby se „konstruktivně“ uvažujícím představitelům VV pomohlo při likvidaci dosavadního kverulantského kurzu. Což nejspíše vůbec není nový nápad.
Přetlačovaná pravděpodobně záhy skončí. Funkcionáři tří struktur, z nichž ani jediná nemůže předčasné volby myslet vážně, si skočí do náruče a znovu se spolem prohlásí za bojovníky s úplatkářstvím nebo za rozpočtovou odpovědnost. Ta rovněž dostává pořádně na frak.
Podrobnosti leží ve hvězdách, popřípadě na Klausově Pražském hradě, ale kupodivu nejsou tolik důležité. Závažnější je, že spousta občanů začíná vidět rudě. Vedle naštvanosti roste protestní potenciál Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM), suverénně nejpočetnější, v podstatě antirevoluční a nanejvýš konzervativní partaje. Krom jediného malého škraloupu má nicméně zachovanou pověst nezkorumpované a skandály nezasažené. Určité skupiny zase vzhlížejí k jiným spasitelům, „pro změnu“ dalším svérázným byznysmenům, jakým je třebas původem Slovák, miliardář Andrej Babiš. Slibující de facto variaci na téma Věcí veřejných. Objevily se však také prapodivné iniciativy za zrušení všech stran a prokádrování soudců s policisty…
Z toho všeho nám bohužel vychází smutný závěr – demokracie, co v ČR začala být budována až v éře, kdy je občas teoretiky prohlašována za mrtvou, je velmi mladá. Nezralá a konformní. „Bezmocní“ si se svou mocí nevědí často rady.
Zveřejnil slovenský deník Pravda
Bít Lvům o mříže
Syrskou arabskou republikou zmítá nepřehledná občanská konfrontace s tisíci mrtvými. Povstalci proti tradiční autoritě rodiny Asadových (doslovný překlad příjmení Asad je „Lev“) uvádějí přirozeně počty zahynuvších větší než oficiální představitelé a světové sdělovací prostředky jim zpravidla naslouchají. Má to své důvody. Obdobně existují pádné příčiny, aby se nepropíraly zásahy proti šíitům v Bahrajnu. Anebo střetnutí s oběťmi na životech v donedávna medializované Libyi, jež už své jho muže tvrdé ruky shodila.
Když upomínám na Kaddáfího, není to mimoděk. Jeho diktatura by se nezhroutila, nebýt už rok běžící lidové vlny takzvaného arabského jara. Někde „mezinárodním společenstvím“ podporované, onde odmítané, neřkuli potlačované. V Libyi byla Západem naplněna první varianta – otevřený, naftou páchnoucí zásah ve prospěch puče. Přitom pokud by tamější vůdce fanaticky neodmítal zákulisní nabídky na pokojnější předání moci, je otázkou (třeba pro italské politiky), kde by teď byl. Na krchově bezesporu ne.
Tiše k dané severoafrické akci přikývli, hlasitě však na oko nesouhlasili Rusové, kteří se spolu s Číňany nechali uplatit, aby masakrování jednotek věrných socialistické džamahíríji ignorovali. Diametrálně jinak vystupují Moskva s Pekingem v „kauze Damašek“, kde se záměrem svrhnout de facto dědičnou republikánskou kliku operuje Syrská svobodná armáda. Zběhové z vládního vojska, jimž vyrazily na pomoc bojůvky financované hráči v pozadí. Zejména bohatými zeměmi Arabského poloostrova, co na druhou stranu nemají potíž jinde umrtvovat hnutí, jaká se ideově „nehodí do krámu“.
Příběh je to vlastně pořádně zmatený. Během víkendu měl početný mezinárodní spolek „Přátelé Sýrie“ uznat vzbouřeneckou „Syrskou národní radu“ za pravoplatného představitele země. Kardinální problém však tkví v tom, že političtí představitelé (části) rebelů netvoří kompaktní celek. Zástupci křečovitě poslepovaných zájmů se sváří a budoucnost domoviny vidí občas na hony jinak.
Opatrnost je, zdá se, namístě. Bez ní by takový Obama mohl dostat lekci z bushovštiny.
Glosa vyšla v deníku E15
Vlastenectví majetných se nenosí
Našim ekonomickým ministrům a bez diskuze i nespočtu dalších občanů vadí, že se spousta tuzemských firem nijak neostýchá odvádět své daně mimo Českou republiku. A to ne v ledasjaké cizině: v daňových rájích. Čili zemích, kde zaplatí výrazně méně nežli doma.
Zmíněných firem u nás není vskutku málo. Dostupná čísla uvádějí, že berním rájům dává před „otčinou“ přednost vedení asi 12 000 (slovy: dvanáct tisíc) místních podniků. Přitom nemusí běžet rovnou o zálibu v Kajmanských ostrovech, Panamě, Madeiře, Seychelách, Beninu nebo Bahamách „piráta z Prahy“, Viktora Koženého. Vděčnými lokalitami jsou například též evropské Monako a Švýcarsko či do EU náležející Lichtenštejnsko, Holandsko a Kypr.
Tam, přeneseně i doslova míněno, odtékají miliardy z různých koutů planety, jež pak mohou docela snadno chybět v rozpočtech původních, ve velikých uvozovkách uváděno – mateřských zemích. Pozadu ve světovém trendu daňových přesunů nemohou zůstat ani čeští bohatci, kteří své jednání nezřídka zdůvodňují okrajovými, ale nikoliv automaticky nevěrohodnými motivy. Jimi jsou nepřehledná spletitost domácího právního řádu a obtížná vymahatelnost zákona.
Když se reprezentant stávající vlády, zvláštními pověstmi opředený ministr průmyslu a obchodu MUDr. Martin Kuba (jeden z řady Nečasových podřízených, kteří nemají vzdělání v oboru), když se tedy on rozčiluje nad faktem, že většina z nejmajetnějších Čechů vyvádí peníze do daňových „edenů“, je směšný. Snad tak jenom mluví do větru neboli pro média. Aby se neřeklo, jelikož čekat solidnost od českých miliardářů by znamenalo nevidět, z čeho povětšinou vyrostly ekonomické elity. Včetně trojkoaličního Víta Bárty, k němuž má tak vnitřně blízko otec zdejší transformace, prezident Václav Klaus.
Možná by někdo mohl namítnout, že podobné kousky, jako třeba pánové Kellner a Bakala, provádějí i zámožní lidé ve vyspělejších zemích. Tím spíše, poněvadž jsou tam daleko vyšší daňová pásma. Bezesporu na tom něco je. Hodně se s odchody takzvaných daňových rezidentů natrápili ve Francii a Německu, leč přesto lze třeba u našeho západního souseda postřehnout rozdíly v jednání majetných obyvatel. Pro ně je odvádění ač vysokých částek určitou ctí, prostřednictvím níž se podílejí na chodu státu. Něco u nás takřka nevídaného, protože posledních dvacet let se zde vlastenectví majetných nenosí.
Berlín a Paříž nadto vytvářejí stále mocnější tlak, aby nadešel soumrak daňových rájů. Požadují přímá odkrytí bankovních tajemství pod hrozbou, že nespolupracující státy zapíší na černou listinu. Důslednost jejich úřadů se nemusí zastavit ani před eticky spornými otázkami, k nimž náleží koupě dokumentů upozorňujících na konkrétní osoby, jež převedly své zdroje do výhodnější ciziny.
Suma sumárum nejsou berní „stěhování“ českých firem do zahraničí ničím pro celou společnost příjemným, ovšem ani výjimečným. Horší je spíše již naznačený fakt, že při našich, v kontextu Evropské unie jednoznačně nízkých daních nemají ti nejbohatší chuť projevovat sounáležitost s Českou republikou.
V krácené verzi komentář zveřejnily Parlamentní listy
Nejsou lidi?
Za minulého režimu vznikla přehršle vtipů na téma, že v té a té profesi „nejsou lidi“. Vztahovalo se to třeba na dva trpaslíky potkávající v temném lese ztracenou Sněhurku. Dvacet dva let od Listopadu 1989 se věc týká naneštěstí (a už bez žertů) odvahy veřejně vyjádřit svůj postoj. Což se mi zdá dost otřesné, hodné oné populární žurnalistické přezdívky „ovčanství“. Řada občanů si dnes kupříkladu právem naříká, jak málo Čechů a Moravanů přicházívá na protivládní demonstrace, kde jsou obvykle hájeny jejich bytostné zájmy. Včetně obecného práva na důstojný život.
Neházejme však flintu do obilí. Ačkoli u nás většině sdělovacích prostředků „tluče srdíčko“ napravo, nezřídka poblíž „šetření bez ohledu na cenu“ a vlivné redakce tudíž „deformám“ Nečasovy vlády kryjí záda, veřejné mínění nestagnuje. Naštěstí roste zástup obyvatel, jimž je solí v očích panování ODS, TOP 09 a VV-VB(árty). Trojkoalice míchající nepředstavitelný amatérismus s korupčními skandály a nutkáním honem honem zprivatizovat poslední zbytky toho, co se u nás ještě zesoukromnit nestihlo. Zejména sociální péči (ministr Drábek) a vysoké školství (zatím ministr Dobeš).
Malou část zmíněného zástupu nespokojených vídáme poslední dny na náměstích a v ulicích velkých měst, kde se lidé spontánně srocují, aby otevřeně vyjádřili svůj politický názor. Zásadní je, že demonstranti představují různé společenské skupiny, jež už nechtějí planě nadávat v pohostinstvích anebo na Facebooku. To ale, přiznejme si, ke změnám nepostačí.
Mýlí se třeba komentátor Bohumil Pečinka, prohlašuje-li, že nevidí smysl v tom, když parlamentní opozice podává protestujícím pomocnou ruku. Při aroganci stávající vlády zhola přehlížející (racionální) kritiku, navíc bez nosného programu či oproštěni od spojení s dalšími segmenty naší společnosti, nemohou nespokojené skupiny (lhostejno, zda universitáni, odbory nebo „holešované“) uspět. Proti špatné vládě, případně zájmům demagogů.
Glosa vyšla v Deníku referendum
Robert Fico a česká pravice
Na hlavu poražená slovenská pravice je teď celá vrtohlavá. Takové voličské podchycení vlastní neschopnosti přeci jenom nečekala. Lidové bouře proti „gorilám“ (ať již stálo v pozadí kauzy cokoliv) dokonaly dílo její volební zkázy a Smeru zřejmě nahnaly i občany, kteří se k Robertu Ficovi dříve neznali. Jednobarevná vláda levice bude vlastně grandiózní tečkou za existencí stůj co stůj slepené protificovské koalice, jíž od začátku „vrzalo v kloubech“. Shluk navzájem leckdy málo souladných politických programů prostě záhy musel získat obrovské trhliny. Při „zkoušce Evropskou unií“ se ukázaly smrtelnými.
Svým způsobem repete slovenské situace (až na předčasné volby nebo ochotu obyvatel masově protestovat proti zlořádům) máme v České republice, kde rozhádaný kabinet očividně stále nejistějšího, ale o to zatvrzelejšího Petra Nečase láme rekordy neoblíbenosti. A pohromadě drží už výhradně „zázrakem“ touhy po moci. Třeba Věci veřejné nebo Karel Schwarzenberg, permanentní nespokojenci a odcházeči z vlády, budou tudíž kabinet hájit až do roztrhání těla.
Přesto byla nervozita provázející povolební zprávy z východu bývalého Československa hmatatelná. Ficův triumf u nás vyděsil také některá média. Hlavně převažující nelevicový tisk, mimochodem pro opozici obvykle opravdu špatně dostupný. Deníkové titulky o „vládě jedné strany“ se staly ukazateli do rozličných směrů. Za prvé stále potvrzují známou skutečnost, že v práci s ideologickými nálepkami dnes suverénně dominuje pravice. Za druhé vlastně poodhalují obavy, že při příštím zápase o sněmovnu už nepostačí hysterický „antiparoubkismus“ či podpírání „řecké lži“ falešných složenek.
Výhledy na obdobu „skandinávského“ úspěchu slovenské sociální demokracie jsou zde samozřejmě nulové, ale inspirují k dalšímu kolu úvah o společném postupu české levice.
Glosu zveřejnil deník E15
