Česko hledá prezidenta
Stalo se, co nebylo těžké prognózovat. Volební prezidentský zápas mezi prognostikem Zemanem a „knížetem“ Schwarzenbergem se zvrhl v nejapnou frašku. Jakousi reality show. Odvedl při tom pozornost od řady důležitějších záležitostí a nabyl nepříjemných podprahových poselství.
Osobně jsem necítil žádné štěstí, když se z chumlu devíti kandidátů prvního kola vynořila právě daná kombinace uchazečů. Ta se nyní stala zdrojem dalšího „svatého“ nadšení při budování okopů a zdí mezi českými lidmi.
Na válečné linii sporu o to, kdo je lepší uchazeč o politicky málo vlivný, leč uctívaný úřad prvního občana, se přilíply spory (regionální) metropole-venkov, mladí-staří, levice-pravice a tak dále. Ale všechno zároveň v jakémsi zamlženém, převráceném, absurdním pojetí.
Starý harcovník Miloš Zeman vsadil na obraz „chytrého strejdy od vedle“, kterého už nesžírají nenávisti vůči bývalým spolustraníkům v sociální demokracii, s nekalostmi opoziční smlouvy nemá nic společného a neoblíbený Václav Klaus mu není blízkým člověkem. Věř, kdo chceš.
Karel Schwarzenberg zase vystupňoval osvědčenou politiku kýče, čímž navázal na kdysi jemu blízkého Václava Havla. A právě této části prezidentské kampaně bych se chtěl pro její varovnost věnovat především.
Díky dle všeho i dost neblahými praktikami získané převaze ve sdělovacích prostředcích se první místopředseda nejméně oblíbené polistopadové vlády (!) vyvinil z její neprofesionality a asociálnosti. Ze zorného úhlu nemála občanů zůstávají asi „šlechtici“ nad věcí. Pojednou není „mediální Schwarzenegger“ předákem nejpravicovější koaliční strany TOP 09, s jejímž skutečným vůdcem, ministrem financí Kalouskem, si většina národa automaticky spojuje korupci a mafiánství.
Historie se znovu opakuje. Když před zhruba dvěma a půl lety vznikl stávající pravicový kabinet, hodně tomu napomohla agitace mezi mladými. Kmetský a zjevně věkem sešlý potomek slavného aristokratického rodu, jenž se v české politice angažoval od roku 1989, se stal idolem voličů zhruba do třiceti let. Na základě naprosté neinformovanosti byl pak jimi oslavován coby nový člověk a bojovník proti takzvaným politickým dinosaurům.
Od toho už chyběl jen krůček, aby získal aureolu charakterní noblesy. A to i navzdory faktu, že předtím dle potřeby přebíhal od partaje k partaji a k jeho nejčastějším výrokům patří klasické vulgarismy. S nimi jako ministr zahraničí oznámkoval Silvia Berlusconiho, nebo dokonce členy své vlády.
O hysterickou nepřemýšlivou mládež se formální předseda TOP 09 opírá také nyní. Vždyť ta si v imaginárním světě internetu sama píše pohádku „Kníže na Hrad“. Akce je to nesmírně stupidní a sprostá – ovšem zabírá. Její protagonisté mimo jiné ignorují, že Schwarzenberg představuje přímé úsilí o zavádění školného, hrubé osekávání sociálního státu, omezování peněz do kultury v rámci iracionálního škrtání ve státním rozpočtu a druhdy i prosazování smlouvy ACTA.
K objemu později narozených příznivců se přidala rovněž veliká skupina umělců, z jejichž prostředí teď přicházejí zprávy o surovém nátlaku na kolegy s „neoficiálním“ názorem. Právě dotyční zvedli prapor zápasu Dobra a Zla. Repeté boje „pravdy a lásky“ se „lží a nenávistí“.
Svou roli zjevně sehrává též lokajské uvažování českého národa, který tradičně hledá nějakého „pantatíčka“. Do něj se bude projektovat a jím bude spasen. Někdy kráčí přímo o zastydlou monarchistickou víru, pročež se například herečka Květa Fialová blahosklonně vyjádřila k poměrům Rakouska-Uherska…
Schwarzenbergova bizarně popová agitace je přitom založena na protimluvech. Očividně funkčně kombinuje sebeprojekce těch, kterým se kandidát líbí na plackách, kde má vizáž punkera, s těmi, jež od něj čekají paternalistickou ruku usedlého, polomonarchistického establišmentu.
Ano, je to neuvěřitelné a mentálně to Českou republiku posouvá někam na Balkán, kde před lety k naprosté tragédii zvolili premiérem posledního cara Simeona.
Závěrem se omezím už jen na smutné konstatování, že Češi právě vedou v ryze symbolické rovině spor blízký tomu, jaký se odehrával hlavně v první polovině 20. století. Spor o smysl českých dějin.
Článek vyšel ve slovenském deníku Pravda
Osobně jsem necítil žádné štěstí, když se z chumlu devíti kandidátů prvního kola vynořila právě daná kombinace uchazečů. Ta se nyní stala zdrojem dalšího „svatého“ nadšení při budování okopů a zdí mezi českými lidmi.
Na válečné linii sporu o to, kdo je lepší uchazeč o politicky málo vlivný, leč uctívaný úřad prvního občana, se přilíply spory (regionální) metropole-venkov, mladí-staří, levice-pravice a tak dále. Ale všechno zároveň v jakémsi zamlženém, převráceném, absurdním pojetí.
Starý harcovník Miloš Zeman vsadil na obraz „chytrého strejdy od vedle“, kterého už nesžírají nenávisti vůči bývalým spolustraníkům v sociální demokracii, s nekalostmi opoziční smlouvy nemá nic společného a neoblíbený Václav Klaus mu není blízkým člověkem. Věř, kdo chceš.
Karel Schwarzenberg zase vystupňoval osvědčenou politiku kýče, čímž navázal na kdysi jemu blízkého Václava Havla. A právě této části prezidentské kampaně bych se chtěl pro její varovnost věnovat především.
Díky dle všeho i dost neblahými praktikami získané převaze ve sdělovacích prostředcích se první místopředseda nejméně oblíbené polistopadové vlády (!) vyvinil z její neprofesionality a asociálnosti. Ze zorného úhlu nemála občanů zůstávají asi „šlechtici“ nad věcí. Pojednou není „mediální Schwarzenegger“ předákem nejpravicovější koaliční strany TOP 09, s jejímž skutečným vůdcem, ministrem financí Kalouskem, si většina národa automaticky spojuje korupci a mafiánství.
Historie se znovu opakuje. Když před zhruba dvěma a půl lety vznikl stávající pravicový kabinet, hodně tomu napomohla agitace mezi mladými. Kmetský a zjevně věkem sešlý potomek slavného aristokratického rodu, jenž se v české politice angažoval od roku 1989, se stal idolem voličů zhruba do třiceti let. Na základě naprosté neinformovanosti byl pak jimi oslavován coby nový člověk a bojovník proti takzvaným politickým dinosaurům.
Od toho už chyběl jen krůček, aby získal aureolu charakterní noblesy. A to i navzdory faktu, že předtím dle potřeby přebíhal od partaje k partaji a k jeho nejčastějším výrokům patří klasické vulgarismy. S nimi jako ministr zahraničí oznámkoval Silvia Berlusconiho, nebo dokonce členy své vlády.
O hysterickou nepřemýšlivou mládež se formální předseda TOP 09 opírá také nyní. Vždyť ta si v imaginárním světě internetu sama píše pohádku „Kníže na Hrad“. Akce je to nesmírně stupidní a sprostá – ovšem zabírá. Její protagonisté mimo jiné ignorují, že Schwarzenberg představuje přímé úsilí o zavádění školného, hrubé osekávání sociálního státu, omezování peněz do kultury v rámci iracionálního škrtání ve státním rozpočtu a druhdy i prosazování smlouvy ACTA.
K objemu později narozených příznivců se přidala rovněž veliká skupina umělců, z jejichž prostředí teď přicházejí zprávy o surovém nátlaku na kolegy s „neoficiálním“ názorem. Právě dotyční zvedli prapor zápasu Dobra a Zla. Repeté boje „pravdy a lásky“ se „lží a nenávistí“.
Svou roli zjevně sehrává též lokajské uvažování českého národa, který tradičně hledá nějakého „pantatíčka“. Do něj se bude projektovat a jím bude spasen. Někdy kráčí přímo o zastydlou monarchistickou víru, pročež se například herečka Květa Fialová blahosklonně vyjádřila k poměrům Rakouska-Uherska…
Schwarzenbergova bizarně popová agitace je přitom založena na protimluvech. Očividně funkčně kombinuje sebeprojekce těch, kterým se kandidát líbí na plackách, kde má vizáž punkera, s těmi, jež od něj čekají paternalistickou ruku usedlého, polomonarchistického establišmentu.
Ano, je to neuvěřitelné a mentálně to Českou republiku posouvá někam na Balkán, kde před lety k naprosté tragédii zvolili premiérem posledního cara Simeona.
Závěrem se omezím už jen na smutné konstatování, že Češi právě vedou v ryze symbolické rovině spor blízký tomu, jaký se odehrával hlavně v první polovině 20. století. Spor o smysl českých dějin.
Článek vyšel ve slovenském deníku Pravda